Klaus na Nový rok těšil lid banalitami

09.01. 00:00 | Autor: Martin Fendrych

Nový rok politický tradičně spustila řeč prezidenta republiky Václava Klause. Hlava státu sice mluvila, ale tentokrát prakticky nic naslouchajícím občanům nesdělila. Mnohem zajímavěji zněla slova exprezidenta Václava Havla v České televizi.

Abychom nezapomněli: i Jiří Paroubek držel novoroční projev. (Že by toužil po prezidentském křesle?) Těsně před půlnocí mluvil v minimálně sledované parlamentní televizi 24cz. Žádal „vymýcení jedovatého býlí korupce“. To už je v ČSSD taková tradice.

Jaký bude projev Klause, naznačila již tautologická první věta: „Vážení a milí spoluobčané, rok 2005 je již definitivně a nenávratně za námi a vzít zpět ho nemůžeme.“ Tímto vždy pravdivým, leč jakoukoli vypovídající hodnotu postrádajícím výrokem jako by nám hlava státu naznačovala: vypněte televizi a jděte radši ven. Někteří vydrželi a dověděli se, že jsme i v roce 2005 prožili „dobré i zlé“. Pak si Klaus jako už mnohokrát postěžoval, že je u nás moc razítek, papírů, zákazů a zákonů.

Ke konci řeči naléhavě apeloval, ať se dospělci dostaví k volbám, neb nesou odpovědnost za vývoj naší země a tato odpovědnost je (zase překvapení) „nepřenosná“. Přidal i důvod, proč k urnám vyrazit: „...volební účast nám dává právo klást na politiky patřičně vysoké nároky“. Úvaha poněkud nepochopitelná. Na politiky můžeme klást nároky horem dolem, ať jsme je volili nebo ne, jenže je naše představy, prosby a žádosti obvykle vůbec nezajímají.

Klaus si zkrátka prvního ledna „splnil“. Kdo miluje banality, zažíval u jeho projevu slast. Kdo se chtěl něco dovědět, kdo třeba prahl po nějakém zhodnocení, jak si politici loni vedli, co nás ohrožuje, jak slabá či silná je domácí demokracie, utřel ústa.

Na Nový rok v televizi hostoval i bývalý prezident Václav Havel. Mluvil, jako v poslední době ostatně často, neporovnatelně zajímavěji než jeho nástupce. Jako člověk, který v Česku opravdu žije a vnímá, co se okolo něho děje. Hned na začátku prozradil, že se mu politická situace v naší zemi „jeví jako trošku nebezpečná“. Ono nebezpečí popsal jako tendenci systému uzavřít se. „Ty jednotlivé elity nebo mocenské garnitury nebo vlivné skupiny jako by se chtěly propojit, pokud možno nevpouštět mezi sebe nové lidi, nový vítr, nové myšlenky.“

Tomuhle popisu české reality jistě dobře rozuměl každý menší podnikatel, který se u nás pokouší sehnat byť i jen ždibec státní zakázky. Dokonale tomu popisu rozumějí lidé, kteří se šestnáct let marně pokoušejí, aby jim „stát“ (Pozemkový fond a soudy) vrátil půdu, jež patřila jejich rodičům a prarodičům. To uzavření systému na vlastní kůži prožívají nejen tuzemci, ale i někteří cizinci. Třeba Ukrajinec Petro Terpay. Desítka lidí svědčí o tom, že v době, kdy měl spáchat zločin, pracoval s nimi v lomu. Svědčí marně. Terpay sedí, dostal sedm let za něco, co nespáchal. Zatím marně žádá alespoň milost, když už ne spravedlnost, po prezidentu Václavu Klausovi. V jeho případě se justice s policií propojila a obě instituce tvrdě brání sebe: my chybu neudělaly. (Škoda že Klausův novoroční projev nebyl právě o Petro Terpayovi a podobných lidech.) Havel mluvil i o politických stranách, či spíše partách. Tam se hlavy pramálo mění, tam je zabetonováno. Jen občas takový Jiří Paroubek sáhne ven a dovnitř vtáhne tvář či jméno, ale ne „nový vítr, novou myšlenku“.

Exprezident by chtěl změnu, skutečnou změnu, ne jen výměnu ODS za ČSSD. Domyslímeli jeho věty, nehnal nás k volbám, nenaznačoval: hoďte to socanům, modrým nebo lidovcům, ale: hledejte alternativu, ta se vám vyplatí. Varoval před velkou koalicí (ČSSD + ODS); v ní vidí přímo symbol politické uzavřenosti, velkého kamarádšoftu.

Sám už na Hrad kandidovat nechce. Za příštího prezidenta by si přál někoho nového, neokoukaného. Šimona Pánka (Člověk v tísni) nebo Rut Kolínskou (zakladatelka mateřských center). Proč? Protože „tady dvacet, pětadvacet let konají dobro pro své okolí, pro své bližní“. Havel byl zajímavý. Klausovu řeč lze shrnout jeho vlastními, mírně upravenými slovy: novoroční projev je již definitivně a nenávratně za námi a vzít zpět ho nemůžeme.

Autor: Martin Fendrych