Kdo se bojí trosek

14.10. 18:05 | Autor: Martin Hekrdla

Komunistické hnutí je v troskách. Je to evidentní nejen s odkazem na dobu mnoha "státostran", které se na vrcholu krize ocitly mezi lety 1979-1981 (v době útoku SSSR na Afghánistán a zrození nezávislého odborového hnutí Solidarita v Polsku). Pak už se rychle směřovalo k další "likvidační tříletce" 1989-1991 (pád berlínské zdi, rozpad sovětského bloku i Sovětského svazu samotného), která mohla proběhnout většinou sametově, když papaláštvo zvolilo "útěk od praporů" (přesný výraz historika Karla Durmana). A často i do podnikání a budování kapitalismu. Vstali noví úderníci.

Následoval proces marginalizace, sektářské izolace a zániku původních partají na straně jedné, anebo - na straně druhé - občas i slušného přežívání, ale za cenu více středové politiky ("sociáldemokratizace"), spjaté většinou s přejmenováním. S výjimkou jediné stalinské státostrany (Severní Korea), která má absolutní moc a zachovává tradici 30. až 50. let, máme už komunisty jako tuhou vládnoucí sílu jen v Číně, kde probíhá jeden z nejbrutálnějších procesů kapitalistické akumulace. A ovšem na Kubě, kde tamní - od počátku svérázný - "castrismus" pošilhává po "zkušenostech čínských soudruhů"; kubánská armáda je připravena privatizovat přímořské hotely, které již nyní spravuje. Ale už i ti Severokorejci (při pohřbech svých vůdců upřímně plačící strachem, aby se jenom - ježíšikriste - od srdce nezasmáli), mají své ekonomické "volné zóny".

Není levá jako levá

Španělští eurokomunisté (Santiago Carrillo) v polovině 70. let po smrti generála Franka velmi rychle zmizeli z politické scény, když poctivě vyjednali zachování monarchie, tvrdého kapitalismu a hlavně naprostého klidu v odborech. Umožnili tím nejen to, co vyjednali, ale i socialistům zahájit kritiku komunistů zleva (!), následné volební vítězství socialistického lídra Gonzalese (odchovance německé SPD), úspěšnou "levicově liberální" správu španělské "tržní ekonomiky" i velmi slušnou korupční kořist. Italští eurokomunisté byli jako Demokratická levice Massima D´Alemy viditelnější, byť hlavně s pěním ód na neoliberální globalizaci, "třetí cestu" a "humanitární války". Jsouce ještě blairističtější, než byl Tony Blair sám, mají i dnes - už jen jako Demokraté - dokonce premiéra (Enrico Letta). Ten však řídí stát a přežil nedávnou vládní krizi s podporou poslanců, zvolených za stranu pravicového populisty a kriminálníka Berlusconiho.

Marta Semelová. Ano, jsou ještě i v Evropě pouhým okem viditelní stalinští komunisté, kteří by se asi líbili poslankyni KSČM Martě Semelové a Komunistickému svazu mladých. Taková je řecká KKE, která ovšem hyne na úbytě, a roli radikální levice v zemi převzala koalice SYRIZA. Tato formace Alexise Tsiprase má s komunistickou stranou společné leda jen některé odpadlíky a je jednoznačným protikladem stalinismu (na podobné pozici stojí i formálně mnohem více "starostrukturní" německá Levice - Die Linke). Francouzští komunisté (Pierre Laurent), jejichž původní hranatý stalinismus nabyl po roce 1989 definitivně podoby kulatého reformismu, dále existují pod tradičním názvem. S disidentskými exsocialisty z Levicové strany (Jean-Luc Mélenchon) však vytvořili Levicovou frontu možná jen proto, aby své radikálnější (!) spojence nyní zradili vytvářením místních koalic s Hollandovými socialisty - zrovna v době, kdy levý pan prezident vyhlásil "kompetitivní" pomoc podnikatelům z kapes francouzských domácností. V "revolucích" je na komunisty věru spolehnutí...

Možná je tomu tak už dlouho, snad téměř od samého počátku. Už ve 30. letech Trocký spílal Stalinovi, že sovětská byrokracie od poloviny 20. let záměrně poslala k šípku "permanentní (světovou) revoluci", aby mohla "budovat socialismus v jedné zemi" a přitom "zostřovat třídní boj" (tedy aby mohla na teritoriu, které reálně ovládala, smést všechny své odpůrce, třídní nepřátele, dělníky, rolníky, inteligenci i bolševiky; nikdo jiný - ani Hitler - nevyvraždil tolik komunistů jako komunista Stalin). Můžeme s tím sice polemizovat, ale na faktu, že je komunistické hnutí v troskách, nezměníme nic.

Bankrotáři proti bankrotářům

O to je podivnější, jak je "komunistické nebezpečí" u nás žhavé. Houpe se zde jako Damoklův meč. Už v loňském "rudém říjnu" (krajské volby) si člověk při vnímání sdělovadel připadal jako v tom Ejznštejnově filmu k výročí bolševické revoluce, při němž prý v komparzu zahynulo více lidí než při skutečném dobývání carského Zimního paláce deset let předtím. Letošní sněmovní volby jsou líčeny jako další "rudý říjen" způsobem, který se blíží varování před celonárodním krveprolitím. Rozutekli se chovanci při větrání z blázinců a poschovávali se v redakcích? Kousl novináře štír?

Nedává to smysl. Jedním dechem se totiž - často v týchž článcích a pořadech - zdůrazňuje, že komunisté se do vlády - na rozdíl od správních rad státních firem, což prý ale tají - zrovna nepohrnou. Nanejvýš podpoří program ČSSD, o němž panuje shoda, že je umírněný a celkem - až na pár kontroverzních bodů - realistický. A kdyby do té vlády a správních rad nakrásně vlezli, nešlo by náhodou o to, čemu se odborně říká "integrace do systému"? Neměli bychom si to vlastně přát, aby si svobodomyslný český lid (v přestávkách mezi pogromistickými pochody na romské ubytovny) mohl už konečně - po téměř čtyřiadvaceti letech liberální demokracie - od toho "komunistického nebezpečí" oddechnout? Budeme sto let stát v pozoru na věrné stráži proti "rudým"? A proč? Z jakého skutečného důvodu, o němž se cudně mlčí?

Měl pravdu expředseda vlády a ODS Mirek Topolánek, když novinářům řekl, že "strana vedená Vojtěchem Filipem je velmi pragmatická...". A že je vlastně pro ni nejlepší nepodlehnout pokušení moci, "dál těžit z opoziční role a přitom si dělat svůj byznys". (E15, 14. října). O jaký byznys komu jde v tomto předvolebním běsnění? Jde o tohle: "Ten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok," napsal klasický básník. A kdo se bojí trosek, kdo kope tak hlučně do politických ruin a bubnem svolává statiky, sám je - tady a teď a z důvodů vlastního dlouholetého konání - v rozvalinách.

Foto: Shutterstock , ČTK

Autor: Martin Hekrdla