Karneval sedmilhářů

04.01. 18:16 | Autor: Martin Hekrdla

Svět se veze na vlně karnevalu, jen Angela Merkelová se příliš nebaví.

Valí se světem úleva. Zatímco se u nás hroužíme do rmutné prezidentské kampaně - a její důležité součásti: totiž v pořadí již pátého hlasování o nedůvěře vládě, jejíž premiér kontrasignoval Klausovu zničující "makroamnestii" -, znějí po světě břeskné fanfáry: "Konec krize!" A není to míněno jako ten cimrmanovský nástroj proti trudomyslnosti za dlouhých polárních večerů, nýbrž docela vážně. Pravdu měl náčelník (Václav Klaus): šlo o chřipku!

Zdá se, že tvrdá čísla to dokládají. Lecjaká zadlužená země prodává teď desetileté obligace se směšnými úroky. Například Hollandova "socialistická" Francie na tyto dluhopisy (3,5 miliardy eur) vyfasovala úroky ve výši 2,07 procenta. Kdyby jenom to! Z klesajích úrokových sazeb se těší i takové země jako je Španělsko, Itálie, Portugalsko či Irsko. A to i přesto, že si - jak nám stále někdo vysvětluje - "žily nad poměry", většinou mají dosud skličující deficit a ve veřejných financích pořádnou "sekeru". Nedusí náhodou Kalousek s Nečasem naši ekonomiku zbytečně, jestliže bonus finančních trhů dostávají klidně i všichni ti "rozmařilci"?

Přijela pouť

Finančí trhy nejenže se "uklidnily", jak konstatoval také slovenský premiér Robert Fico v nedělní televizní debatě se svým českým protějškem Petrem Nečasem. Trhy si mohly při závěrečném účtování loňského roku započítat také slušné zisky (v nichž přirozeně nejsou zahrnuty další bujaré výdělky tento týden, po odkladu řešení "fiskálního útesu" v USA až na jaro a jeho novou mízu). Burzovní index DAX ve Frankfurtu nad Mohanem narostl v roce 2012 o úchvatných 29 procent, pařížský CAC 40 shrábl navíc 15 procent a Dow Jones v New Yorku poskočil o 7,3 procenta. To tady věru nebylo už dlouho.

Přestalo se zcela mluvit o krizi evropské měnové unie, která v posledních letech platila za ohnisko globální krize (toto geografické opouzdření bylo politicky, psychologicky a mediálně vítano, neboť odvádělo pozornost od strukturálních defektů "světového systému"). Je to pryč! François Hollande prohlásil už před třemi týdny: "Konstatuji, že krize eurozóny je za námi." A předseda Evropské komise Manuel Barroso tuto středu řekl: "Myslím, že je legitimní říci, že očekávání rizika zhroucení eurozóny zmizelo."

Proč takové řeči? Tři hlavní příčiny nynějšího kladného vývoje a veselého rozpoložení na trzích jsou zřejmé: Za prvé, Evropská centrální banka (ECB) loni v září konstatovala, že je schopna a ochotna za účelem sanace veřejných dluhů (případně "děravých" bank) intervenovat na sekundárních trzích "neomezeně". Za druhé, v listopadu došlo k dohodě o setrvání Řecka v eurozóně, čímž byla ze stolu smetena představa dramatického nárazu s kaskádovým efektem. Za třetí, v Evropském stabilizačním mechanismu (ESM) bude na počátku roku 2014 k dispozici pro hašení všech myslitelných průšvihů 500 miliard eur.

I tři mušketýři byli vlastně čtyři, a tak je zde i čtvrtá příčina pozvedlé nálady. Také díky záchranným opatřením, bankovním "tiskařům" a asociálním reformám topí se investoři ve volné likviditě. A tak investují, samozřejmě na finančních trzích všeobecně a do státních dluhopisů zvláště . I tomu Kalouskovi při tom trhají ruce a od Němců ani nechtějí úroky.

Byznys musí být a často je veselá činnost. Nelze investovat - "nést riziko" - s mentalitou pozůstalého v pohřebním průvodu. Byznys je také karneval. A jeden z nich se právě rozjíždí.

Absolutní závada

Proč to zase dopadne špatně? Ze stejného důvodu, proč se kancléřka Angela Merkelová stále nějak nebaví, většinou mlčí anebo je v proslovech zdrženlivá. To dá rozum. Německá ekonomika - dosud lokomotiva Evropy (i České republiky) - totiž začíná brzdit, tamní nezaměstnanost stoupat. Ale nejde především o Spolkovou republiku. To, co probudí trhy z růžových snů do tvrdé reality, lze již dnes pojmenovat: absolutní nedostatek růstových perspektiv v eurozóně. Absolutní nereálnost snížení rozpočtových deficitů ve Francii a ve Španělsku (ne-li nakonec i v Česku). Absolutní nezaručenost skutečného ozdravění Řecka, i kdyby dostalo absolutní dlužnickou milost, která by překonala klausovskou "makroamnestii".

Tyhle "absolutismy" nejsou výsledkem chamtivosti vinných, otrlosti zúčastněných a tuposti přihlížejících. Vyrůstají ze zmíněného strukturálního defektu světové ekonomiky a moderní společnosti, který nám jednotlivé krizové "kauzy" jdoucí již pátý rok jedna za druhou po odvětvích i teritoriích - jen skrývají, zamlžují. Defekt byl dávno identifikován a je velmi prostý: nepodařilo se obnovit růst produktivity, jenž se od 70. let minulého století zadrhává.

Máme smůlu. "Počítačová a internetová revoluce" neměla na produktivitu, návratnost zisků a životní úroveň takový dopad, jaký byl původně předpokládán. A jaký by bylo možné srovnat s historickými inovačními impulsy parních strojů, železnic, elektrických žárovek, spalovacích motorů... Prostě to tak je: "wintelismus" ( podle Windows a Intel, symbolů "softwaru" a "hardwaru", "ducha" a "hmoty") nedokázal totéž, co ta pitomá Fordka T, lidově zvaná Lízinka.

Každý ví, že právě čím dál rychlejší procesory umožnily investorům provozovat "kasinový kapitalismus" on-line (jímž nás nejspíš Pámbu trestá, že jsme se nemodlili). Ale nejvíc se digitální svět zatím prosadil jako masová zábava. Jako karneval, na němž se svorně obelháváme.

Foto: ČTK/AP

Autor: Martin Hekrdla