Jiří Peňás: My Rakušané?

01.09. 13:18 | Autor: Jiří Peňás

Proč vlastně mají Češi a Rakušané tak komplikované vztahy, ptají se naši novináři často a rádi tuto otázku pokládají Karlu Schwarzenbergovi, který na ni nepochybně umí odpovědět se vší noblesou a kompetencí. A on odpovídá: Protože jsme příbuzní a tak si podobní, že si jdeme na nervy.

Při vší úctě a vědomí dobrých důvodů, proč to pan kníže a ministr říká, by snad bylo namístě tuto oblíbenou průpovídku trochu relativizovat a zpochybnit. Příbuzenství přece jen předpokládá jistou míru společných vlastností, návyků a společného pohledu na věc. Od vzniku novodobé představy, co je to národ, jsme si však právě s Rakušany nejdále ze svých sousedů. Především noví Češi se od devatenáctého století definovali jako protiklad „rakušanů“, kteří ovšem v té době ještě ani neexistovali, neboť národnost rakouská je de facto až vynucený konstrukt katastrof první a druhé světové války. „Rakušan“ ve starém slova smyslu (s malým „r“) byl loajální občan mnohonárodnostní monarchie, kterou spojoval trůn, erár a pocit, že „tak to bude pro všechny lepší“. Z důvodů, o jejichž oprávněnosti lze sice pochybovat, ale nic s tím nelze učinit, Češi tuto širší identitu odmítli. Což se tak úplně nevyplatilo, ale přiznat si to je stále ještě u nás kacířství, i když je to už jedno. Rakušanům bylo jejich moderní rakušanství oktrojováno (vnuceno), protože oni sami ve své většině šilhali po velkoněmectví, což bylo ještě horší. Odmítnutí Čechů být „rakušany“ považují Rakušané (kteří jimi nebyli ale z jiných důvodů) za zradu, kterou Češi spáchali ve zvláště nečestné chvíli. My ji považujeme za zrození státnosti.

Další desetiletí už vůbec nenaznačují, že by mezi námi kvetlo nějaké zvláštní příbuzenství. My jsme měli demokracii, na kterou jsme hrdi, ale té jsme se rádi vzdali a zavedli si příšerný režim po vzoru orientálních a k despocii tíhnoucích Rusů, které jsme považovali za bratry, k čemuž máme mnohem více vnějších důvodů. Rakušané, kteří Rakušany ani být nechtěli, se patlali v jakýchsi neduživých polofašistických režimech, krátce u nich vypukla i občanská válka, šilhali po Mussolinim, pak je celé nadšené schramstl Hitler. Tuto okolnost si dosti pokrytecky (v tom jisté společné znaky najdeme) omluvili jako nedopatření, za které nemohou, ale o to spořádanější a pro život příjemnější poměry si potom zavedli. Vedli si tak dobře, že dosáhli jedné z největších životních úrovní na světě, k čemuž my zajisté směřujeme mílovými kroky... Mohli si dokonce dovolit přijmout desetitisíce našich uprchlíků, kteří tam utíkali nikoli kvůli rakouskému příbuzenství, ba ani kvůli štrúdlu, jejž považujeme mylně za svůj vynález, ale proto, že se tam dalo docela dobře žít.

Kromě toho stačí přejet hranice, a pokud jsme alespoň trochu realisté, představy o příbuzenství nás hned přejdou. Nebo máte pocit, že v jejich vymetených a čistotou zářících vesnicích a městečkách bydlí naši strejcové a tety? Já tedy ne.

Autor: Jiří Peňás