Jan Urban: Muzika pro chlapy

30.04. 07:00 | Autor: Jan Urban

Jan Wiener je jenom obyčejný hrdina. Létal v RAF, v třistajedenácté, pokud vám to něco říká. Před několika dny mu Univerzita Karlova udělila čestný doktorát. Svou děkovací řeč začal osmaosmdesátiletý plukovník a univerzitní profesor vzpomínkou:

„Osmého května čtyřicet pět nám řekli, že Německo podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci. Pár dní nato nás všechny pozvali do Londýna. V Royal Albert Hall dirigoval na naši počest Arturo Toscanini Smetanovu Mou vlast. Byl tam prezident Beneš, Jan Masaryk, byl tam i Winston Churchill a všichni z našich leteckých jednotek. Má vlast, jak víte, je vlastně takový hudební zeměpis. Jak se Vltava přibližuje k Praze, tak hudba mohutní. V té chvíli se maestro Toscanini otočil k nám a zbytek dodirigoval pro nás - zády k orchestru. A my stáli, drželi jsme se za ruce a za ramena - a všichni jsme plakali. Tehdy jsme měli pocit, že všechno, čím jsme prošli, přece jen stálo za to. Pak jsme se vrátili domů - a já brzy poznal, proč se nemá chválit den před večerem."

Takhle elegantně přešel vyhození ze studií, šikanování, věznění i emigraci. O tom, že si zfalšoval údaje o narození, aby v osmatřicátém mohl narukovat do mobilizace, se nezmínil vůbec. Popřát mu přišel i jeho o čtyři roky starší velitel plukovník Petr Uruba. Mluvili o přátelství a o vlasti - tak obyčejně, bez patosu, ale všichni přítomní měli husí kůži.

Vzpomněl jsem si na to opět po zveřejnění jiné „hudební analogie" - Klausovy protievropské přednášky v Bertelsmann Stiftung z minulého týdne. Podle autora byla o budoucnosti Evropy a evropské svobody. Novinový komentátor, který by do stejně dlouhého textu vměstnal tak jako slovutný přednášející celých dvacet šest otazníků, by si asi brzy musel hledat jinou práci. Překvapila však i nosná teze prezidentovy přednášky, podle které Beethoven není „reflexí reality nebo náznakem cesty, jak dál", což naopak Arnold Schönberg je, neboť prý jeho dodekafonie odrážela „autorovy pocity ze světa kolem něho". Tak nevím. Zkouším si představit Arnoldovu hudbu na státním pohřbu. Je to trochu šílené, stejně jako byl autor hudby sám.

Pan prezident asi neví, že Schönberg trpěl psychickou poruchou a měl panickou hrůzu ze třináctky. Tak silnou, že se připravoval na smrt pokaždé, kdy se dožil násobku třinácti. Když mu potom psychiatr v den jeho šestasedmdesátých narozenin z legrace připomněl, že součet sedmičky a šestky je také třináct, ulehl do postele a za pár hodin zemřel.

Hudba má v historických chvílích neuvěřitelnou sílu symbolu. Skuteční muži mohli v pětačtyřicátém vnímat i romantický patos Mé vlasti jako symbol nezničitelné památky svých mrtvých přátel a příslib důstojné svobody. Nikdo z nich by nezlehčoval i jimi už zaplacenou cenu dnešní evropské svobody odmítáním Ódy na radost. Neměl by si to dovolit ani jejich současný prezident. Nic nezaplatil.

Foto: ČTK

Autor: Jan Urban