Jak upustit páru v koaličním kotli

17.12. 09:00 | Autor: Lukáš Bek

Andrej Babiš, Bohuslav Sobotka a Pavel Bělobrádek.

V tuto chvíli jednáme o vládě na přirozeném půdorysu podle toho, jak voliči rozdali karty. Je tady velká vůle se dohodnout, protože kompromis není sprosté slovo. A ještě jedno klišé: v politice nikdy neříkej nikdy. Tyhle věty slýcháme při každém sestavování vládní koalice, kdy se dělí medvěd, který už neběhá jako před volbami po lese, nýbrž je připraven k porcování.

A teď k hořké realitě. Bohuslav Sobotka dobře ví, že volby vlastně nevyhrál, že bude muset (a už to dělá) obětovat velkou část programu ČSSD a jeho přátelé Michal Hašek a spol. mu to s radostí budou připomínat. Ba co víc, budou ho tlačit ke zdi kladením podmínek, za jakých zvednou ruku v tom či onom důležitém hlasování. Ani teď, když jsou v plném proudu jednání o personáliích, se nezdá, že by sociální demokraté své dva koaliční partnery zrovna válcovali.

Andrej Babiš si zase nemůže "sprostý kompromis" dovolit, protože slíbil "něco" s Českem udělat a k tomu potřebuje buď zcela ovládnout exekutivu, nebo demonstrativně odejít do opozice s tím, že staré partaje včetně ČSSD prostě nic nechápou, je třeba znovu volit a nasypat ANO ještě víc hlasů. Co by asi tak mohli sociální demokraté dělat, kdyby jim dal Babiš vale? Šli by prosit na kolenou Miroslava Kalouska a Martina Kubu nebo kdo to teď šéfuje ODS, že zavedené partaje přece musejí držet spolu?

Babiš má na rozdíl od Sobotky výhodu, že vládnout za každou cenu nepotřebuje. Naopak ČSSD na své angažmá ve Strakově akademii čekala dlouhých sedm let a selhání koaličních vyjednávání by bylo chápáno straníky a zřejmě i mnoha voliči jako další těžká porážka. Sobotka tedy teď nemusí být tak špatný vyjednavač, prostě je v situaci, kdy by musel chtě nechtě ustupovat každý. Tohle není prohra ČSSD, její prohra byly volby.

Hledání spravedlnosti

Podobně jako sociální demokraté jsou na tom lidovci. Malá strana, jež má na české poměry stále hodně členů (kolem 30 tisíc), bývala na malé domů zvyklá a ráda by si staré dobré koaliční časy připomněla. K tomu potřebuje například resort zemědělství - členstvu i voličstvu zejména na jihu Čech a Moravy blízký. Navíc by lidovci mohli účinně hlídat střet zájmů v podobě účasti šéfa Agrofertu ve vládě.

Mimochodem zajímavá debata se vede o tom, kolik lidoveckých minstrů odpovídá výsledku voleb. Babiš se Sobotkou tvrdí, že dva, šéf KDU-ČSL Pavel Bělobrádek se odvolává na hlasy ve volbách a žádá tři křesla. Kdyby bylo členů vlády včetně premiéra 15, jako je tomu nyní, byl by poměr (na desetiny ministra) ČSSD 6,7, ANO 6,1 a KDU-ČSL 2,2. Vláda však nejspíš bude početnější. V případě sedmnáctičlenného kabinetu už by "spravedlivá" čísla vypadala pro lidovce lépe: ČSSD 7,6, ANO 6,9 a KDU-ČSL 2,5, čili po zaokrouhlení 3. Zdá se to jako prkotina, ale i tímto se argumentuje, byť volební systém výsledky hlasování zkresluje formulí přepočtu hlasů na mandáty a pětiprocentní hranicí, bez níž by ve sněmovně zasedli třeba zelení, piráti či svobodní.

I když se trojkoalice nakonec dohodne, budeme tu mít tři neukojené partaje a přijde čas, kdy bude potřeba upustit páru v papiňáku, což ostatně nedávno naznačil Babiš: "Fajn, můžeme se bavit i o menšinové vládě, vždycky je lepší, když se dohadují jenom dva." Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury se svými 14 poslanci stále zůstává v záloze a s ním i možnost omezit církevní restituce a zavést referendum - což je koneckonců jediná Okamurova podmínka tolerance vlády. Koalice ČSSD a ANO by se po získání důvěry díky Úsvitu mohla při hledání podpory k jednotlivým zákonům spoléhat na ad hoc většiny buď s lidovci, okamurovci či komunisty.

Foto: ČTK

Autor: Lukáš Bek