Jak dlouho ještě?

13.12. 18:26 | Autor: Martin Hekrdla

Kdo nakonec dobude Hrad, zůstává ve hvězdách (ilustrační foto).

Nejvyšší správní soud zřejmě nemohl dojít k jinému závěru, než k jakému ve čtvrtek došel: Janu Bobošíkovou musí ministerstvo vnitra vrátit do boje o Hrad, Vladimíra Dlouhého a Tomia Okamuru nikoli. Důvod byl předem jasný: takzvané kupecké počty. Kdyby vnitro v podpůrných podpisových listinách chybovost kontrolovaných vzorků pošetile nesčítalo, nýbrž zprůměrovalo, zůstala by ta paní ve hře rovnou a Češi nemuseli mít z ostudy kabát. Oběma pánům by naopak nepomohla ani elementární logika, neboť by se pod potřebných 50 tisíc podpisů propadli tak jako tak.

Zdravý rozum zvítězil. A není zcela na škodu, že nám poradce dvou finančních korporací (ABB, Goldman Sachs) anebo - mimo jiné - prokurista dvou japonských cestovek v Česku své "umění vládnout" už pravděpodobně nikdy nepředvedou. Rozlučme se s nimi slovy z Okamurova prezidentského webu, jejž používal k hecování: "Závist zdržuje! Říkejme si více dobrý den, děkuji a na shledanou a bude nám na světě lépe." Anebo spíš opakujme s básníkem: "Sbohem a šáteček."

Ředitel Odboru všeobecné správy ministerstva vnitra Václav Henych je zralý na to, aby se z něho stal obětní beránek. Tím spíš, že od počátku hájil a dodnes hájí zvolenou sčítací metodu se stupidologickou razancí: "Ministerstvo prostě postupovalo podle jednoho z možných výkladů zákona, to je celé," tvrdí Henych. Ne, to není celé. Žádný zákon, natož prováděcí - i ten, jejž uklohnili pod psa a umožnili jeho libovolnou interpretaci - nelze vykládat tak, aby komukoli ztížil jednání v rámci fundamentů ústavního pořádku (v tomto případě právo kandidovat a být volen).

Ústavní rámce

Henych má ovšem šéfa, ministra vnitra Jana Kubiceho, který mu nepochybně dodal své vlastní fundamenty, své zcela subjektivní ústavní rámce. Jaké ty mají charakteristiky, víme od takzvané Kubiceho zprávy z roku 2006. Tehdy nynější ministr - čtyři dny před sněmovními volbami - nerozlišoval celé kontejnery lží od (polo)pravd. A přinejmenším nezvládl proporce mezi uvozhřenou intrikou a svobodnou volbou směřování státní politiky. Nedivím se, že Václav Henych shora dodané počítadlo bez reptání přijal. Ředitel odboru má asi menší autonomii, než jakou měl - či měl mít - bývalý policejní prezident Petr Lessy, vzorně nyní "odstíhávaný" dle Kalouskova slibu; Kubice se ho zbavil - totiž Lessyho, ne Kalouska - jako bláta na botě. Čímž váha všech policejních prezidentů obecně a v boji se zločinem zvláště významně vzrostla. Však to vidíme všude: kmotři jsou odteď světloplaší, chodí už jen kanály a piští tam docela jako krysy...

Advokátka Klára Samková včas vyhlásila, že požene své zmařené sny o sobě coby hradní paní k Ústavnímu soudu. Řízení v Brně by teoreticky mohlo lednové termíny dvoukolových prezidentských voleb zmařit. Ale prakticky jsme za vodou, i kdyby nám Japonsko kvůli Okamurovi vyhlásilo válku a Goldman Sachs ve jménu Vladimíra Dlouhého pohrozil spekulací proti české koruně. Brněnští soudci by v takových případech stejně rozhodli, že k porušení ústavního principu - práva na přístup k veřejné funkci - nedošlo. A mohli by tak učinit rychle, bezmála o polední přestávce. Lusknutím prstů mezi dvěma drinky při "veselých historkách z natáčení".

Chléb a hry

Zdravý rozum zdá se tedy být v suchu. Všechno však nasvědčuje tomu, že s tou demokracií - s vládou lidu, lidem a pro lid - smýkají po zemi, kaluž nekaluž. Nejde jen o samotné favorizované kandidáty. Jakkoli člověku zatrne z vize, že by Miloš Zeman na Hradě a politicky resuscitovaný Václav Klaus v podhradí upletli nějakou novou "opoziční smlouvu", tentokrát lépe vyfutrovanou. Tohle může, zdá se, zmařit pouze Jan Fischer. Neboť "jediný kandidát levice" Jiří Dienstbier musel by dodat zázraky ihned a nemožné do tří dnů. Ano, i to se v reálné historii občas stává.

To nejhorší se ale už v každém případě odehrálo. Politické strany se ocitly na pranýři, posypány korupčním dehtem a peřím, prosté idejí a obklopené rojem bodavého hmyzu, v nějž svým vlastním konáním postupně proměnily občanskou společnost. A protože neměly a nemají jinak co nabídnout, rychle alespoň přijaly zákon o přímé volbě prezidenta i jeho prováděcí normu, snad nejodfláknutější paragrafy všech dob. (Neopravovat chyby, není čas!) Pustily do soutěže gladiátory, zasloužilé straníky s bezpartajními exoty. Chlapáky s trojzubcem i se sítí, Amazonky i svaté Doroty. Chléb podražil a krajíce jsou čím dál tenčí. Budiž tedy hry! A honem, honem, než nás ty lidi sežerou!

Budeme jim to - s odpuštěním - žrát ještě dlouho? Nevím. Tenhle "formát pořadu" zatím boduje.

Foto: Petr Topič / iDNES.cz / Profimedia

Autor: Martin Hekrdla