Hrabal a Kolář do druhé stovky

06.03. 06:06 | Autor: Jaromír Slomek

Jiří Kolář a Bohumil Hrabal. Obrázek z obálky sborníku Literární archiv, ročník 46/2014.

Loni na jaře uplynulo sto let od narození Bohumila Hrabala a půl roku nato sto let od narození Jiřího Koláře. Velká výročí dvou velikánů. Slovo "velikán" tu není nadsázka. Zatímco čas nám fyzickou přítomnost obou mužů vzdaluje (Hrabal zemřel roku 1997, Kolář 2002), význam jejich uměleckého odkazu roste. Také proto, že v českém prostředí nemají kvalitativně srovnané následovníky.

Památník národního písemnictví před rokem uspořádal (ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR; mimochodem, proč jde stále o dvě instituce, je stěží pochopitelné) hrabalovskou konferenci nazvanou ne právě vynalézavě Obrazy, ve kterých žiji: dílo Bohumila Hrabala v proměnách. Teď referáty na ní přednesené vydal v ročence zvané tradičně Literární archiv (tento svazek má pořadové číslo 46). Také ona má název dosti banální: Bohumil Hrabal - Jiří Kolář/ Průsečíky, paralely i mimoběžky života a díla/ Ke stému výročí narození. Je tu tedy, jak název naznačuje, i několik studií kolářovských a jedna kolářovsko-hrabalovská (Eva Čapková: Odkazy k výtvarnému umění v díle Jiřího Koláře a Bohumila Hrabala). To vše na stránkách 1 až 285. Ve druhé části (celkem má sborník 562 stran) čteme "odborné texty pracovníků PNP na různá témata" (Václav Brožík, Jiří Karásek ze Lvovic, František Hrubín..., pro každého něco) a tradičně i inventurní přehledy typu Zpráva o osobním fondu Alberta Vojtěcha Friče, Písemná pozůstalost A. M. Píši či Nad literární pozůstalostí Ivana Blatného.

Janem Bílkem podaná Zpráva o konferenci Obrazy, ve kterých žiji: dílo Bohumila Hrabala v proměnách eviduje všechny přednesené příspěvky, tedy i ty, s nimiž se ve sborníku nepotkáme, a svědomitě zaznamenává například i jména firem, které se postaraly o nápoje a cosi k zakousnutí. Sborník Literární archiv, o němž je tu celou dobu řeč a pro nějž napsal rekapitulační pojednání, označil sám Bílek za "prestižní" (hodnocení měl nechat lidem zvenku, takto to vypadá jako pukrle směrem k vedení).

Referáty ve sborníku jsou spíše deskriptivní než analytické, přinášejí - ale to už se tak u řečnického pultu stává - i informace věru irelevantní. Například literární historik Bohuslav Hoffmann neodolal a svěřil se, jak přišel k jedné Hrabalově knížce, na počátku "normalizace" vytištěné, avšak do knihkupecké sítě již nevpuštěné: "Já jsem měl to štěstí, že mi knihu tenkrát přinesl syn Ludvíka Vaculíka Ondřej, který se tehdy učil zedníkem a stavěl ohradu této sběrny." Co na to publikum? Uznale zamručelo? Jazykovědec Petr Mareš se zase dopracoval k poznání: "Výrazná přítomnost nespisovných, především obecněčeských jazykových prostředků v Hrabalových prózách odpovídá jejich zdůrazněné orálnosti, tendenci evokovat spontánní mluvenou, dialogickou komunikaci." Kdo by to řekl! A publicista Vladimír Novotný se v referátu rozdvojil a uplatnil třetí osobu singuláru: "Starý pán, napsal tehdy Vladimír Novotný." Není decentnější v takových případech svou novinovou recenzi, notabene nevýznamnou, zcela pominout? Však se ze světa nevypařila a hrabalovští bibliografové o ní vědí.

A tak je z celého sborníku nakonec nejcennější oddíl vzájemné korespondence Jiřího Koláře a Jindřicha Chalupeckého z let 1941-1945. Jde o jedenaosmdesát dopisů a vzkazů, uspořádaných a komentovaných Růženou Hamanovou. Lze v tom dialogu dobře pozorovat lidské i umělecké zrání především Kolářovo, o čtyři roky starší Chalupecký byl - i pro ostatní členy Skupiny 42 - už respektovanou osobností, autoritou.

Větší čtenářskou rozkoš než konferenční sborník zajisté vyvolá původní dílo. Vědí to třeba v Albatrosu, proto vydali knihu Jiřího Koláře Co by sis přál. Jde o "výbor z jeho básní, próz, deníkových záznamů, dopisů, překladů a adaptací". Editor Petr Šrámek odvážně zbořil přepážky mezi literaturou pro dospělé a pro děti, mezi tvorbou původní a překladovou. Vznikla poutavá čítanka, snad schopná přivést nové generace k Očitému svědkovi, Prométheovým játrům, Vršovickému Ezopovi... Ilustrace Davida Böhma důvtipně evokují estetiku 60. let, současně jsou dnešní a Koláře šťastně doprovodily do 21. století. Tudy na to!

Autor: Jaromír Slomek