Havle, vezmi k tanci Důru aneb Čirá radost

08.04. 05:23 | Autor: Jaromír Slomek

Kdo může srovnat, jak ubohá a omšelá byla Kutná Hora v letech komunistického panství a do jaké krásy rozkvetla ve svobodných poměrech, sotva si bude přát návrat epochy, jež měla trvat "na věčné časy a nikdy jinak". Hodně zanedbaného se opravilo, chodníky, zalité asfaltem, se vrátily k dlažbě. Jezuitská kolej se stala synonymem Galerie Středočeského kraje (GASK), nákladné restaurátorské péče se dostalo oběma "unescovým" katedrálám, v lešení je momentálně sevřena věž Svatého Jakuba. Ta dokončená.

Všechny polistopadové návraty do "Hory", jak láskyplně říkají místní, byly jen radostné, a přece to rostoucí potěšení dlouho kazila jedna stále neléčená bolest. V "Hoře" ví samozřejmě každý, kdo byl Dačický z Heslova (1555-1626). Také literární historici to dobře vědí. "Nuže, chaso, také zhůru,/ Havle, vezmi k tanci Důru/ i tu Mandu, línou můru./ A ty, Janku, chyť Johanku!" veršoval tento zámožný kutnohorský měšťan, známý více Paměťmi než Prostopravdou, první česky psanou sbírkou básní domácího autora, byť tehdy jen rukopisnou, knihtisku nesvěřenou. V básni Tragédie Masopusta..., z níž pocházejí výše citované verše, čteme i rozpustilejší místa: "Panně Bítě a Judytě/ i tý Markétě, šumplitě,/ udělejtež to a brzy,/ rády splní i podrží./ Čekáť na to i panna Kačka,/ zapoťtež jí též valáška./ Však vždy sedí velmi zticha,/ po svém milém velmi vzdychá/ a ráda se také píchá,/ an mnohá stará neplecha/ k starosti toho nenechá." Atd. No prosím, sloveso píchat (se) mělo erotické konotace už ve staré češtině, ne až ve dvacátém století, jak bychom si mohli myslet.

Literární odkaz Mikuláše Dačického velkou péči nežádá, jen čas od času nakladatele a kvalifikovaného editora. Horší to bylo s jeho rodným domem. V centru Kutné Hory stál už dlouhá léta jako cosi nepochopitelného, nepatřičného. Ruina budící lítost, vztek a strach. Dávno neobydlená a nepřístupná stavba vyvolávala jen jednu otázku: kdy spadne? A najednou - zázrak! Dům Mikuláše Dačického se stal perlou Kutné Hory. Celá ta úžasná metamorfóza trvala jen třináct měsíců: zahájení stavebních prací 1. 2. 2015, slavnostní otevření 29. 2. 2016. Kdo už si stačil tuto památku, k nové slávě velkolepě vzkříšenou, projít v prvních týdnech jejího provozu od sklepa po půdu, musel zažít směs úlevy, radosti a pohnutí. A také hrdosti na projektanty, řemeslníky, techniky, prostě všechny, jejichž úsilí bylo korunováno výsledkem tak velkolepým.

Nutno po pravdě říci, že město Kutná Hora, jež tento pozdně gotický dům s barokní fasádou vlastní, na jeho opravu peníze nemělo. Evropská unie ano. Celá akce stála 72 milionů, z nichž je 60 "evropských". A co teď s domem? Kutnohorští rozhodli, že v něm bude nikoli památník proslulého pijana, rváče a sukničkáře (i když i on je díky nápaditému a vtipnému animovanému filmu Pavla Koutského přítomen), nýbrž vzdělávací a prezentační centrum kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Jak bude jeho provoz vypadat, ukáže čas. Praxe rovněž naznačí, zda toto zařízení musí nutně mít v čele tři osoby, totiž ředitelku a dva manažery, manažera provozu a programového manažera. Na hodnocení plánovaných tematických výstav a "workshopů" (výraz z propagačního letáku odkazujícího na stránku www.dacickehodum.cz, zatím - i 8. dubna - stále ještě provizorní, tady Kutnohorští zaspali; v češtině se "workshop" zabydluje, přestože se bez něho jazyk obešel a obejde, nutný je leda pro ty, jimž slova jako seminář, pracovní konference či kurs neznějí dost nóbl) si budeme muset počkat, až nějaké proběhnou. Zatím je Dačického dům v záběhu a musí mít za sebou alespoň jednu sezonu, aby se vědělo, co a jak.

Teď vypadá skvostně. Bez závad a nedodělků, až úzkostlivě pečlivě dotažený do posledních detailů, čistý a spolehlivě fungující, šťastně spojující historickou stavbu s novými prvky, jako jsou schodiště, zábradlí, výtah. S dvojicí příjemných, ochotných a erudovaných mladých lidí v pokladně. Na mapě Kutné Hory tato adresa (Komenského náměstí č. 41) září snad dostatečně přitažlivě pro všechny, kteří mají návštěvu města Tylova a Ortenova (ovšemže i Havlíčkova) teprve před sebou.

Foto: ČTK , Vostárek Josef

Autor: Jaromír Slomek