Havel očima klinického psychologa

07.11. 07:15 | Autor: Jaromír Slomek

Václav Havel s Michaelem Žantovským v roce 1991.

Michael Žantovský (65), v současné době diplomat, velvyslanec České republiky ve Velké Británii, předtím i politik, překladatel, tlumočník, psycholog, textař, žurnalista, na počátku devadesátých let tiskový mluvčí a poradce prezidenta Václava Havla, napsal rozsáhlou biografii svého polistopadového zaměstnavatele, nejprve v angličtině, potom v češtině ("Ačkoli se překladem zabývám po velkou část života, toto je poprvé, co jsem překládal sám sebe"). Svazek o 564 stranách vydalo nakladatelství Argo "ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla".

Je jisté, že v době, kdy byl Havlovi pracovně a snad i, jak se říká, lidsky nablízku ("Můj vlastní vztah k Havlovi lze nejlépe popsat slovem [...] láska"), pan Žantovský na Hradě a na cestách s hlavou státu leccos slyšel, viděl a ovšem i řekl, ba vykonal. Místo toho, aby napsal vzpomínky nazvané třeba Tiskovým mluvčím Václava Havla, vymezené časově právě jen titulním pracovním zařazením, rozmáchl se ke komplexnímu Havlovu portrétu: líčí rodinné prostředí, do něhož se budoucí prezident Václav Maria (sic!) Havel roku 1936 narodil (dítě, "kterému nic nechybí"), i když nejde v rodokmenu příliš zpátky, rekonstruuje Havlovo dětství, pacholectví, mládí atd., provází čtenáře Havlovou dramatickou tvorbou, popisuje jeho vzdor vůči komunistické diktatuře v letech sovětské okupace, zkouší říct o listopadu 1989, co snad ještě nevíme, smiřuje se však s tím, že nic převratného asi nepřinese ("Spolehlivý byrokrat Čalfa přistoupil ke svému úkolu zajistit pro Havlovo zvolení hlasy [poslanců Federálního shromáždění, pozn. J. S.] až příliš důkladně", pod čarou: "K metodám, které použil, se Čalfa odmítl vyjadřovat").

Pan Žantovský nechtěl jen slepit kompilát obohacený o své osobní vzpomínky, a proto se na Havla ještě přeptal lidí, o nichž se domníval, že mají k objektu jeho zájmu co říci. Těmito svědectvími, vesměs orálními, svůj text vyztužil: pod čarou čteme jako zdroje informací třeba "Rozhovor s Karlem Schwarzenbergem, 2. března 2012", "Rozhovor s Mariánem Čalfou, 29. srpna 2013", "Rozhovor s Václavem Klausem, 30. srpna 2013" atd. Kdy šlo o osobní schůzky? Kdy jen o telefonáty? Nevíme.

Dětské výtvarné projevy budoucího prezidenta. Schovávala mu je jeho maminka. Z knihy Michaela Žantovského Havel.

Žantovský píše lehkým perem, dovede být i vtipný (Varšavská smlouva byla "jedinou vojenskou aliancí v dějinách, která napadala výhradně svoje vlastní členy"), není však imunní vůči publicistickým klišé (u Olgy Havlové "si celoživotní kouření vybralo svou daň"). Občas přikládá nepatřičnou váhu margináliím, cituje třeba, co řekl herec Jandák o filmu Odcházení, přestože estetické soudy tohoto sociálnědemokratického poslance a bývalého ministra kultury jsou bezcenné. Naopak některé důležité události Havlova života zcela pomíjí, třeba ustavující sjezd "Seifertova" Svazu českých spisovatelů 10. června 1969, kde Havel přednesl diskusní příspěvek a byl zvolen do tiskové komise. Když načrtává kulturní atmosféru šedesátých let, nevzpomene si pan Žantovský na jména Haďák, Fialka, Kmentová, Šiktanc, Vodňanský + Skoumal, Zoubek... Možná se měl někde poptat.

Mrzuté je, že autor se průběžně dopouští řady malých i větších omylů, čímž zamýšlenou serióznost své práce oslabuje. Tvrdí-li například, že 17. listopad 1989 připadl na "60. výročí dne, kdy nacisté... uzavřeli české univerzity a vysoké školy", je to jen početní chyba (podobně ho zradí aritmetika, když připomíná Havlův odchod "z funkce v roce 2002"), avšak napsat, že medik Jan Opletal "byl zastřelen 27. října během demonstrace", může leda ignorant českých dějin. O Vasilu Mohoritovi nás Žantovský poučí, že byl v listopadu 1989 předsedou Socialistického svazu mládeže. Ano, bývalým. Jakeš prý byl "generální tajemník komunistické strany", jenže tak se ta funkce nejmenovala, Hutku režim "vyhnal do švédského exilu", ve skutečnosti šlo o exil nizozemský, Nina, dcera Dagmar Havlové z prvního manželství, prý nosila v roce 2000 příjmení Veškrnová. Skutečně?

Čtenář brzy zjistí, že musí být ve střehu. Milan Kundera byl podle pana Žantovského kdysi na FAMU profesorem, i to je nepravda, byl docentem. "Dům pracujících v kovoprůmyslu" se na pražském Smíchově nic nejmenovalo, název onoho zařízení byl Dům kultury kovoprůmyslu. Detail? Ovšem, nicméně svědčí o nepečlivosti. A kdo je zpěvák "Jiří Laufer"? Dotyčný se ve skutečnosti jmenuje Josef. Dále: Gorbačov v roce 1999 na Pražském hradě na Havlovu poněkud nejapnou otázku, ví-li co je to KGB, reagoval jinak, než nám prozrazuje pan Žantovský. Prý "jen rezignovaně přikývl". Není to pravda, existuje filmový důkaz, Gorbačov pobaveně odpověděl: "Eto němnogo znaju, da." Když pan Žantovský nemůže spoléhat na svou paměť, má si vše ověřovat. Něco však, zdá se, vůbec neví: v říjnu 1989, je přesvědčen Havlův monografista, se v Realistickém divadle v představení Res publica II "poprvé od roku 1969 objevily úryvky z Havlovy Zahradní slavnosti". Ne! Už 20. května sehrál díky odvaze Václava Petrmichla celou (!) Zahradní slavnost v pražském Parku kultury a oddechu Julia Fučíka ochotnický soubor Oldavid. Atd.

O pravopisných nedopatřeních typu "Guinessovy knihy rekordů" či "Sjezdu spisovatelů" škoda slov. A to prý korektury dělalo pět (!) lidí, hahaha. Napraví se to všechno v reedici?

Foto: ČTK , archiv

Autor: Jaromír Slomek