Filmová bilance 2014: probíhá restart promítaček?

26.12. 08:00 | Autor: Vojtěch Rynda

Polský snímek Ida se nejen dějem vrací do minulého století.

Míň nastavovaných kaší a zbytečných experimentů s 3D, ale také málo zásahů na komoru, kvůli kterým bychom si rok 2014 ve filmu měli pamatovat. Takových bylo uplynulých dvanáct měsíců v našich kinech.

Ceny Evropské filmové akademie (EFA) v závěru roku převálcovalo komorní polské drama Pawla Pawlikowského Ida, které poté získalo i trofej LUX Evropského parlamentu a má velkou šanci na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený snímek. Černobílý film je natočený v klasickém formátu 4:3 a odehrává se hluboko v minulém století bez vazeb na dnešní politiku a současné technologie.

Je to skoro symbolické. Jistě, diváci se budou vždycky hrnout spíš na audiovizuálně ohromující podívané s minimem obsahu, ale série triumfů Idy - včetně Ceny diváků v rámci EFA - naznačuje, že by mohl začínat posun poměrů v současné situaci světového filmu. Ten už druhou dekádu dusí série adaptací bestselerů, bezduché převody komiksů a infantilní digitální "animáky". Rok 2014 ukázal, že by se mohlo začít blýskat na lepší časy.

Ano, sérií zajišťujících dojení určité látky na ploše několika let pořád ještě není málo. Letos nijak zvlášť slavně skončila obludně nadmutá trilogie Hobit, pokračovaly přehlídky korporátní symbiózy Transformers (film a výrobce hraček) či X-Men a Captain America (film a komiks), téměř ke konci se dovalila další série adaptací knih pro dospívající Hunger Games a s plánovaným cyklem Labyrint se spustila nová podobná, ale snaha o takovou "macdonaldizaci" kina oproti předchozím letům naštěstí uvadá. V zásadě platí, že co má v názvu dvojtečku na znamení pokračování, za moc nestojí.

Snímek Fairy Play patří k tomu lepšímu, co se v České republice natočilo. Z "nepokračujících" hollywoodských blockbusterů se hodně čekalo od sci-fi Interstellar Christophera Nolana, tříhodinový hi-tech moloch se nicméně hroutí na vlastních hliněných nohou. Těží zejména z hereckého výkonu Matthewa McConaugheyho v hlavní roli. Někdejší hezoun z povolání zažívá nejlepší rok své dosavadní kariéry: začátkem roku sklidil hereckého Oscara za film Klub poslední naděje, kritici ho milují díky roli detektiva v televizním seriálu HBO Temný případ a jeho profesní story je už teď námětem na oscarový životopisný film.

Životopisy? McConaughey letos zazářil i v epizodní roličce v (opět tříhodinovém; kde na ty trháky brát čas?!) Scorseseho portrétu podvodného makléře Vlk z Wall Street. Ne že by nebylo na co se dívat, ale od Mistra už jsme stejný materiál viděli mnohokrát. Za biografie svého druhu lze považovat i po letech první slušný film klasika Ridleyho Scotta Exodus: Bohové a králové (dvojtečka budiž omluvena) o Mojžíšovi či naopak blábolivého Noea od génia načančaného nic Darrena Aronofského. Starověk v Hollywoodu táhne, poměrně slušné byly i Pompeje. Z velkofilmů se nicméně povedly spíš ty akčnější - vtipná sci-fi Na hraně zítřka s donekonečna umírajícím Tomem Cruisem a další verze Godzilly.

Na protiúvrati leží filmy umělecké a nezávislé. Dokonalé je Linklaterovo časosběrné drama Chlapectví, velké uznání si zaslouží i hořká Ona Spikea Jonze a Grandhotel Budapešť Wese Andersona, nijak zvlášť naopak nezazářila satira kanadského machra Davida Cronenberga Mapy ke hvězdám. Z evropské produkce se povedli festivaloví vítězové Kukuřičný ostrov (drama z Kavkazu, Křišťálový glóbus z Karlových Varů) či Zimní spánek (Turecko, Zlatá palma z Cannes). Překvapivě nepodařená byla novinka belgických bratří Dardennů Dva dny, jedna noc. Šokem roku se stal drsný experiment Kmen Ukrajince Slabošpitského z prostředí internátu pro hluchoněmé, zážitek i pro otrlé.

Díra u Hanušovic ve znamení experimentu. A doma? Největší fanfáry se odbyly hned na úvod roku, kdy mělo premiéru drama ze sportovního prostředí Fair Play. Film Andrey Sedláčkové patří mezi to nejlepší, co se u nás po roce 1989 natočilo. Ve Varech za "nás" soutěžila poněkud experimentální fraška Díra u Hanušovic, Robert Sedláček problematicky navázal na Dědictví Věry Chytilové a sklidil kritiku za didaktický seriál České století, herec Jiří Mádl úspěšně režijně debutoval filmem Pojedeme k moři a frankofil Petr Václav se po letech vrátil k natáčení sociálním dramatem Cesta ven, které je stejně přímočaré jako jeho název - v dobrém i ve zlém. Tři bratři otce a syna Svěrákových přitáhli přes půl milionu diváků a připomněli tak tradici české pohádky.

Pamětihodných titulů v Česku v roce 2014 mnoho věru nevzniklo. Trvala také inflace dokumentů, v kinech jich je trvale přebytek, většině z nich sluší televize nebo monitor počítače; za vypíchnutí stojí dvojice snímků Martina Duška Parta analog a K oblakům vzhlížíme, zajímavý je také povídkový Gottland.

Zahraniční i domácí filmovou produkci roku 2014 spojuje slovo tápání: něčeho je moc, něčeho málo, hledá se. Ani příští rok zatím nenabízí velké důvody k těšení. Ale první vlaštovky, jako je třeba skvělá novinka Jana Prušinovského Kobry a užovky, naznačují, že ještě může dojít k pozitivnímu restartu trendů.

Foto: archiv

Autor: Vojtěch Rynda