Dlouhý, hubený a tupozraký

27.06. 14:35 | Autor: Martin Hekrdla

Když se v sobotu přihlásil do klání o Pražský hrad Vladimír Dlouhý, sklidil kritiku. Zaprvé mu vyčinili, že tříští pravicové voliče, protože se názorově v ničem zásadním neliší od statistika Jana Fischera či ekonoma Jana Švejnara, dalších aspirantů na Hrad a populárních solitérů. Nespikl se on nakonec s Milošem Zemanem, a to už někdy za Husáka v Prognostickém ústavu? Druhá výtka směřuje k jeho členství v KSČ od roku 1978 do prosince 1989; tedy k období, které se takřka navlas kryje s érou Charty 77.

Měl bych i jiné výtky k politikovi, který byl kdysi "telátko oblíbené", nejpopulárnější politickou celibritou v zemi, a také solidním, v pase širokým cvalíkem, jenž dokázal zázračně zhubnout. Ačkoli tvrdí, že rozumí dnešním starostem a náladám obyčejných lidí, má k tomu nekonečně daleko. Jinak by neuváděl vlastní kampaň nabídkou své "zkušenosti z devadesátých let, kdy politika národ více spojovala". Skutečné nálady veřejnosti se dávno přesunuly jinam a jejich výron jsme slyšeli ve dvou otázkách jedné paní v pondělním Hyde Parku: "Co říkáte kandidatuře Dlouhého, jednoho z aktérů destrukce naší země v 90. letech? Má za úkol převzít funkci anděla strážného nad tuneláři po Klausovi?" Hlas lidu, hlas boží. Za Dlouhého zády se zajisté shromaždí široké zástupy.

Jan Švejnar si občas dělal starosti, aby reformy neublížily "středním a chudším vrstvám". Vladimír Dlouhý měl jako čelný představitel ODA, ministr hospodářství zaniklé federace, jako český ministr obchodu a průmyslu a poté člen dvou NERV/ů/ - Topolánkova i Nečasova - jedinou starost, kterou nádherně vyjádřil v této zaživa zklasičtělé větě: "Musíme si jaksi do tohoto kyselého jablíčka kousnout, šáhnout do toho vůbec celého systému, který vytváří ten společenský sociální blahobyt v této zemi." A tak na to "šahají", až se z chudších vrstev kouří.

Vždycky byl rád nahoře, ve světle ramp. Jako by chtěl vrhat co nejdelší stín. Šuškalo se, že k pravicově elitářštější ODA, kde se bafalo z dýmek (Jan Kalvoda) a pohrdalo "lůzou" (Daniel Kroupa), zato však nikoli přemýšlením, diskusemi a autentickým disidentstvím, přidal se Dlouhý jen proto, aby ho nazastínila expanzivní osobnost Václava Klause. A aby jeho šarm nezanikl mezi bývalými tlustými komunisty, k nimž tam zdaleka nepatřil jen Tlustý Vlastimil.

Když nastalo pátrání, kdo by měl dělat velvyslance u Evropské unie, ba přímo eurokomisaře, Dlouhý se pohotově nabízel. Z obojího sešlo, ale dal si záležet, aby členství v NERV vzal jako "vlasteneckou povinnost". Měl na co navázat. Jako ministr obchodu a průmyslu zavedl značku Czech Made a razil heslo "Kupujte české zboží!". Byla to komedie, jak jsme se dozvěděli v lednu 2009 z jeho úst: "Mé blízké okolí mě muselo tenkrát strašně přesvědčovat. Mně se do toho nechtělo, ale to můžu říct až dneska, po patnácti letech," prohlásil na kameru.

Co nám ještě tají? Na Hrad určitě chce, ale s jakýmkoli vlastenectvím tohoto poradce investiční banky Goldman Sachs neradno kalkulovat. Vždyť ten bankovní dům podváděl své klienty vědomou propagací toxických cenných papírů a celou Evropskou unii "metodikou" kamufláže řeckých dluhů - a na těchto i jiných podobných operacích vesele vydělával. "Já jsem člověk, který je soukromník, a já se nechci dostat do sporu s politickými stranami, neboť můj zaměstnavatel (Goldman Sachs) si to nepřeje," řekl Dlouhý v září 2009. Loajalita k firmě bezvadná, tak to má být. Ale co s takovým zaměstnancem jako s hlavou suverénního státu?

Ta banka z Wall Streetu vrací mne paradoxně do normalizačních časů. Kdyby měl Vladimír Dlouhý v oné drsné éře pronásledování a věznění chartistů legitimaci KSČ jako "živnosťák", který mu umožnil studovat v Belgii (1979), kdekdo by přimhouřil oko. Jasně, my to chápeme, škoda chytrého chlapce a žít se musí i v době temna. Jenže on výslovně řekl novinářům, že ani rodina, ani společenské klima mu "prostě nenastavily hodnoty", které by ho vedly k pocitu, že dělá "něco neetického, nemorálního, nepatřičného". Tupozrakost věru hluboká.

Co se v KSČ naučíš, v Goldman Sachs - a na Pražském hradě - jako když najdeš.

Foto: Lucie Pařízková

Autor: Martin Hekrdla