Čtyři a půl hodiny

11.09. 06:05 | Autor: Jaromír Slomek

Jiří Suchý se narodil v roce 1931 v Plzni.

Poslouchat někoho čtyři a půl hodiny v kuse si žádá výdrž, když však mluví člověk, který má co říci, jsme rukojmím proudu jeho slov a vět docela rádi. JazzMusic ve spolupráci s Radioservisem vydal desku s názvem Jiří Suchý - Osudy. Po osmi letech od rozhlasové nahrávky je tu její záznam kapesních rozměrů.

Vzpomínkový seriál Osudy vysílá Český rozhlas už přes dvacet let. Kdysi se jmenoval Život, osudy, osobnosti (z časů Československého rozhlasu pamatujeme podobný "formát" pod názvem zprvu A léta běží, vážení, pak bůhvíproč jen A léta běží; možná se třemi tečkami na konci). Za dvě desítky let jím prošlo na 260 osobností, vedle toho se prý ve 160 případech četlo z publikovaných memoárů lidí již mrtvých. Většina pořadů je pětidílných, "obyčejný život", řečeno s Karlem Čapkem, se vejde do slabých půlhodinek od pondělí do pátku. Menší část vzpomínání je desetidílných. Jiří Suchý se dostal mezi "desítkáře".

Jiří Suchý. Ondřej Vaculík s ním jeho vyprávění natočil v roce 2007 způsobem pro tento pořad obvyklým: redaktor klade otázky, umělec (vědec, sportovec...) odpovídá, potom se tazatelův hlas vymaže - a vznikne monolog. Prokládaný hudbou. Jakou, je v tomto případě snadné hádat. Nutno říci, že dramaturgyně Alena Zemančíková vybírala společně s Vaculíkem pečlivě a citlivě. Přešlitrováno tu není.

Nejpůsobivější a nejsugestivnější jsou vzpomínky Jiřího Suchého na útlé dětství a školní léta. Civilně, bez jakékoli jevištní pitvornosti, vypravuje zprvu o Klatovech, vybavuje si dávná místa a události. To, co možná čekalo léta v mlze zapomnění, dostává najednou ostré kontury. Tady mluví starý pán s dobrou pamětí a bohatou slovní zásobou, cit pro mluvené slovo mu dovoluje odchylovat se od spisovné češtiny a zase se do ní rychle vracet, aniž posluchač trpí. Krátce po sobě zazní třeba "před obrazama" a "před obrazy" - a skoro to nevadí. Podobně jako dejme tomu "strašný muka to byla". Nevíme samozřejmě, jak mocně se tu stříhalo, pokud ano, není to slyšet.

Jiří Suchý o sobě hovoří sympaticky skromně, přiznává, že chodil za školu, že nechápal matematiku (možná už aritmetiku), že ho v chlapeckém věku intelektuálně převyšoval Ivan Vyskočil (ten je ovšem o dva a půl roku starší, což bývá v pubertě rozdíl nedostižný), že ani v pokročilém věku nikdy nedočetl Goethova Fausta, přestože se jako umělec faustovským tématem opakovaně inspiroval. Také na svoje první vystoupení před kamerou v televizním dávnověku (živé silvestrovské vysílání) vzpomíná shovívavě, nikoli zhrzeně.

Éra semaforská, navzdory všem osudovým ranám i v devátém decenniu Jiřího Suchého stále trvající, tu podrobně vylíčena není. Spoluzakladatel "divadla malých forem" ji ostatně reflektoval ve svých knižních vzpomínkách a na otázky jako "Kdy jste se poprvé setkal s Jiřím Šlitrem" stále trpělivě odpovídá v dalších a dalších (vzpomínkových) interview.

"Léta dozrávání" podává vypravěč na této nahrávce poněkud konfuzně, bezděčně se opakuje (dvakrát připomíná svou dětskou laterničku, dvakrát považuje za nutné říci, že na adrese, která se stala proslulou, byl Semafor po roce 1989 v dezolátním stavu - rozumí se technickém). Škoda že neutrousil alespoň pár vět o svém polistopadovém jevištním parťákovi Miloši Zemanovi. Nepochopitelným angažováním tohoto komika se tehdy Semafor dotkl svého estetického dna.

Nakonec Jiří Suchý promlouvá i o věcech velmi privátních, třeba o svém - v době nahrávky - novomanželství, o dospělém synovi, kupodivu ani jednou se nezmíní o bratrovi, jenž napsal pologramotný text na obal desky ("já... vyhýbajíce se... spěchal"), zato se rozpovídá o svém (terminologickém!) vztahu k "transcedentnu", jak transcendentno nejen opakovaně vyslovuje, ale dokonce i píše v názvu poslední kapitoly ("Spolupráce Semaforu s jinými autory, syn Jakub, ženský element, a na závěr trochu transcedentna a trochu soukromí"). To na okraj.

V úhrnu příjemné povídání na jeden poslech. Pro recenzenta na tři.

Foto: Facebook

Autor: Jaromír Slomek