Cizíma očima

19.08. 06:06 | Autor: Jaromír Slomek

Svazek dokumentů, ve své době tajných, dnes stále pozoruhodných, vydal Jiří Pernes pod názvem Zprávy z Prahy 1953 (Nakladatelství Academia, 409 str.). Jde o depeše zasílané z Československa do Velké Británie, Sovětského svazu a Rakouska diplomaty těchto zemí. Předchází jim editorova studie o onom zlomovém roce, v němž zemřel Stalin a vzápětí po něm i jeho pražský slouha Gottwald.

O té době už toho bylo napsáno i řečeno dost, dva okázalé funusy by samy o sobě dnes za připomínání ani nestály, jenže rok 1953 přinesl i měnovou (či peněžní, jak píše pan Pernes) reformu a vzdornou reakci lidu na ni, první konfrontaci totalitního režimu s dělníky, tedy s tou společenskou vrstvou, kterou se tak rád oháněl, v jejímž jméně vládl, lhal, loupil, zavíral a popravoval. V souvislosti s Plzní hovoří autor o "povstání", neboť "v západočeské metropoli nespokojení občané dokonce na krátký čas obsadili střed města", vnikli na radnici a zmocnili se vysílání místního rozhlasu - a z amplionů se pak "ozývaly protesty proti peněžní reformě, provolávání slávy prezidentům Masarykovi a Benešovi a volání po svobodě a svobodných volbách". Přivolaným příslušníkům Sboru národní bezpečnosti, vojákům a milicionářům se postavilo na dvanáct tisíc občanů, tedy množství, jež komunistickou diktaturu vylekalo.

Také informace o plzeňské vzpouře a následných událostech se objevily v diplomatických depeších, jež edice zahrnuje; pan Pernes je kupodivu z angličtiny, ruštiny ani němčiny sám nepřeložil, jmenuje čtyři ženy, jimž za překlady děkuje, slova o dokonalosti si však při té příležitosti měl odpustit, překlad z ruštiny do češtiny "5 ekzemplářů (...) 1. - s. Molotovu V. M. / 2.-3. - s. Strunnikovu P. F. / 4. s. Tugarinovu I. I." je hodně tupý, pravopis "ekzemplář" je věru nevídaný, pro odpovědného redaktora však, jak patrno, přijatelný.

Pan Pernes píše mimo jiné toto: "O hluboké citové a iracionální oddanosti některých lidí Komunistické straně Československa a její politice existuje sice nemnoho důkazů, přesto však jsou k dispozici. Patří k nim například naivní báseň jisté nejmenované dělnice ze Suché Vrbné..." Pisatelka ji prý poslala 6. června na adresu ÚV KSČ. V knize je publikována v úplnosti, první verš "Šla žitím matka má, jak smutná kajícnice" pan Pernes nekomentuje, ač měl prozradit, že nešťastná veršovnice ("Jak děkovati Tobě, milá strano, že klidně mohu vstávat ráno") si jej vypůjčila od Otokara Březiny z jeho slavné básně Moje matka (ze sbírky Tajemné dálky). Že by ji neznal? Na Březinu ve škole chyběl? "Šla žitím matka má jak kajícnice smutná,/ den její neměl vůně, barev, květů, jasu:/ plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná,/ bez osvěžení trhala se stromu času." Atd. Historik se tady musí projevit i jako literární historik, a pokud jím není, tak ať raději nechá veršíky stranou a do své práce je netahá.

V knize Zprávy z Prahy 1953 jsou však bohužel horší věci než ona přehlédnutá aluze. V jedné depeši do Moskvy se vícekrát vyskytuje jméno "Sila". Tak je překladatelka z ruštiny "věrně" převedla z azbuky do latinky (zase ten "neméně dokonalý překlad ruských originálů", hahaha), pan Pernes její pravopisnou podobu bona fide přijal, a tak mu v textu "pracovník československé kinematografie Sila" (jak ho pro Moskvu charakterizoval sovětský diplomat) zůstal. "V letech okupace byl Sila aktivním účastníkem a viditelným pracovníkem fašizovaných odborů", po válce "Zápotocký osobně poprosil Kopeckého, aby Silu zařadil na jakoukoli práci v ministerstvu informací" (na okraj: "v ministerstvu" je také víc rusky než česky, že?), Sila sem, Sila tam, v rejstříku je neupřesněný "Sila - pracovník československé kinematografie" (ano, slovník sovětského diplomata, nic dalšího k tomu), i zločinci tam mají křestní jména, "Sila" nikoli.

Nuže, žádný "Sila", nýbrž Síla. Jiří Síla. Novinář a filmový scenárista. Narodil se roku 1911, nedožil se vysokého věku, zemřel roku 1960. V letech 1945 až 1950 šéfredaktor deníku Práce. A mimochodem otec spisovatelky Evy Kantůrkové. Škoda, mohla to být podnětná kniha. V takovém případě by však musel ty dokumenty shromáždit, přeložit, komentovat a bohužel i vydat někdo jiný. Řečeno s klasiky: "Co nemůže bét u nás jinač?"

Foto: ČTK

Autor: Jaromír Slomek