Čindie, břicho světa

15.05. 00:00 | Autor: Václav Cílek

Optimisté předpokládají, že země unese zdvojnásobení počtu obyvatel. Pokud by se však všichni obyvatelé země měli dostat zhruba na třetinovou úroveň té, jaká panuje v západní Evropě či USA, byl by celkový dopad na spotřebu surovin a na životní prostředí pro dvojnásobnou populaci dvanáctkrát větší než dnes. To je dost vysoké číslo i pro zarputilé optimisty.

Nikdo ještě před dvěma lety nečekal, že Indie a Čína, tedy jak se dnes leckde říká Čindie, porostou jako bumbrlíček. "Sežral jsem naftové pole Ghawar a tebe, Kaspické moře, taky sežeru!" Ceny ropy sledují ekonomové, analytici i skoro neviditelná skupina veteránů - naftových geologů, kteří o ložiscích vědí svoje, protože na nich celý život pracovali, a teď si konečně v penzi mohou dovolit být nezávislí.

Vědí, že levný benzin je pro Američany něco jako ústavní svoboda, která jim zaručuje volný pohyb. Když jste jednou strávili mládí popojížděním v automobilu, jen tak se jej nevzdáte. Americké plýtvání ropou vzniklo hned po druhé světové válce. Amerika zásobovala bojující Evropu pohonnými hmotami. Musela vytvořit síť rafinerií, ropovodů a tankerů a najednou měla nadbytek benzinu, a tak z něj udělala kulturní styl. Evropany naopak válka naučila šetřit, a trvalo to dalších pár desetiletí, než se svého zvyku začali zbavovat.

Staří naftoví geologové tvrdí, že jedno století plýtvání ropou skončilo a s ním i vcelku bezproblémový růst západní civilizace. Pesimistické či realistické modely očekávají, že již v letech 2008-2010, ale nejpozději v roce 2020 dojdou laciné suroviny a pravděpodobně i laciné potraviny. Vyvlastňování ropných polí v Latinské Americe, faktické zestátnění ruského naftového průmyslu i očekávaná výstavba čínských letadlových lodí (všimli jste si vůbec, že Čína nemá pořádné válečné loďstvo schopné zasáhnout třeba na Blízkém východě?) je počátek naftové nervozity. Ale během pouhého posledního roku stouply ceny mědi tak, že už ji nepoužíváme na okapy. A něco podobného se děje se zlatem a brzy se možná až několikanásobné zvýšení cen čeká u hliníku.

Mědi a hliníku je sice v zemi stále ještě dost, ale jejich cena je vlastně cenou energie nutné na jejich zpracování. Tiše poslouchejte a uslyšíte, jak pod optimistickou hudbou ekonomického růstu něco tiše praská. To je spotřební svět laciných energií a surovin, který se již nikdy nevrátí - podobně jako Titanic již nikdy nevypluje nad hladinu. A přitom fosilních paliv je dostatek, jen je obtížné je vytěžit, zpracovat a přinést spotřebiteli. Každá rafinerie či ropovod stojí miliardy dolarů. Do mnohých zařízení už dlouho nikdo neinvestoval, protože leží v nějakém neklidném koutu světa, kde by se obrovské prostředky (v naftovém průmyslu neexistují malé investice) mohly snadno znehodnotit. Většina těžebních, zpracovatelských a dopravních zařízení tak jede skoro na sto procent a už výpadky v měřítku prvních několika procent hýbají cenami ropy a akciemi. Pod vcelku příjemným povrchem světa se již převaluje tuleň strachu a nejistoty.

Neřešme na tomto místě velké globální problémy, ale jenom ty malé, lidské. Co tato situace pro nás může znamenat? Kdybych se měl rozhodnout, zda na dalekou životní cestu vyrazím za rok nebo za pět let, jel bych rovnou, dokud je svět relativně levný a bezpečný. Kdybych mohl lacino přikoupit malý pozemek na zeleninovou zahradu (jeden nikdy neví), udělal bych to. Kdybych si měl obstarat nový dům, nechal bych si předložit energetický audit, abych jednou nedopadl jako moji přátelé na východním Slovensku, kde si polovina vesnice za reálného socialismu postavila velké domy, ale dnes žijí v kuchyni, protože nemají na topení. Ze stejného důvodu jsem přesvědčen, že jednou, až budou staré sliby pozapomenuty a nafta drahá, padnou limity těžby uhlí v severočeské pánvi - tedy pokud ekologicky uvažující aktivisté neprosadí další dva bloky v Temelíně. Co to udělá s lidmi? Budou ještě bezohlednější a vypočítavější? Propuknou stávky a nepokoje? Sociologické průzkumy ukazují něco velice zvláštního - v některých skupinách obyvatel a v některých krajích přichází s nedostatkem agresivita, avšak jinde solidarita. Někde nouze společnost stmeluje, ale jinde ničí.

Autor: Václav Cílek