Vaničku a kolečko

14.08. 00:00 | Autor:

Když před lety Slováci za vlády Vladimíra Mečiara zavedli povinnost říkat „francúzsky chlebík“ místo bageta, aby to bylo správně slovensky, byla to politická úchylnost. S obsahem tohoto pojmu je český čtenář důkladně obeznámen. Co si však počít, když se lidi začnou podobně chovat sami od sebe?

Čeština na skřipci spatřila v obchůdku s potravinami v zapadlém koutě Čech balíček cukrářských rakviček. Jejich oficiální název zněl - věřte či nikoli - VANIČKY. Bláznivý tah, řeknete si, ale žijeme v jakž takž svobodné zemi, takže každý může rakvičky prodávat třeba jako Fialový sliz, bude-li chtít; o nic nejde.

Jde. Čeština na skřipci by nerada vylila s rakvičkou dítě, ale má silné podezření, že změna tradičního cukrářského názvu je součástí politicky korektního trendu, jehož hlavním znakem je vítězství snahy nikoho neurazit nad - inu, nad vším ostatním.

Mohlo by se slovo rakvička nelibě dotknout pozůstalých, či dokonce drahého zesnulého? Lze to spolehlivě vyloučit? Patrně ne; tedy pryč s ním. Jedeme dál. Týmž problémem jako rakvička trpí věneček; o ten lze navíc přijít, což mu dodává nepokrytě sexistický náboj. Zrušme věneček a zaveďme korektní kolečko! A což indiánky, koňakové špičky či vídeňská káva? To už jsou úplné nesmysly.

Napříště by cukrárny měly servírovat výhradně původní Američany, čokoládové kužely s obsahem alkoholu a evropskou kávu. Dobře je na tom naopak větrník, jenž poukazuje na nutnost využívání zdrojů obnovitelné energie. Laskonky a štafety - budiž, prozatím. Že je to idiotské opatření, namítá někdo? Samozřejmě, ale to není pro korektně uvažujícího člověka žádný argument. „Vaničku a kolečko, prosím!“ řekne disident roku 2020.

S kolegy u stolku si bude napůl potají vyměňovat úsměvy, protože jen jim bude známo, že na talířku mají, celkem případně, pohřební rekvizity.