Česko vzkvétá, jen tomu nechceme věřit

02.01. 12:01 | Autor: David Jareš

Novoroční projev prezidenta Václava Havla v roce 1990.

První novoroční projev prezidenta Václava Havla působil jako zjevení z jiného světa. "Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal," slyšeli diváci po čtyřech desítkách let inventury úspěchů komunismu a lání na zlotřilé imperialisty ohrožující světový mír. Najednou byli zvědavi, co jim řekne člověk, o kterém tatáž televize ještě dva měsíce předtím tvrdila, že je nepřítel společnosti. Pokud jeho jméno vůbec zmínila.

Havel půl roku po propuštění z vězení, šest týdnů po listopadové revoluci a tři dny po zvolení prezidentem přednesl projev, který je aktuální i dnes. "Nejhorší je, že žijeme ve zkaženém mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet. Naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe," konstatoval poté, co zmínil příznaky úpadku, ke kterému Československo komunistická vláda dovedla, ať už šlo o hospodářství, vzdělanost nebo kvalitu života.

Varoval však před tím, svádět vše na předchozí vládce. "Nemylme se: sebelepší vláda, sebelepší parlament i sebelepší prezident toho sami mnoho nezmohou. A bylo by i hluboce nesprávné čekat obecnou nápravu jen od nich. Svoboda a demokracie znamená přece spoluúčast a tudíž spoluodpovědnost všech," apeloval nový prezident na diváky zvyklé do té doby na ujišťování o všemocné Straně. Vytkl si první úkoly: dopomoci co nejrychlejšímu vyhlášení svobodných voleb, garance rovnoprávnosti obou národů tehdejšího Československa, a podporu všeho, co zaručí lepší postavení všech, co jsou na tom hůře než ostatní, humanizaci armády a posílení postavení a autority země ve světě.

Volby se konaly půl roku nato, Slováci si zvolili svou samostatnou cestu, povinná vojenská služba je minulostí, Česko je v Evropě jedním ze států s nejmenším výskytem chudoby. A postavení Česka ve světě se za Havlova prezidentování nesrovnatelně změnilo v mnoha případech právě jeho zásluhou. Jsme členy NATO a Evropské unie, v což se 1. ledna 1990 sotva dalo doufat.

"Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů. Lidských, ekonomických, ekologických, sociálních i politických," svěřil se na závěr svého projevu. Můžeme se do krve hádat, nakolik se jeho sen splnil, ale těžko popřít, že se tím směrem Česko úspěšně vydalo. Je to samostatná, svobodná, demokratická republika.

Češi už pětadvacet let mohou cestovat, kam chtějí, myslet, studovat, říkat či psát, co chtějí, podnikat nebo nedělat nic. Dospěla generace, pro niž je to samozřejmé a která bývalý režim nijak zvlášť neprožívá, stejně jako první republiku, Bílou horu nebo stěhování národů.
Změnilo se to nejdůležitější, o čem Havel tehdy mluvil? Žijeme v mravnějším prostředí, všímáme si jeden druhého, přestali jsme se starat jen o sebe, začali jsme v něco společného věřit? Pár minut zpráv v televizi, pročtení novin nebo chvíle surfování na internetu stačí k záchvatu deprese, že je to snad ještě horší než tehdy. Zdá se, že všichni kradou, lžou a podvádějí. Říkají to dokonce politické špičky! Země je prý spálená a v rozkladu.

Fakt je to pravda? Nestálo by za to, otevřít oči, podívat se kolem sebe a trochu víc si věřit? Masaryk Čapkovi řekl, že první republika bude potřebovat padesát let, aby přežila. Bohužel je nedostala. Tak to na druhý pokus snad vyjde, ale bez optimismu a víry, že to má smysl, to nepůjde.