Vojta Kotek: Nemá cenu být skromný

18.08. 11:00 | Autor: Honza Dědek

Nedá se mu dovolat, i když dělá reklamu na mobilního operátora. "Sorry, nestíhám," omlouval se, když jsem ho nakonec sehnal.

Zdá se mi to, nebo opravdu začínáte ve čtyřiadvaceti letech šedivět?

To se vám nezdá, opravdu šedivím. Pracuji od osmi let, kdy jsem namluvil první dabing. Zkrátka klasické zneužívání dětské pracovní síly, bez něhož by se ovšem v této profesi nedalo natočit vůbec nic - to se musí na člověku nějak projevit. Ale nijak to neřeším, v mládí jsem se vždycky těšil, až budu šarmantní muž s prokvetlými skráněmi. Nečekal jsem to tak brzy, ale nestěžuji si. Zkrátka jen hodně pracuji, v poslední době vlastně skoro pořád. Na nic jiného nemám čas, dokonce ani na cvičení, o kterém jsem chvíli uvažoval při natáčení reklamního spotu z posilovny. Ale pak jsem si řekl, že je to zbytečné - kdybych musel domů tahat nákupy, pak by možná mělo určitý smysl věnovat se svalové hmotě, jenomže já žiju sám, takže si ani nevařím - jestli jsem si za poslední dva roky něco uklohnil, tak třikrát. Mám kuchyň velkou jak kráva, ale v mém případě je to úplně zbytečná místnost! V obří ledničce s mrazákem je jen led, občas zmrzlina, takže kdyby na to přišlo, kafe bych si klidně mohl dělat v obýváku.

Co vás potom nutí pracovat i o divadelních prázdninách?

V případě angažmá v představení Ženy přežijí to byla klasická ukázka mé měkkosrdcatosti. Odjížděl jsem na schůzku s divadelním producentem Michalem Hrubým, který mi nabídl jedinou mužskou roli v téhle hře, pevně rozhodnutý ji z časových důvodů odmítnout. Nestává se mi často, abych byl na srazu první, takže když dorazil Michal, strašně se omlouval: "Promiň, všechno špatně, jednu produkční mám na dovolené a druhou nemocnou, na scéně se mi hrají čtyři komedie a na všechno jsem sám, jsem z toho úplně vyřízený, takže tě moc rád vidím a už teď se těším, jak spolu připravíme nové představení." Jen jsem polknul a říkám: "No jasně - kdy začínáme zkoušet?" A dneska toho nelituji, protože Ženy přežijí je poměrně sofistikovaná komedie, kde jsem dostal možnost zahrát si asi sedm nebo osm rolí; dodnes jsem se přesného čísla nedopočítal. Navíc jsem k tomuhle představení vytvořil filmové projekce, pomáhal jsem se svícením a částečně s choreografií, takže jsem si ho docela užil. Tím pádem dneska nic nestíhám.

Kdo vás v osmi letech přivedl k dabingu?

Můj prastrýc, který dělal v dabingu produkčního. Od malička jsem byl velice klidné dítě, až mě dneska štve, že nemám o čem vyprávět. Všichni měli dětství plné excesů a já dostal na základce jedinou pitomou poznámku, že píchám při hodině fyziky kružítkem do zad spolužačku Žampovou. Na druhou stranu jsem díky své ukázněnosti uměl už ve školce velmi plynule číst, nezadrhával jsem, ve studiu jsem se choval klidně a soustředěně - ideální dítě pro dabing! A tak jsem začal dostávat jednu roli za druhou. V osmi letech jsem nosil kapsáče, v jedné kapse klíče od bytu a mobil, v druhé peněženku a diář, kde jsem měl napsané, ve kterém studiu mám který den být. Po škole jsem hodil tašku domů a šel do práce.

Co na to rodiče?

Naši si nepřáli, abych se v životě věnoval herectví, ale já nikdy nepochyboval, že jednou skončím u filmu. Jako úplně malinký jsem miloval Vinnetoua a chtěl jsem být kovbojem - to jsem si ještě myslel, že filmy jsou realita, která se nějakým zvláštním způsobem přenesla do televize. Teprve později jsem si začal všímat, že táta natáčí některé věci na video, takže mi přišlo divný, jak se podařilo ty indiány nafilmovat, aniž by postříleli kameramany. Nakonec mi rodiče museli vysvětlit, že je to jen film, ve kterém hrají westernoví herci. V ten okamžik jsem pochopitelně chtěl být westernovým hercem - tedy jen do okamžiku, než jsem zjistil, že u nás se moc westernů netočí. Tak jsem zůstal alespoň u toho, že budu hercem, i když jsem na přání rodičů nejdřív vystudoval španělské gymnázium a teprve potom se přihlásil do Písku na Filmovou akademii Miroslava Ondříčka, kde jsem vydržel dva roky. To je moje jediné vzdělání v tomto oboru.

Jako nezletilý hoch jste musel vydělávat poměrně hodně peněz - co jste dělal se svými honoráři z dabingu?

Táta mi tenkrát založil konto, které sice bylo na jeho jméno, takže jsem z něj nemohl vybírat peníze, ale měl jsem k němu kartu, kterou jsem si platil, co jsem chtěl. Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem od našich dostával v osmi letech asi půl roku třicet korun kapesného na týden, pak už jsem si všechno kupoval za své. V deseti letech jsem vydělával i čtyři tisíce měsíčně, což vůbec nebyly malé peníze, ale já moc neutrácel - o přestávce jsem si koupil brambůrky a colu, takže jediný rozdíl mezi mnou a mými spolužáky byl v tom, že já si na to vydělal a oni na to dostali peníze od rodičů. Na druhou stranu jsem si mohl pořídit jakoukoli hračku jsem chtěl.

A co jste si kupoval za hračky?

Nikdy nezapomenu, jak jsem se úplně zbláznil do stolní hry Past na myši. Člověk v ní stavěl neuvěřitelně složitou konstrukci, po které pak spustil kuličku, co nakonec dopadla na nějaké tlačítko, jež zaklaplo past na myši. Bylo mi devět let a strašně jsem po téhle hře za osmnáct stovek toužil. Ptal jsem se tehdy rodičů, jestli si ji mohu za své vlastní peníze koupit - takhle jsem byl vychované dítě! Naši mi nikdy nic nezakazovali, ale často se mi snažili vysvětlit, že by to nebyly zrovna rozumně vynaložené peníze. Stejně tak v případě téhle stolní hry. Máma mi tenkrát připomínala, ať si uvědomím, že jsem jedináček, takže to beztak nebudu mít s kým hrát, jednou to vytáhnu a pak už se k tomu nikdy nevrátím. Nedal jsem si to vymluvit a Past na myši si koupil. Přinesl jsem si ji domů, jednou si s ní pohrál, a od té doby je ve skříni. Tak takhle nějak jsem se učil hodnotě peněz.

Začínal jste jako dětský dabingový herec, dnes dabing úspěšně režírujete. Jak se vám navzdory tomu, že jste Filmovou školu nedokončil, podařilo tak brzy proniknout do tohoto světa?

Měl jsem štěstí, že jsem si na škole získal důvěru profesora Jiřího Stracha, který tehdy režíroval americké animované filmy z produkce společnosti Pixar. A když jednou neměl čas, tak navrhnul, že bych dabing komedie Vzhůru do oblak mohl režírovat já. A producent byl skutečně tak odvážný, že mi tuhle šanci dal. I když mi to tedy ze začátku dával pořádně sežrat.

Celý rozhovor s hercem Vojtou Kotkem si přečtete v tištěné verzi INSTINKTU, který vyšel 16. srpna.