Poslední rocková hvězda Axl Rose

10.12. 18:08 | Autor: Ondřej Štindl

Axl Rose je jedním z posledních přežívajících příslušníků druhu rocková hvězda: má všechny tradiční atributy - ego, které se nevejde do výběhu pro tlustokožce, uječený hlas, barvitou osobní historii.

Nové album skupin Guns N'Roses Chinese Democracy osobnost svého hlavního tvůrce vystihuje vlastně docela dobře, je to deska, která jako by vznikla v nějaké rezervaci, v níž její tvůrce může přežívat nerušen vnějšími vlivy. A také neotřesitelně přesvědčen, že svět venku čeká na každé jeho slovo a že v něm žijí jenom dva druhy lidí - ti, kdo milují Axla Rose, a zavilí nepřátelé Axla Rose. Nepřipouští se možnost, že by mohla existovat bytost, která v každém okamžiku nepřemýšlí o Axlu Roseovi a jíž by zpěvák dokonce mohl být vcelku ukradený.

Nová deska Guns N‘ Roses ale přišla do světa trochu jiného, Chinese Democracy by možná prospělo, kdyby tvůrci vydání ještě o dva tři roky odložili: takhle se totiž strefili do hluchého místa - z módy už GNR vyjít stihli, revival však ještě nezačal.

Od vydání posledního alba s původními písničkami GNR uplynulo sedmnáct let, přibližně stejná doba jako od prvních Beatles k prvním Sex Pistols. Éra největší slávy kapely na přelomu osmdesátých a devadesátých let trvala jen několik roků. Guns N‘ Roses tehdy představovali jakýsi mírný pokrok v mezích zákona na hardrockové scéně, která se - připravena o punc rebelství a nebezpečí - zvrhávala v parodii sebe sama, v bezděčně legrační kabaret, v němž zpěváci v hodně obtažených kalhotách a s pořádnou trvalou na hlavě kvíleli rýmovačky o holkách, motorkách a holkách na motorkách. GNR dokázali téhle hudbě vrátit jistou špinavost a pouliční věrohodnost, aniž ji připravili o vhodnost k masové spotřebě. V jejich písních byla nepředstíraná agrese, texty GNR taky čas od času provokovaly a vyvolávaly odmítavé reakce kvůli údajnému misogynství nebo rasismu.

Axl Rose, jeden z přežívajících exemplářů rockové hvězdy. Pověst kapely byla tomu odpovídajícím způsobem skandální, kvůli násilnostem na koncertech nebo okázalým excesům členů skupiny. Značkou GNR byl nejenom hudba, ale i image: nebýt Axla Rose, asi bychom nepoznali šátek typu „lebkáč", kytaristovi Slashovi to zase v cylindru a tričku od Jacka Danielse (případně s lahví téhož) taky docela slušelo. GNR měli reputaci skupiny, která si zahrává; Keith Richards se tehdy vyjádřil v tom smyslu, že by z nich mohli být Rolling Stones nadcházející doby, pokud se jim podaří přežít.

Všechno ale bylo nakonec jinak. Kapelu čekal dost strmý pád, ne kvůli sebedestruktivnímu chování členů, ale z mnohem prozaičtějšího důvodu - hudební průmysl najel na výhybku a změnil směr. Ještě v roce 1991 si GNR drželi první dvě místa v žebříčcích prodejů alb. Obsadily je desky Use Your Illusion I a II, které kapela vydala namísto ohlášeného jednoho alba a na něž troufale zařadila i skladby dost vzdálené rozšířené představě o komerčně orientovaném rocku. Jenomže o několik měsíců později vydala Nirvana svoje Nevermind a z hard rocku se přes noc stal trochu legrační anachronismus. GNR se pokusili na nástup alternativní hudby reagovat deskou Spaghetti Incident, která z větší části obsahovala punkové předělávky a na niž bůhví (respektive čert ví) proč zařadili i vlastní verzi skladby z pera pověstného samozvaného mesiáše a sériového vraha Charlese Mansona. Následovala dlouhá éra rozkladu: z kapely postupně zmizeli až na zpěváka všichni zakládající členové.

Má na to

Axl Rose se stáhl z veřejného života do studia, v němž měl točit novou desku GNR - alespoň se to říkalo. Během let se tam vystřídala spousta muzikantů a producentů, aniž se zdálo, že všechno to úsilí vede k nějakému hmatatelnému výsledku. Po roce 2000 Rose obnovil kapelu a odjel s ní na krátké turné (zastavil se tehdy i v Praze). Čas od času se objevily zprávy, že Chinese Democracy už už vyjde, předpovědi však zůstávaly nenaplněny. A najednou... Možná za to může výrobce limonády Dr. Pepper, který slíbil drink zdarma pro každého Američana, pokud Axl Rose tu desku vydá ještě letos: v každém případě - stalo se. Po třinácti letech (jistě nesoustavné) práce a utracených třinácti milionech dolarů se objevilo čtrnáct písní - poměr cena/výkon jistě ne ideální, rozhodně však unikátní. Stálo to za to?

ČTĚTE TAKÉ: Chinese Democracy: Bylo to nutné?

Foto: Karel Šanda

Autor: Ondřej Štindl