Chinese Democracy: Bylo to nutné?

10.12. 18:08 | Autor: Ondřej Štindl

Album Chinese Democracy skupiny Guns N‘ Roses se připravovalo tak dlouho, až to vypadalo, že i ta demokracie v Číně zavládne dřív, než album vyjde. Nakonec to Axl Rose stihl.

S novou deskou Guns N‘ Roses je to trochu jako se sněžným mužem. Dokud yettiho ještě nikdo neviděl, může být předmětem zábavných historek a vzrušených spekulací. Jak by ale musel vypadat, aby jeho vzhled všem těm pověstem skutečně dostál? Jestli ho jednou někdo potká, dá se čekat spíš reakce typu: Vida ho, chlapa, má bílé chlupy. Tak fajn. A teď bychom si mohli dát svačinu.

Podobně i Chinese Democracy těžko může dostát legendě, která se o ní vytvořila - po všech těch letech, po všech těch pověstech, po všech těch milionech dolarů se ukázalo, že je to jen kus plastiku, do něhož jsou vypáleny nějaké písničky. Další antiklimax potom přinese jejich poslech - Chinese Democracy není ani výtrysk čirého génia, ani nejhorší album všech dob. Jakž takž ujde. Pro legendu o Axlu Roseovi by asi bylo lepší, kdyby se mu povedlo vytvořit hudební ekvivalent budovy Lomonosovovy univerzity, ošklivého domu, který stačí spatřit jednou, protože na to už člověk nikdy nezapomene.

Místo toho se Chinese Democracy podobá spíše nějakému luxusnímu administrativnímu centru - evidentně drahému a tomu odpovídajícím způsobem provedenému, zároveň však tuctovému.

ČTĚTE TAKÉ: Poslední rocková hvězda Axl Rose

Chinese Democracy určitě zaboduje mezi fanoušky, kteří hudbu vnímají trochu jako sport. Spíše než písničky jsou na té desce totiž jakési soubory výkonů. Kdekdo na ní dokazuje, co všechno umí. Největší prostor k exhibici dostává samozřejmě zpěvák: skutečně má co předvádět, nakládá si těžké party a zvládá je bez nějaké slyšitelné křeče. Vůbec všichni jsou na tom albu profesionální, až to bolí. Zvuk jednotlivých nástrojů je ve studiu vypiplán až k sterilní dokonalosti, ani dva takty nesmějí uplynout, aniž se někdo nepokusí zaskvět nějakým tím neotřelým aranžérským nápadem... Jako by všichni překotně dokazovali, že se všechen ten čas i peníze nějak projevit musely; že když je obojího dost a přidá se k tomu nějaká ta schopnost, musí být výsledkem dokonalost - a dokonalost nemůže být snadná, jednoduchá.

No... může. A ve sféře toho tvrdšího rocku taky často bývá. Většina písní na Chinese Democracy tu nálož přemrštěné péče neunese a zhroutí se do jakési fádní, těžko rozlišitelné hudební hmoty - pokud se kapela může rozhodnout mezi sterilní perfekcí a nějakou syrovou emocí, volí skoro vždy to první (mezi nepočetné výjimky patří například úderná skladba Shacklers Revenge). V Roseových textech přitom je nějaký náboj, přinejmenším paranoia a všeobjímající naštvanost namířená vůči světu, který na autora občas má blbé řeči a ke všemu je plný lidí, s nimiž ten autor má nevyřízené účty (viz hodně jedovatá balada Sorry).

V hudbě se tenhle pocit na Chinese Democracy přeměnil v úpornou snahu tomuto světu, jenž od něho očekával kolosální ztrapnění se, dokázat, že Axl Rose na „to" má. A skutečně má, v roce 2008 se mu podařilo vydat album, které by v roce 1999 jistě vzbudilo velikou pozornost. Axl Rose mohl zůstat bájnou hardrockovou figurou - pro někoho komickou, pro jiného zasluhující posvátnou úctu. Místo toho si vybral luxusně provedenou irelevantnost. Jeho věc.

Foto: AP, Karel Šanda

Autor: Ondřej Štindl