Josef Klíma: Přestal jsem řešit vrahy a mafiány a brodit se v hnoji

29.01. 12:00 | Autor: - red -

Legenda české investigativní žurnalistiky a spisovatel se ohlíží za svou kariérou, která ho zavedla do prostředí mafiánů i k obětem jejich zločinů. Vypráví o inspiraci pro svůj nový pořad na televizi Barrandov Jak jsem přežil devadesátky, který mapuje divokou éru plnou organizovaného zločinu, mafiánských praktik a nevyřešených kauz. Otevírá nejen témata tehdejšího života, ale i dopad své práce na jeho osobní život. Josef Klíma (73) zdůrazňuje význam předání obrazu této doby mladé generaci a přibližuje, co ho stále pohání kupředu. Náročné chvíle v kariéře vyvažoval hudbou a cestováním. Dnes si užívá klidnější tempo, věnuje se psaní, vnoučatům a objevování nových míst.

Jak vnímáte dnešní investigativní žurnalistiku?

Dnešní doba je komplikovanější. Pravda se rozmělnila kvůli dezinformacím a manipulacím. Nejhorší jsou asi ty polodezinformační kanály, jež použijí pravdivou informaci, kterou změní a interpretují ji jinak, zneužijí ji a použijí k vyvolání strachu či nejistoty. Lidé nevěří ničemu, což je největší nebezpečí té nové investigativní žurnalistiky, jež se v tom ztrácí. Přesto věřím, že kvalitní investigativní práce má budoucnost, i když se většinou přesunula na internet.

Máte nový pořad na televizi Barrandov, který se jmenuje Jak jsem přežil devadesátky. Co mi o něm povíte?

Před pár lety jsem zjistil, že mladí lidé mají zájem o devadesátky, které nezažili. Je to pro ně taková romantika, jako pro nás byla první republika. Já jsem devadesátky zažil a uvědomil si, že jsem nejstarší ještě aktivní novinář, který dělal rozhovory se všemi mafiány té doby. V novém pořadu se ohlížím zpět do téhle éry. Byla to divoká doba, kdy jsem jako novinář mluvil s mnoha mafiány, zločinci i jejich oběťmi. Mluvil jsem s Jonákem, orlickými vrahy, Berdychovým gangem, Krejčířem a dalšími. Je to zároveň i moje osobní zpověď. Loni jsem vydal knihu České podsvětí a natočil podcasty, jež měly u posluchačů obrovský úspěch. V poslední době se vyrojilo hodně mladých novinářů, kteří vytahují informace z archivu, jako kdyby v té době žili, přitom to nezažili.

Jaké hosty budete v pořadu mít?

Budou to různí lidé: od vyšetřovatelů přes psychology až po ty, kteří tehdejší dobu zažili z první ruky. Každý díl se věnuje konkrétnímu tématu, například privatizaci, mafii nebo velkým zločinům té doby.

Jaká kauza vás opravdu hodně zasáhla?

V jednu chvíli jsem přestal řešit vrahy a mafiány a brodit se v hnoji, nebyl tam vůbec žádný kladný hrdina. Dokonce jsem s tím vším chtěl skončit. Ale pořád byla spousta lidí, na kterých se zločinci vyřádili, a stát je v tom nechal, těch mi bylo líto. Začal jsem se tedy víc zabývat lidskými osudy, to byly příběhy, které mě zasahovaly daleko více, než když někdo ukradl miliony ze státní pokladny. Vybavuji si například strašnou tragédii, kdy čerstvě narozenou holčičku v porodnici položili na vyhřívací dečku, dečka se porouchala a dítě se upeklo. To je samo o sobě strašné, ale do toho my jsme nevstupovali, to je zpravodajství. My jsme do toho vstoupili ve chvíli, kdy se na nás obrátili zoufalí rodiče s tím, že policie ukončila vyšetřování a nikdo není viník. K tomuhle případu jsem postupně natáčel tři nebo čtyři reportáže, abych víc a víc tlačil na pilu. Nakonec mi rodiče volali, že po dlouhých peripetiích soud rozhodl, že je to vina nemocnice. To mě tehdy velice zasáhlo.

To muselo být velmi náročné. Jak jste se s tím vyrovnával psychicky?

Měl jsem několik mechanismů, které mi pomáhaly se s tím vypořádat. Vždycky mi pomáhala hudba. Mám kapelu, se kterou hrajeme vlastní písničky. Už několikrát jsme se přejmenovali a teď se jmenujeme Na vlastní uši. Pak takové běžné věci, jako je fotbal, kdy se vyřvu v hospodě nebo na stadionu. A když bylo opravdu zle, nasedl jsem na letadlo a na pár dní zmizel k moři. Dnes se říká, že lidé jsou vyhořelí, já jsem byl zahnojený a potřeboval se vyčistit.

Jak vás vaše práce ovlivnila v osobním životě?

Rodina to odnesla, to musím přiznat. Děti si mě dnes chválí, jaký jsem skvělý dědeček, ale jako otce si mě moc nepamatují, protože jsem byl pořád někde na cestách. Dnes mám naštěstí skvělý vztah s dětmi i vnoučaty. Jsem rád, že nás to nepoznamenalo a děti teď v dospělosti uznávají, že to, co jsem dělal, bylo užitečné pro celý národ, čímž jsem se vykoupil.

Kolik máte vnoučat?

Čtyři, mám tři kluky a jednu holčičku. Jsou to moje radosti. Rád s nimi trávím čas. Hlavně v létě beru kluky na výlet na kolo, jezdíme na Slapy nebo Berounku, kde si půjčíme paddleboardy a koupeme se. Teď ale kluci dorostli do počítačového věku a to nadšení ze společných výletů trochu opadává.

Co byste si přál v novém roce?

Klid a pohodu. A hlavně to, aby se lidé nenechali zahltit stresem. Moc si přeji, aby nebyla válka a nežilo se nám hůř než teď.