František Prachař a Max Dolanský: Jakmile se řekne naše příjmení, všichni okamžitě zbystří

26.03. 09:00 | Autor: - zuz -

Zatím ještě studují konzervatoř, ale už teď je jasné, že je čeká zářná kariéra. Maximilián Dolanský (18) a František Prachař (17) zdědili talent po svých slavných rodičích. Jak jsme se přesvědčili, v hlavě to mají velice dobře srovnané. Přečtěte si jeden z jejich vůbec prvních velkých rozhovorů.

Hráli jste spolu ve videoklipu kapely Honzy Dědka s názvem Leccos. Byla to vaše první příležitost v hudebním klipu, nebo už jste někde účinkovali?

Max: V klipu jsem hrál poprvé. Jinak už mám odtočených asi šest epizodních rolí a zrovna jsem dokončil seriál pro Českou televizi.

František: Já to mám podobně. Klip jsem dělal poprvé, ale jinak už jsem točil Chataře, pak takovej krátkej film s Olmem Omerzou a loni v létě jsem měl asi deset dní v Mikulově, bude se to jmenovat Pod parou a bude to celkem sranda.

Nelze nezmínit, že vašimi rodiči jsou Lenka Vlasáková s Janem Dolanským a Linda Rybová s Davidem Prachařem. Vždycky jste chtěli být herci jako oni?

Max: Co se týče mě, tak jak v tom člověk vyroste, samozřejmě k tomu má nějakým způsobem blíž. Myslím si ale, že jsem hercem vždycky být nechtěl. Přišlo to až nějak v dospívání, když jsem nevěděl, co se sebou. Řekl jsem si, že prostě zkusím konzervatoř, a poté, co jsem odehrál své první divadelní představení v životě, mě to takovým způsobem chytlo, že už nic jiného v životě dělat nechci.

František: Já jsem chtěl být v první řadě fotbalistou. Od šesti let jsem hrál za Slavii, ovšem byl jsem úplně marnej případ, tak jsem toho nechal. Později mi to zase chybělo, proto jsem v deseti začal hrát za FK Slavoj Vyšehrad a tam mi to celkem i šlo. Furt jsem si říkal: budu fotbalista, budu fotbalista. Ale pak přišla střední a co teď? Pamatuju si, že jsem si celý ten poslední půlrok fotbalu uvědomoval, že fotbalistou asi nebudu. A protože mi vždycky všichni na základce říkali, když jsem dělal nějaký hlouposti, že bych měl zkusit herectví, tak jsem se začal připravovat na hereckou konzervatoř. V ten moment, kdy jsem se tam dostal, už nebylo cesty zpátky.

Františku, nelze nepřipomenout tvého bratra Jakuba Prachaře. Fandíte si, nebo je mezi vámi skutečně tak velká rivalita, jakou jste předvedli v pořadu Máme rádi Česko?

František: Tak jasně. S bráchou se samozřejmě bavíme o hudbě, o celém tom našem povolání, a on mi vždycky ze srandy ukazuje, kolik vydělává peněz, což mě vždycky naštve. Když mu řeknu: "Kubo, dáš mi...?" - byť jen padesát korun -, tak mi nikdy nedá nic a pokaždé řekne, že peníze si musím vydělat sám. To se znova naštvu, začnu si z něj utahovat, že už má velkej pupíček. A teda uznávám, že někdy se do toho fakt opřu. Ale jinak se máme rádi. Je to prostě klasický sourozenecký vztah.

Maxi, jak to máš se sourozenci ty?

Max: Já mám dvě ségry a mladšího bráchu. S Amálkou, to je ta druhá nejstarší, jsme od sebe jenom tři roky a s ní momentálně bydlím. Od rodiny jsem odstěhovaný už rok a půl. Všichni moji sourozenci jdou uměleckým směrem, takže u nás je to takové dost složité. Na druhou stranu spolu úplně skvěle vycházíme, a to i s mámou a tátou. Celkově jako rodina fungujeme výborně. Mám pocit, že máme hezké vztahy. Nikdo z nás nemá žádná traumata z dětství a nemáme si moc co vyčítat. Samozřejmě že se i někdy pohádáme, ale to je normální.

Dost by mě zajímalo, jak zvládáte média. Jaké to je, když odmala vidíte své fotky v časopisech, lidé čtou o vašich rodičích nebo sourozencích, a ne všechny věci jsou lichotivé, nebo se veřejně rozebírá majetek vaší rodiny?

Max: Tak my samozřejmě víme, že z poloviny to není pravda. Žijeme v té rodině, tudíž nám ty souvislosti nějakým způsobem docházejí, že takhle to úplně není. Ale je to někdy
samozřejmě znervózňující. Párkrát na mě vykouklo, že se moji rodiče rozcházejí, a když jsem byl malý, tak mě to doopravdy vyděsilo. Nikdy to naštěstí nebyla pravda.

František: Moji rodiče se podle médií rozvádějí asi dvacet let, to je v pohodě. Novináři to vždycky napíšou tak, že to dají do otazníku. Nebo s námi máma někam jde, má zamyšlený výraz, někdo nás vyfotí a pak napíšou, že Linda Rybová byla naštvaná na Prachaře, a proto od něj i s dětmi odešla pryč. Přitom táta se doma normálně koukal na fotbal a my jsme šli jenom koupit rohlíky.

Max: O mojí mamince loni vyšel článek, že schovává monokly a že má příčesek. Mám pocit, že to bylo minulý rok z Varů. Příčesek podle nich nosí proto, že jí vypadávají vlasy. A to taky nikdy nebyla pravda. Vychází toho spousta, ale co se s tím dá dělat?

Dobře, pojďme to vzít z druhého konce. Je na tom, že jste ze slavných hereckých rodů, něco pozitivního?

Max: Výhoda to je v tom, že jakmile se řekne naše příjmení, všichni okamžitě zbystří, protože to skoro každý zná. Nevýhoda je v tom, že nás lidi můžou s rodiči srovnávat nebo nás porovnávat, ať už herecky, nebo osobnostně. A to podle mě není úplně správné, protože my jsme úplně jiné osobnosti, než jsou naši rodiče. Jsme nějakým způsobem namíchaní, na spoustu věcí pohlížíme jinak, máme i jiné názory a herecky můžeme pracovat jinak. Zatím jsem se ale s žádným velkým problémem nesetkal. Doposud to byla spíš výhoda. Uvidíme, až se pustí ven ten seriál, o kterém jsem mluvil, a vyjdou nějaké kritiky. Třeba tam na něco narazím.

František: Nalijme si čistého vína. Má to výhodu třeba v tom, že když jedu do Karlových Varů a jsem tam s rodiči, tak v podstatě nemusím za nic platit. Všude můžu, všude se dostanu, ačkoli toho moc nevyužívám...

Max: ... jo, ale jakmile ty rodiče u sebe nemáš, tak najednou po tobě zase neštěkne ani pes! Proto bych si tu kariéru chtěl vybudovat sám a nespoléhat na to, že to jméno máme. Dřít na tom. Je to práce a práce šlechtí!