Secesní pařížské metro slaví narozeniny

21.07. 15:17 | Autor: ČTK

Melancholickou krásu secese propůjčuje cedulím nad vstupy do pařížského metra dílo architekta Hectora Guimarda. Pařížský podzemní pavouk je díky němu dodnes jedním ze symbolů tohoto města. A své jedinečnosti a maximální funkčnosti nepozbývá ani po 110 letech, které v pondělí uplynuly od otevření první linky.

Métropolitain je druhým nejrušnějším metrem v Evropě, hned po Moskvě. Jeho 16 linek, vedoucích převážně pod zemí, přepraví denně 4,5 milionu lidí. Na celkové délce tratí 214 kilometrů staví vlaky ve třech stovkách stanic. A protože na některých se stýká více linek, existuje v metru celkem 384 zastávek.

ČTĚTE TAKÉ: OBRAZEM: ikonická židle Panton inspiruje designéry

Denně se v Paříži přepraví 4,5 milionu cestujících. Úplně první linka vedla při svém vzniku z Vincennes přes město na Porte de Maillot. Její výroba měla zpoždění, metro mělo být otevřeno již v dubnu 1900 u příležitosti zahájení světové výstavy v Paříži. A tak v červenci už žádná zvláštní sláva nebyla. Cesta prvním metrem přes Paříž trvala asi půlhodinu, což bylo o 35 minut rychleji než tramvají.

Název Métro se vytvořil ze zkratky společnosti, která původně síť provozovala: Compagnie du chemin de fer métropolitain de Paris, zkráceně Métropolitain. A to se ještě zkrátilo na Métro.

Tento název se rychle ujal a začal se používat i v jiných jazycích k označení městské podzemní dopravy. Je rovněž možné, že Francouzi název přejali od londýnské společnosti Metropolitan Railway, která vznikla 40 let před spuštěním pařížského metra.

ČTĚTE TAKÉ: Rekonstrukce Masarykova nádraží se vleče dál

Paříž tak měla ve výstavbě podzemní dráhy zpoždění za jinými metropolemi. Londýnská tube jezdila od roku 1863, stejně jako newyorská subway. A budapešťské metro se zrodilo v roce 1896. Podzemní dráhu ale Paříž potřebovala také, protože v ní v té době žily přes dva miliony obyvatel.

Blízkost světové výstavy přispěla ke konečnému rozhodnutí o výstavbě. Práce začaly v roce 1898 pod vedením bretonského inženýra Fulgence Bienvenüea.

Paříž je metrem protkaná, pod zemí vede 16 linek. Za první rok po otevření přepravilo metro 55 milionů lidí. Úspěch neohrozila ani katastrofa v roce 1903 na stanici Couronnes, kde se při požáru udusilo 84 lidí, či povodeň v roce 1910, která zaplavila i tunely metra. V roce 1914 už mělo deset linek 92 kilometrů, v roce 1930 už 116.

Pavouk se rychle rozrůstal a jeho jádro bylo dokončeno ve 20. letech 20. století. Prodloužení na předměstí Paříže byla vybudována během 30. let. Síť se zcela naplnila po 2. světové válce. Metro zavedlo novější vlaky, umožňující přepravu více cestujících. Další zlepšení už omezoval samotný design sítě, například krátké vzdálenosti mezi stanicemi. Proto byla v 60. letech vybudována druhá síť s názvem RER. V roce 1955 se v metru objevily první vagóny s pneumatikami, které postupně nahradily železná kola.

Dnes odjíždějí první vlaky z obou konců každé linky v 5.30 ráno. Poslední vlaky, často nazývané balai (česky smeták, protože se zapomenutí cestující z něj musejí vymetat), dorážejí na konečnou ve čtvrt na dvě v noci, kromě pátků, sobot, nedělí a dnů před svátky, kdy je to o hodinu později. Na Vánoce a na některé svátky jsou hlavní stanice základních linek otevřeny celou noc.

V Paříži se metro vynořuje i nad zemský povrch. Nejfrekventovanější je stanice pod nádražím Saint-Lazare, kde každý rok projde 32 milionů lidí, a nejhlouběji pod zemí je stanice Abbesses pod Montmartrem, odkud z šestatřicetimetrové hloubi dopravuje cestující výtah. A nejmenší stanice je u zahrady Tuileries.

Metro je především funkční, některé části ale zaujmou i jinak. Třeba ty nadzemní, na lince číslo šest mezi náměstími Nation a Étoile s krásnou vyhlídkou na Eiffelovu věž.
Skleněné secesní ozdoby na vchodech do mnoha stanic, stejně jako ozdobná zábradlí a nápisy vytvořil lyonský tvůrce Guimard.

Mnoho jeho dekorací bylo vyhlášeno kulturními památkami. A četné stanice jsou též pojmenovány po slavných osobnostech. Historické rozdělení na červenou první a zelenou druhou třídu s dřevěnými lavicemi připomínají historické vlaky, kterými se mohou zájemci svézt každou druhou neděli. Tyto vlaky byly v provozu v letech 1906 až 1983.

Dnes nejmodernější linka je číslo 14 mezi Madeleine a Národní knihovnou z roku 1998, která jezdí automatizovaně bez řidiče a kolejiště je od nástupiště odděleno plexisklovým krytem.