Proč se věk stal posedlostí naší doby?

30.12. 14:30 | Autor: ČTK

Pod podobiznou je kartuš s nápisem V průběhu času. Obraz se nalézá v Galerii Akademie v Benátkách a jeho autorem je představitel vrcholné renesance Giorgione. Jmenuje se Stařena a postava na obraze míří ukazováčkem pravé ruky proti sobě. Pak je tu v jiném oddělení galerie další Giorgioneho obraz nazvaný Bouře a na něm mladší nahá žena, která právě kojí. Předpokládá se, že jde o tutéž ženu zobrazenou v různém věku.

Nejprve tedy mladá žena a matka, pak stařena, a tedy nula. Obě ukazují, byť každá jinak, své poprsí, které u žádné z nich nemá erotický význam. První je něžné a životadárné, druhé je zestárlé, a tedy již nevhodné k tomu, aby dávalo život, ani není pěkné na pohled. V době věčného mládí si neustále stěžujeme, jak ten čas utíká. Chceme překonat strach, že už nebudeme žádoucí, že už nás nebude nikdo potřebovat, píše italský týdeník L'Espresso.

Jsou takové, jaké jsou, jedna růžová a krevnatá ve své mladosti, druhá s povadlou kůží, s kůží, která už u nikoho nevyvolává žádné představy, s prstem namířeným proti hrudi, který jako by diváka varoval: "Podívej se, co se ze mě stalo a co se s uplývajícím časem stane i s tebou!"

O věku slyšíme mluvit neustále: žena jistého věku, mám už svůj věk, v mém věku, v tomto věku, nevypadá na svůj věk, s věkem. Je to posedlost. Věkem se rozumí lineární čas, který vede ke stáří, který v sobě pěstuje samo sémě staroby. Brzy začínáme říkat světu i sobě samým, že už nejsme takoví, jací jsme bývali, že už nemáme tu rychlost, tu svěžest, tu připravenost, tu sílu, ty možnosti, a dokonce ani tu bývalou pošetilost. Proč tolik uvažujeme o věku? Protože nám přináší jen smutek? Protože vede rychle ke konci života, ke smrti?

Zatímco mluvíme, život nám již utekl. Dum loquimur fugerit invida aetas (zatímco mluvíme, plyne neúprosný čas) je Horatiův verš, jenž předchází známé Carpe diem, tedy Užívej dne. V tomto okamžiku ubíhá tento neúprosný čas, ten čas, který jako by hladově požíral hodiny, jako bychom to ani nebyli my, kdo jej ztrácí, mezi obchodními domy a sháněním věcí. Náklady času jsou ale ty ze všech nejdražší.

Věkem se rozumí čas volby, čas bytí a příležitostí. Potřebujeme si ukotvit čas s pomocí takzvaných životních etap, ale stále je to ten čas, který vede ke stárnutí. Proč se v době věčného mládí hovoří o starých, lopotících se, unavených lidech, kteří jsou na konci?

Když o sobě mluvíme, nikdy svůj věk nechválíme. Jen ho označujeme, jako alibi. Kultura mladého věku nás svádí, ale zároveň zastrašuje a činí nás křehkými. Je to démon stárnutí, který nás děsí, sama myšlenka staroby, se svou tíží nejistoty a slabosti? Nebo je to úzkost, že nás už nebude vidět, že už nebudeme milováni a že nás nikdo už nebude potřebovat, ačkoli budeme stále ještě naživu?

Smutek vyplývá z toho, že nás nejen nikdo nebude potřebovat, ale že ani my už nebudeme po ničem toužit. A proto je Stařena smutná a stará, protože s ubíhajícím časem ztrácí to, co měla v životě. To, co se s časem nemění, je touha. I když už nemáme zuby, chceme stále ještě ochutnávat plody poslední sezony, dokonce každé sezony.

Obě ženy, které namaloval Giorgione, se na nás dívají, ústa té první jsou malá a zavřená, jako by nechtěla nechat mluvit své obnažené tělo, svůdné a mateřské zároveň. Ústa staré ženy jsou pootevřená, bezzubá, němá, jako ústa toho, kdo už nemluví.

Kdoví, třeba ani ona nechce nic říct o svém sice starém, ale živém těle, jako by nechtěla říct, že i ty budeš stará, ošklivá, smutná. Podívej se, dospěla jsem až sem, kam tak či onak dospěješ i ty, se stejnou touhou otevřít ještě ústa a něco říct, s touhou být ještě na světě, vidět, dotýkat se, cítit a něco si přát.

Foto: Twitter

Autor: ČTK