Zem neni gulata, pestujte kodžata

Byly to dva odlišné světy, které jsem během několika dní navštívil, takže bych lhal (cigánil), kdybych tvrdil, že jsem je skutečně blíže poznal, natož do nich pronikl a porozuměl jim. Spolu s filmaři, kteří o nich natáčeli dokumentární film Černá srdce, jsem byl hostem v rodinách Romů v severovýchodním Maďarsku a v bědné osadě na slovenské Spiši. Ty dva světy o sobě nevěděly a těžko by si  spolu mohly promluvit.           

Byl Velký pátek a vesnice Szendrölád severně od Miškovce (Miskolce), položená v malebných kopcích pohoří Czerehát, se chystala k večerní bohoslužbě. Křesťanství tam má silné kořeny, stejně tak i náboženská tolerance. Ve vesnici žijí katolíci s protestanty, katolický kostel je na vršku nad návsí, o trochu níže stojí poněkud skromnější, ale jaksi upravenější kostel protestantů. Vesnice je rozdělena i etnicky: z více než poloviny ji obývají Romové, ti se také hlásí ke katolictví, protestanti jsou bez výjimky Maďaři.

Ve vesnici byste však marně hledali nějaké ghetto, které by jasně oddělovalo část cikánskou od gadžovské, jak je to běžné a na první pohled patrné na Slovensku, a dalo by se říct, že i v českých zemích. Je pravda, že ve výstavnějších domech žijí většinou „bílí“ Maďaři, ale nemusí to platit bez výjimky. Cikánské domky stojí spíše na okraji obce, odpadků je kolem nich trochu více, ale jsou to pořád ještě domy, žádné chatrče se smetištěm okolo. České vesnice nevypadají lépe. Vede k nim vyasfaltovaná cesta, teče v nich voda, samozřejmostí je elektřina, výjimkou nejsou záhonky za sice trochu polehlými, ale pořád ještě stojícími ploty. Ve slovenských osadách něco nemyslitelného.

Obyčejný Maďar
Náš hostitel, Rom Imre Káló, tedy správně maďarsky Káló Imre, oslavil den před naším příjezdem pětašedesátiny. Bylo to na jeho trochu unavené tváři poznat, ale držel se. Po oslavě zůstalo několik nedopitých lahví s pálenkou, během návštěvy jsem měl pocit, že jich spíše přibývá nebo že jsou lahve bezedné. Co chvíli se ke mně přiblížil a s mezinárodně srozumitelným gestem (na tři centimetry přiblížené prsty a mrknutí) nabízel, ba přímo vnucoval štamprli s kořalkou. Musel jsem odcházet na dlouhé procházky po vesnici a opět se vracet do malého domku. Jeho tři pokoje byly pečlivě uklizené a jaksi orientálně zařízené: v tom hlavním byla nejdůležitějším nábytkem dlouhá válenda, která zabírala polovinu místnosti.

Bylo jasné, že tady se shromažďuje rodina. Ještě důležitější byla ale veranda, kterou tvořila předprseň a dva tři sloupy – jakési centrum domu, neboť zde, pod stínem, se odehrávala, jak jen to počasí dovolilo, největší část života. Protože jestli něco Romy spojuje, tak to, že neznají stav, kdy by byli sami. Samota je pro ně tím nejhorším možným trestem. „Gadžovská“ představa soukromí jako nezbytného práva jedince je pro Romy neznámá, nepochopitelná.

Imre žije se synem, jeho dívkou a stará se o dva vnuky, starší tři synové bydlí v blízkém Miškovci s rodinami, a jak je to jen trochu možné, přijíždějí za otcem. Imreho žena zemřela před dvěma lety. Pocházela z kmene olašských Cikánů,  ještě mluvila romsky. Synové mají po ní trochu světlejší pleť. Její výrazně krásná, jaksi démonická  tvář hledí strnule ze „staromódní“ kolorované fotografie nad manželskou postelí přikrytou pestrobarevným přehozem. Když nám obraz-fotografii Imre ukazoval, rozplakal se.

Jinak však Imre, drobný podsaditý chlapík s úzkým knírkem, působí dojmem muže srovnaného se životem. Prožil ho, alespoň podle toho, co byl ochoten říct, klidně a obyčejně. Narodil se v této vesnici a nejdále za život byl v Budapešti. V Szöndrolánu žil už jeho otec i matka, nepamatoval si, odkud přišli, říkal, že tam jsou snad odpradávna. Otec se živil tradičním řemeslem maďarských Cikánů, košíkářstvím, což umí i Imre a sem tam nějaký košík uplete. K tomu samozřejmě hraje v cikánské kapele. Bez jeho basy se neobejde žádná svatba nebo pohřeb v okolí. Basu kdysi koupil od jiného Cikána, je to letitá začernalá „almara“ větší než on sám; Imre ji ale drží s elegancí kavárenského tanečníka.

Než odešel Imre do důchodu, pracoval jako slévač ve fabrice v průmyslovém Miškovci. Každý den odjížděl ráno autobusem z vesnice spolu s ostatními muži, Maďary i Romy. Říkal, že v tom nebyl rozdíl. Práce byla těžká, ale pro každého, a Imre si nestěžoval. Byl prý oblíbený, tomu věřím, pořád působí dojmem milého a hodného chlapíka s lehce melancholickým výrazem ve tváři. Když chlapi v partě zjistili, že umí dobře vařit, tak ho občas požádali, aby jim třeba připravil perkelt nebo lečo. Pověstné prý byly zabijačky; ostatně i teď Imre chová prase, má ho  v chlívku za domkem. O pár dní později uvidím podobné boudy sbité z latí a pražců v osadě na Slovensku: to však nebudou chlívky pro prasata, tam budou žít lidé...

Celý hovor se odehrával v maďarštině, tlumočila překladatelka, která měla jen občas potíž s nějakým výrazem. Ani ten však nepocházel z romštiny, neboť rodnou řečí Imreho, stejně jako naprosté většiny maďarských Romů, je maďarština. Romsky zná prý jen pár písní; a ty ještě nepatří do typického repertoáru jeho kapely. Od devatenáctého století, respektive už za Marie Terezie, byla v Dolních Uhrách romština systematicky potírána, za její používání hrozily tělesné tresty. Kočovní Cikáni byli třeba i násilím usazováni, obce měly za povinnost je přijmout, aby se zapojili do většinové společnosti.

Historie tohoto „podomácňování“ kočovných Romů je plná ukrutenství a hrůz. Četl jsem v knize Iana Hancocka Země utrpení o brutálních „metodách“, v nichž nechybělo vyřezávání jazyka, usekávání rukou, strašné tělesné tresty. Tato barbarská asimilce patří k dějinám hanebností Evropy a je strašným paradoxem, že tento kdysi násilný a v každém ohledu nehumánní nátlak měl alespoň tady, v Dolních Uhrách, určité „výsledky“. Jisté je, že z hlediska „romské identity“ tu bylo kdysi spácháno příkoří a Imreho předkové byli přinuceni opustit svůj jazyk a z velké části i zvyky. Z hlediska jakési snesitelnosti života generací následujících to ale možná nebylo úplně – jak to říct – „neproduktivní“. Imre říkal, že mezi dělníky ve fabrice nepoznal rasismus, všichni si prý byli rovni a on jako Cikán měl dokonce jistou výhodu, neboť držel s ostatními Romy více pospolu – a měl hudební nadání jako jakýsi bonus. Cítil se ale jako Maďar, byť cikánského původu.

Hunská mše
Blížil se večer a Imre se šel vykoupat, oholit a převléct na velkopáteční mši. Jeho synové ho doprovázeli, i když jsem neměl pocit, že by je víra nějak hlouběji zasáhla. V kostele potom vydrželi jen chvíli. Toho staršího nejvíce zajímalo jeho nové tetování, které mu pokrývalo celé rameno a kus ruky. Byl na něm spletitý vzor jakýchsi ostrých břitů, měl i tričko s podobným ornamentem. S hrdostí nám svou čerstvou „kérku“ ukazoval, jeho dívka mu ji něžně potírala krémem. Neměl práci, ale nezdálo se, že by ho to příliš trápilo, to otce Imreho jistě více. Chodit do práce pro něj bylo samozřejmostí, byl to také důvod, proč říkal, že dříve bylo lépe –byla práce. Jeden ze synů to však dotáhl na univerzitu, vystudoval právní obor. Patnáctiletý vnuk chodí dosud do školy, za celou dobu nepromluvil ani slovo, vše sledoval melancholickým pohledem mladého srnce, na tváři stále stejný, neproniknutelný výraz úsměvu a` la Mona Lisa.

Byl to nepopiratelně půvabný hoch, skutečný mladý eféb, estét by na něm mohl oko nechat. Nejživější a nejdrzejší byl malý Gabo, s nímž jsme se donekonečna zdravili „Ahoj, ahoj, ahoj“ a on mi nekonečně naznačoval, abych mu něco dal. Během chvíle jsem ho alespoň naučil odříkávat Kočka leze dírou, pes oknem. Téměř bezchybně mi to druhý den zopakoval. Já bych se nikdy s takovou rychlostí maďarskou říkanku nenaučil.

V kostele, který obklopuje hřbitov, na němž bez velkého ladu a skladu leží gadžové i Romové (protestantský hřbitov je kousek dál a je přece jen trochu srovnanější), bylo plno. Mše v maďarštině má své nepopiratelné kouzlo. Nejpůsobivější byl ovšem melodram, jehož temná „hunská“ tónina se ozývala z kůru. Šel jsem se tam podívat: asi tři Maďaři a deset starých babek v šátcích tam z notového listu zpívali složité partie pašijového oratoria. Rozuměl jsem, jen když se opakovaně ozývalo: „židul kiráj“. Bylo to – úžasné. Cikánští katolíci poslouchali celé dvě hodiny v kostelních lavicích.

Devla je dobrý
Dva dny nato jsem stál uprostřed cikánské osady Járeček u slovenských Markušovců na Spiši. O poměrech, které v těchto „ghettech“ panují, jsem neměl iluze, ale i tak to bylo jako rána do vazu. Bídné chatrče, které by člověk čekal v Africe, v brazilských favelách nebo na předměstí Dillí, stavení různě nachýlená, stlučená z latí, neopracovaných klád, železničních pražců vyspárovaných zatvrdlou hlínou a blátem. Dveře prokopnuté, vyvrácené z pantů, zavřené na závoru nebo jednoduše nahrazené hadrem. Podlaha většinou hliněná, střechy děravé, zalátované pláty plechu nebo térového papíru. Dědinou se táhla nová asfaltová cesta, ale to byl tak jediný spořádaný projev civilizovaných poměrů. Ještě snad hydrant, u kterého ženy nabíraly vodu. Elektřina vedla jen k některým, přece jen lepším domům, to jest z cihel nebo tvárnic, ale i ty byly omlácené. Některé absurdně zdobil talíř satelitní antény. Všude se válely odpadky, především tisíce igelitových pytlíků, ale i všemožné harampádí, mezi tím slupky od brambor, zahnívající kosti, které občas popadl do tlamy prašivý pes. Do nosu příchozího okamžitě udeřil zvláštní nasládlý zápach, kterého se pak ještě několik dní nemohl zbavit.

Ronaldinho i Beket
Z domů vycházeli lidé, jejich obyvatelé, a zvědavě na nás hleděli, vzápětí poznávali známé filmaře, kteří tu již byli po několikáté, a přátelsky zdravili. Za chvíli byla cesta plná lidí a z chatrčí vycházeli další a další. Naprosto převládaly děti. Ušmudlané a umazané, ale nesmírně živé, veselé a okamžitě na vše reagující. Jejich povyk se rozléhal osadou. Zdravili jsme se pak snad stokrát „Ahoj, ahoj“. Zapisoval jsem si jejich jména a brzo mi nestačil papír. Mezi tradičními jmény se objevil i Ronaldinho a k mému úžasu tam byl jeden „Beket“, pravděpodobně nikoli Samuel... Skoro každá mladá žena držela v náručí dítě, které s radostí ukazovala příchozím, a často už byla opět těhotná. S bříškem postávaly úplně mladé dívky: když jsem se některé absurdně zeptal, zda bude mít miminko, podívala se na mě oprávněně jako na pitomce – dile a řekla, že už má dvě. Některé mladé matky byly pohledné, jedna měla tvář jak černá madona. Režisér filmu Břetislav Rychlík říkal, že takhle krásně vypadala Iva Bittová, když přišla jako patnáctiletá do Divadla Husa na provázku. Právě toto děvče jako jediné na nás hledělo plaše, jako by se stydělo za bídu kolem.  

Kolegové filmaři se s mnohými zdravili jako se starými přáteli. Okamžitě nás zvali do svých příbytků. Jejich pokoje byly chudé, vyzdobené na růžově vymalovaných zdech například kusy vánočního balicího papíru, ale vesměs uklizené. Vzpomněl jsem si na to, co jsem četl o rituální čistotě u Romů a co říkala o „cikánské špíně“ romistka Milena Hübschmannová: „To není špína, co se válí kolem romských chatrčí, to jen tak vypadá jako špína.“ Romové přísně odlišují mezi nečistým (mahrine) a čistým (vujo). Mnohem důležitější je pro ně prý, aby se neznečistili uvnitř,

Odklízením odpadků by se prý znečistili, proto je pro ně přirozenější a jaksi hygieničtější nechávat je ležet před svým příbytkem. Ti, kdo ještě neztratili svou kulturu (ale jsou takoví ještě?), doma přísně dodržují rituální zásady, mají různé nádoby na přípravu pokrmů, a děsí se toho, že by se dotkli například sklenice, ze které pil nečistý gadžo. Kočka je prý pro ně vrcholně špinavý tvor, protože olizuje z povrchu svého těla všechnu špínu a přenáší ji do svého vnitřku. Šedá je však všechna barvitá teorie. O rituální nečistotě kočky naši Romové nic nevěděli, byť jsem v osadě žádnou nezahlédl. Když jsem se, to jsme se již trochu znali, zdrženlivě zeptal, zda by nebylo dobré uklidit to harampadí před domy, že by tím slovenské Neromy zaskočili, milí Romové vřele souhlasili, že hej, že by to bolo dobré. Nepředpokládal jsem, že by to na ně silněji zapůsobilo, podobně nadšeně mi odkývali návrh, aby si vysadili brambory nebo růže. Neměl jsem přitom pocit, že by nepořádek udržovali především z rituálních důvodů.

Naši hostitelé, široce rozvětvená rodina Tolkošova, nás přivítali písní. S nesmírným zaujetím a evidentním nadáním zpívali jakousi zbožnou „píseň o Ježíšovi, ktereho mají v srdci“. Dojemně se přitom chytali za hruď a naznačovali, že právě tam mají Ježíše. V čele stál kazatel, štíhlý mladší muž s knírkem, dvěma zuby, oblečený do černé košile a černých kalhot, v ruce bibli. Pak začal kázat. Přečetl slovensky větu z evangelia a přeložil ji do romštiny. Bibli uměl nazpaměť, ani ji nemusel číst: vždy zavřel oči a odříkal text. Tato rodina před nějakou dobou konvertovala k sektě Mezinárodního křesťanského společenství, jejíž sídlo je USA, což hrdě zdůrazňovali. Od té doby nepijí alkohol a vedou ctnostný život, alespoň to tvrdili.

Jednou za měsíc nasednou do autobusu, který je odveze na shromáždění do kulturního domu v blízké Spišské Nové Vsi. Po bohoslužbě jdou nakoupit do Billy. „Devla je dobrý, poručil, abychom poslouchali Ježíše a našeho kazatele. Farář (katolický) je zlý. K čemu jsou obrazy a kostely, když máme Devlu v srdci.“ Devla je romsky Bůh a amatérský lingvista se zaraduje, neboť v tom slově zaslechne indoevropské kořeny: Déví – Deus – Dieu... Od jiných jsem pak dověděl, že je boss, zástupce sekty pro Slovensko, bezostyšně okrádá: odevzdávají sektě nemalou část sociálních dávek, ale Devla prý tak poručil.     

Výběh a bič  
„Bílá“, gadžovská část Markušovců působila oproti živé a hlomozem překypující osadě jako po vymření. Krásný, i když v minulých desetiletích zčásti zdevastovaný barokní zámek, zkonfiskovaný po válce rodu Mariássyovců, byl zavřený. Jediná hospoda nebyla otevřená, po silnici podél Hornádu sem tam přejelo auto. Zde byl klid skutečně velebný.

Na Boží hod velikonoční se z bílého, pozdně románského kostela (stejně jako za většinu středověkých památek i za tento vděčí kraj německým kolonistům) trousilo pár babek v šátcích, sem tam nějaký pantáta. Ještě před pár lety tu byli Neromové ve většině, nedávno se poměr obrátil a rychle se rozrůstající cikánský Járeček převážil staré městečko. Dnes tu žije osmnáct set Romů, šestnáct set Slováků a nic nenasvědčuje tomu, že by se populační trend měl měnit, naopak.

Zastavil jsem se u fortny kostela, z něhož právě vycházeli svátečně oblečení lidé středního věku s několika vyšňořenými a vymydlenými dětmi. Po chvíli rozpaků jsme šli rovnou k věci: Co na to říkáte? Co si myslíte o Járečku? Znáte se s těmi lidmi?

Slova se ujala energická žena středních let, ostatní souhlasili. „Co bychom říkali?! Je to strašné a nikdo neví, co s tím. Podívejte se, já pracuji na sociálním odboru, já ty lidi znám. Když potřebují vyplnit papíry pro nějaké dávky, to jsou velmi inteligentní, všechno zvládnou. Ale práce, robota? Kdepak, to jsou najednou všichni nemocní. Ne, do osady nikdo ze Slováků nechodí, co by tam dělal? Ještě by něco chytil. Ano, je to ostuda, ale ať si je pánové z Bruselu odvezou, když jsou tak chytří. Já vím, že ty děti jsou často talentované, mají hudební nadání, jsou bystré. Ale to tak do třetí čtvrté třídy, pak už je to marné. Však u nás ve škole na jedno slovenské dítě připadají tři romské. Nevím, jak to půjde dál. Sterilizace by byla proti lidským právům. Ale že my si nemůžeme vysadit brambory, protože jsou druhý den z polí už zase vyhrabané, to není proti lidským právům? Víte, já jsem věřící, ale radši bych byla, kdyby ti Romové nikdy neslyšeli, že Bůh přikázal: Jděte a množte se. Jestli je nějaké řešení? Na Slovensku se říká: Krátký výběh a dlouhý bič.“ Dodejme, že to říká především vůdce nacionalistů Ján Slota.

Vracel jsem se do osady, kde mě už vítaly houfy dětí, jedno přes druhé volalo: „Ahoj, ahoj, ahoj.“ Lidé stáli před svými barabiznami a tam, kde fungovala elektřina, měli vytažené magnetofony, z kterých vyhrál ryčný balkánský rom-pop. Kde proud nebyl, byla kytara. Někteří tancovali a popíjeli z plastových lahví vinný patok. Kynuli mi, zvali mě na skleničku, vyptávali se, odkud jsem. Když slyšeli, že z Prahy, pokyvovali a říkali, že tam také pracovali. Znali pozoruhodné podrobnosti o pražských periferních nádražích. Slunce se opíralo do zaprášených oken, vůkol se vznášel sladký pach. Na horizontu bylo vidět Tatry a tento pohled dodával výjevu něco himálajského a mystického.
 

„Naše“ rodina bez ustání zpívala. Ani jsem se nedivil, když spustili Suchého a Šlitrovu píseň Malé kotě. Zpívali: Zem neni gulata, pestujte kodžata, místa je tu dost.  

Autor: Jiří Peňás    
Foto: Jiří Peňás                                          

Čtěte dále

další zprávy