Vietnamská lekce českým živnostníkům

Vstávají ve čtyři, v pět už smlouvají nad bednami s banány v pražské tržnici v Lipencích. V krámě prostojí celý den a pozdě večer doplňují zásoby v Makru. „Synovi je rok a půl, opatruje ho babička ve Vietnamu,“ říká šestatřicetiletý Khanh Bui Viet. Prodejnu provozuje s družkou. „Moc práce, na chůvu nemáme peníze,“ lituje pětadvacetiletá Thanh Huyen Phung Thi.

Do Prahy nepřijela kvůli dřině za pultem a zákazníkům, kteří Vietnamcům povýšeně tykají. „V Čechách jsem tři roky. Po jazykové přípravce v Poděbradech mě přijali na Vysokou školu ekonomickou v Praze,“ pochlubí se Thanh Huyen Phung Thi. Představy o kariéře však zvrátila láska a těhotenství. „Žena a muž jsou jako hůlky na jídlo, vždy mají být v páru,“ tvrdí vietnamská lidová moudrost. A budoucí ekonomická inženýrka se přísloví podřídila. „Nemůžu studovat a muž pracovat,“ říká obchodnice. Je tomu rok, co si s druhem najali obchod v Lešanech, asi pětadvacet kilometrů jižně od Prahy. „Český nájemce obchod zavřel. Tvrdil, že prodělává. Vietnamci se drží a jsou mnohem flexibilnější. Otevřeno mají i celý víkend až do večera,“ pochvaluje si Martin Šindelář, místostarosta Lešan. Šest set obyvatel vesnice znovu získalo šanci nakupovat.

Před vietnamskou prodejnou v Lešanech lze ale napsat i cosi o české povaze. Zatímco Vietnamci pracují až šestnáct hodin denně, nezaměstnaný muž popíjí před krámem lahvové pivo a nadává na režim. Když si našinec k lahváčům pořídí ještě dvě tři děti, jeho sociální dávky povyskočí na dvacet tisíc korun měsíčně. Zato Vietnamci se svých dětí kvůli práci i načas vzdávají. „Syn Hieu se mi narodil v roce 2005 v Praze. Teď ho hlídají rodiče ve Vietnamu. Je mi smutno, ale napřed musíme něco vydělat,“ plánuje si Thanh Huyen Phung Thi. Je devět ráno, ve Vietnamu tři hodiny odpoledne, malý Hieu možná zrovna sladce usíná po obědě. „Rodiče žijí v provincii Vinh Phuc, asi čtyřicet kilometrů od Hanoje. Je tam moc krásně,“ zasní se obchodnice z Lešan.

Žižkovská Asie
Čeští Vietnamci neporcují den na části zvané zaměstnání a zábava. Znají jen práci, od pondělí do pondělí. Devadesátá léta si oddřeli na tržnicích s levným textilem a obuví, dnes se na svoje zákazníky usmívají zpoza kasy kamenných prodejen potravin. Jen v Praze na Žižkově v Seifertově ulici a okolí lze napočítat na třicet vietnamských živností. Standardem je pestrá nabídka ovoce a zeleniny, takže cestu do asijských koloniálů si kvůli zdravé výživě našla i střední třída, která dříve vietnamskými stánkaři pohrdala. Ve velkých městech mimo Prahu se však Vietnamci stále drží levného textilu. „Je to jen otázka času, taky to zkusí s potravinami,“ odhaduje Tran Quang Hung, místopředseda Svazu vietnamských podnikatelů v České republice. Ostravští Vietnamci sice zůstávají u textilu, ale koupili si palác po zkrachovalé firmě v obchodní zóně hned vedla Teska, který chtějí přestavět na vietnamský hypermarket. 

Obchodnice Diep Nguyen Thi nabízí v krámku v Seifertově ulici v Praze naporcovaný ananas, bambusové plátky, citrusové plody pomelo, kořeny zázvoru, trsy hlív... Bedny se zbožím pravidelně přebírá, nikomu se nesnaží podstrčit shnilé kusy. „Před deseti lety jsem začínala s textilem v tržnici, prodejnu potravin a zeleniny máme s manželem šestý měsíc,“ říká matka dvou dětí. „A čekám třetí, holčičku,“ ukáže na kulaté bříško. Dvanáctiletý a šestiletý potomek musejí každé odpoledne chvíli pomoci. Provozní doba je sebevražedná, od osmi ráno do jedenácti večer. 

K žižkovskému kostelu sv. Prokopa vede Vlkova ulice. „V Česku bydlím deset let, čtyři roky jsem prodával textil v tržnici Dragon v Chebu, pak v Praze. Obchod si najímám rok,“ představuje svoji žižkovskou prodejnu Tho Do Viet. Nájem dělá patnáct tisíc měsíčně. Manželka zrovna přebírá mandarinky, které jsou označeny roztomilou zkomoleninou „madadiny“. Naproti přes ulici český zelinář Hladký zatáhl rolety, obchod prý zkrachoval. Vietnamská komunita má další šanci naplnit heslo, se kterým se netají: „Kde Češi pustí krám, tam přijdeme my.“

Marcel zvaný Vietnam
„Najděte tak obětavé živnostníky mezi Čechy,“ vyzývá český obchodník Marcel Winter, předseda Česko-vietnamské společnosti. Náskok Vietnamců před českými živnostníky vysvětluje lapidárně; Vietnamci zkrátka mnohem více pracují. „Vietnam sice řídí komunisti, ale každá návštěva lékaře se platí z ruky. Neznají domovy důchodců, školství je zdarma jen pro nižší stupeň,“ líčí Winter drsný sociální systém ve Vietnamu. Všichni pracují pro rodinu, pro zaopatření rodičů a vzdělání svých dětí. „Exulanti z celého světa poslali domů do Vietnamu jen za loňský rok devět miliard dolarů,“ zjistil Winter. Vietnamský tisk ho překřtil na „Marcela Vietnama“, jako jediný Čech získal předloni hned tři vietnamská státní vyznamenání. Přitom nepatří mezi staré „harcovníky z Omnipolu“, kteří s Vietnamem uzavírali kontrakty už za Husáka. „Táta byl posledním soukromým zubním lékařem v Československu, vydržel až do roku 1969. Nesměl jsem studovat a režim mě pustil maximálně na pozici úkolového dělníka nebo číšníka v horské chatě.“

Teď Winter ve Vietnamu staví fabriky. „Na zatopeném rýžovém poli jsem postavil za 352 dnů továrnu na výrobu ekologických hnojiv,“ pochlubí se devětapadesátiletý Winter. „Investovat ve Vietnamu je terno, hrubý národní důchod strmě stoupá,“ nabádá další české podnikatele. Vietnamci mají české investice rádi, nejméně sto tisíc Vietnamců ovládá češtinu včetně některých ministrů.

Konec zlatých časů
V holešovické tržnici se pod provizorními přístřešky tísní desítky stánkařů. Čas jako by se zastavil na počátku devadesátých let. Levný textil, boty, plastové hračky. Radikálně ale ubylo zákazníků. „Dneska jsem za celý den prodala jedinou šálu,“ prozrazuje maminka tříleté Ha Nhi. Je půl čtvrté odpoledne, holčička tlačí dětský kočárek, matka se jí snaží vnutit pár lžiček polévky „phó“. „Nájem dělá patnáct tisíc měsíčně. Nevím, jak dlouho přežiji, ale musím,“ přikazuje si trhovkyně. Kamenný krám na Žižkově je nesplnitelným snem.

„Vietnamská ekonomika se dynamicky rozvíjí, mladým Vietnamcům bych doporučil, ať zkusí raději štěstí doma,“ říká Tran Quang Hung, místopředseda Svazu vietnamských podnikatelů v České republice. Vietnamští venkované, kteří nyní prodávají v holešovické tržnici, nezbohatnou. „Někteří se už raději vracejí domů. Vietnamců v Česku nepřibývá, není nás ani čtyřicet tisíc,“ říká Hoang Dinh Thang, předseda Svazu Vietnamců v České republice. Oba vlivní muži z vietnamské komunity přišli do Československa za komunismu, jsou ženatí a jejich děti dorůstají do věku teenagerů. „Ovládají perfektně češtinu a výborně se učí,“ pyšní se předseda. Ve stánku v tržnici, v níž oba začínali, už svoje děti neuvidí. „Jsem chemický inženýr, ale počátek devadesátých let jsem stejně strávil v tržnici,“ vzpomíná Hoang Dinh Thang. Mladí čeští Vietnamci dnes vlastní softwarové firmy, zastávají funkce manažerů a poradců bank, zakládají velkoobchody. Výborně se učí, na základních školách dosáhli průměru 1,3 a na středních 1,7. Z univerzit odcházejí s červenými diplomy. „Nejlepší žáky a studenty každoročně oceňujeme,“ pochlubí se Hoang Dinh Thang. „Češi ale dělají, jako bychom neexistovali,“ dodá trpce. Na činnost Svazu Vietnamců i Sdružení podnikatelů se skládají úspěšní podnikatelé z komunity. Oba svazy mají sídlo v pražské velkotržnici Sapa v Praze-Písnici, na jihu metropole. Sapa je mozkovým a obchodním centrem komunity, příliš tady nestojí o „české slídily“, Sapa chce být před Pražany ukryta podobně jako slavné vietnamské perly ve schránkách perlorodek.

Buddha v Praze
Sapa je horské městečko při hranicích s Čínou, proslulé místo schůzek hanojských milenců a záletníků. „Romantická krajina uprostřed džungle,“ líčí předseda Hoang Dinh Thang. On i místopředseda Sdružení vietnamských podnikatelů Hung jsou akcionáři firmy Saparia, která ovládá pražskou velkotržnici Sapa. Prý je to vůbec nejvýnosnější vietnamská firma v tuzemsku. Velkotržnice vyrostla v areálu bývalého písnického masokombinátu, ozdobnou bránou, která by mohla chránit buddhistický klášter, vjíždí nepřetržitý proud dodávek, které občas vystřídá nejnovější audi či mercedes. Uvnitř se skrývají velkoobchodní sklady, luxusní restaurace, fotoateliéry i redakce vietnamských časopisů. Loni se v areálu dvakrát vraždilo, za případem stály klanové spory. „Sapa je státem ve státě. Koho zatkneme, ten nemá doklady, nikdo vám neřekne, jak se jmenuje,“ zlobí se šéf pražského oddělení vražd Josef Lottes. Čeští Vietnamci jsou ale na informace tohoto druhu mimořádné citliví. „V každé komunitě se najdou černé ovce, proč psát zrovna o nich?“ diví se Tran Quang Hung. „Vietnamci jsou duchovně založený národ. Každá rodina má i v Česku svůj domácí oltář, před kterým denně vzpomínáme na své blízké,“ vysvětluje Hung. Jeho tajným přáním je, aby si pražští Vietnamci vystavěli buddhistický chrám.  

Venkov žádá textil
Logo „Obchodního centra“ na náměstí ve dvoutisícovém  středočeském Neveklově tvoří obrysy zeměkoule. Svět uvnitř krámu je ale omezen pouze na dvě země – Vietnam a Čínu. Původ většiny výrobků na pultech je čínský, prodavačka pochází z Vietnamu a česky hovoří se značnými potížemi. „Jsem na chvíli, bratr ve Vietnam, u rodiče, měsíc, letadlo,“ snaživě vysvětluje Ha Tran Thi Thu. Neveklov leží pětatřicet kilometrů jižně od Prahy a Vietnamci na českém maloměstě zatím o „zeleninové revoluci“ uvažovat nemusejí. „Krám na náměstí už mají deset let. Skoro pořád je tu plno, na tržby si nemohou stěžovat. Lidé na venkově jsou chudí a ceny u Vietnamců jsou příznivé,“ vysvětluje paní, která obchodnici dočasně pomáhá, prý hlavně kvůli jazykové bariéře. Jméno říct nechce, zřejmě není oficiálním zaměstnancem. „Zelenina? Není třeba. Boty, šaty, bunda,“ potvrzuje i Ha Tran Thi Thu. Je krátce před polednem, v krámě nakupuje textil či obuv hned osm žen najednou.

Předáci vietnamské komunity sice tvrdí, že i Vietnamci na malých českých a moravských městech brzy předělají svoje krámy na prodejny ovoce a zeleniny, průzkum v terénu takovou vizi zatím nepotvrzuje. Humpolec, Blansko, Velké Meziříčí, Příbor či Hlučín. Všude stejný obrázek, maloměsta se nechtějí vzdát polobotek za dvě stovky a jednoho páru ponožek za pětikačku. O zelenině vůbec neuvažuje ani vietnamský obchodník Van Vinh Duong z Hlučína u Ostravy. „Zeleninu přece mají na náměstí v samoobsluze,“ říká Duong. Jenže ta bývá často tragická, rajčata nahnilá, salát ovadlý, mandarinky scvrklé. „V tržnici jsem prodával od roku 1992, kamenný obchod mám šest let,“ bilancuje Duong, otec dvou malých dětí. Pro rodinu dokonce získal byt v panelovém domě přímo na náměstí. Do tehdy ještě Československé socialistické republiky přišel z komunistického Vietnamu v roce 1985. Vlast ho vyslala do spřátelené země na vyučení do Vítkovických železáren. První stovka Vietnamců přitom přišla do Československa už v roce 1956, tato skupina se však celá vrátila do vlasti. Další vlna migrantů přijela vlakem přes Sibiř v roce 1973 po vietnamské vládní návštěvě v Praze, která požádala o vyučení asi dvanácti tisíc občanů. Už roku 1973 jich přijelo tisíc, v dalším roce čtyři tisíce. Vietnamci v Československu zůstávali čtyři roky, právo na dovolenou ve vlasti měli jen ženatí a až po dvou letech pobytu. Vůbec největší skupina přijela v letech 1980–1983, kdy se v Československu profesně vzdělávalo na třicet tisíc Vietnamců.

V Ostravské ulici v Hlučíně, v níž stojí krám Van Vinh Duonga, dnes Vietnamci vlastní většinu obchodů. Původní „bílí“ nájemci podnikání vzdali, údajně kvůli nízkým tržbám. Nástup Vietnamců v Hlučíně má i zajímavou historickou paralelu. Na počátku devatenáctého století krámy v Ostravské ulici patřily místním starousedlíkům, do města však tehdy začali přicházet Židé, kteří kolem roku 1850 tvořili už deset procent veškerého obyvatelstva města a postupně obsadili všechny krámy v této ulici, takže se jí začalo říkat Židovská. „Obchodní úspěchy Židů a Vietnamců mají skutečně styčné body,“ myslí si historik Těšínského muzea Petr Beck. Obchodníci z obou komunit se například vyznačují nesmírnou pracovitostí a pokornou trpělivostí v „honbě“ za ziskem.      

Česká vyčuranost
Je za deset minut pět. Střed Prahy ještě spí, na jižním okraji města v Lipencích je úzká silnice k velkotržnici ucpaná kamiony a dodávkami. V areálu začalo každodenní přemisťování desetitisíců bedýnek a pytlů s ovocem a zeleninou. Lam Phung Van už dokonce v areálu tržnice vybudoval vlastní velkoobchod, ve kterém nakupují Češi i Vietnamci. Ceny se příliš neliší. „Všechno stejný, stejně drahý,“ říká Nguyen Mong Dang, šéf směny. Hrozny z Peru, jahody z Maroka, pomela z Číny. „Počkej, pomůžu ti,“ zavolá na Vietnamce jeden z českých dispečerů v hale. Nguyen Mong Dang nic nenamítá a dispečer se opře o vozík a možná deset sekund pomůže tlačit. Pak sáhne do bedny a za svoji „pomoc“ si naúčtuje dvě zelené papriky, které mizí v objemné brašně na jeho bicyklu. Svůj „vyčuraný“ trik ten den zopakuje ještě mnohokrát.

Autor: Ivan Motýl
Foto: Lucie Pařízková

Čtěte dále

další zprávy