Třikrát Indiana Jones z Moravy

Archeolog Zdeněk Čižmář září. Vykopal u Znojma pozadí a nohu pravěké ženy, jíž se začalo říkat Mašovická venuše. Další trefy se týkají Velké Moravy. Bohuslav Klíma objevil v Hradišti pohřebiště, archeologové z Mikulčic a Kopčan jsou o krok blíže zapsání vznikajícího archeoparku na listinu UNESCO.

Čižmář otevře dveře stříbrné škodovky a z krabice vystlané papírovými ústřižky vyjme sošku ženy. Venuši. Přesněji řečeno – její torzo od pasu dolů, přičemž jedno lýtko s chodidlem chybí. Přesto odborníci předou blahem. Soška je totiž bezmála sochou, původně měřila kolem šedesáti centimetrů. Kromě toho je dutá. A malovaná. Obliny zadku obarvil dávný sochař nažluto, nehty na prstech nohou, vlastně nohy, zvýraznil červeně. Také je proklatě stará. Žlutá s červenou jsou typické barvy období kultury s moravskou malovanou keramikou. Trvalo asi půl tisíciletí a patřilo do mladší doby kamenné. Muži i ženy se téhle krásce klaněli před 6700–6800 lety.

„Tak velká antropomorfní plastika ve středním Podunají neexistuje,“ říká Čižmář. Vede znojemské pracoviště Ústavu archeologické památkové péče Brno. Odnáší sošku do automobilového přívěsu a klade ji na umakartový stoleček. Ve dveřích se zjevuje chlap jako hora a zamilovaně na plastiku zírá. „Vy tady máte Hedviku,“ žasne. „Jak jste zvládli slepit ty kousky dohromady?“ Soška se jmenuje Hedvika, neboť právě na její svátek ji archeologové našli.

Mašovice leží na okraji Znojma a roste tam typické satelitní městečko. Než bagr poprvé zaryje lžíci do země, archeologové musejí provést záchranný průzkum. Na parcele Hedvičina obdivovatele vykopali zbytky shořelého domu z období moravské malované keramiky. Soška se našla o několik desítek metrů dál. Půda v celém katastru je nyní obnažena po žlutou jílovitou spraš plnou jam, v nichž se činí brigádníci a odborníci s kulichy na hlavách. 

Práce budou trvat několik týdnů. Někdy se stavebníci snaží archeology obejít, ale Mašovičtí jsou vstřícní. Muž zajímající se o Hedviku jim dokonce zapůjčil karavan. Bere sošku do ruky a hladí věčné ženské tvary. „Hezký zadek, opravdu,“ bručí.

Pokračování článku si můžete přečíst v novém vydání časopisu Týden.

Foto: Robert Zlatohlávek

Čtěte dále

další zprávy