Transplantace: čekání na zázrak

Senzační zprávy z posledních let o transplantacích obličeje, pohlavních údů či horních končetin vytvářejí dojem, že medicína dokáže nemožné. Experti ale říkají, že transplantační programy uvázly na mrtvém bodě.

Je rok 1967. Statisíce lidí na největší protivládní demonstraci v dějinách USA vyjadřují nesouhlas s válkou ve Vietnamu, ve Francii je představen prototyp nadzvukového letadla Concorde a zpěvák Elvis Presley vyvolává dámskou davovou hysterii, když se žení s dcerou leteckého důstojníka Priscillou. Zásadní událost medicínského světa se odehrává v Kapském Městě – tým chirurgů vedený jihoafrickým lékařem Christianem Barnardem tam 3. prosince uskutečňuje první transplantaci srdce na světě.

Od unikátního zákroku, při němž byl poprvé vyměněn orgán odedávna přímo spojovaný s lidským životem, smrtí, ale i s láskou a city, uplyne za několik týdnů čtyřicet roků. Euforie z této i pozdějších úspěšných operací postupem času vedla až k představě, že si na počátku třetího tisíciletí lidé budou u lékaře pořizovat nové orgány stejně jako v servisu náhradní automobilové díly. Nadšení nyní střídá skepse, čekání na zázrak. Boom z devadesátých let se zpomaluje, transplantací ubývá, zatímco potřebných je kvůli civilizačním chorobám stále více. Transplantační budoucnost se nejeví tak, jak by si lékaři i pacienti přáli. Hlavním důvodem je kritický nedostatek orgánů. Podstatnou roli hraje také skutečnost, že se lidem po transplantacích stále nedaří zajistit dlouhý a kvalitní život.

Záchrana roků

V Česku bylo dosud provedeno skoro devět tisíc transplantací, zhruba pět tisíc pacientů stále žije. Po srdeční transplantaci přežívá jeden rok zhruba 80 procent z nich, deseti a více let se dožije už jen každý druhý. Ledvina od žijícího dárce je funkční průměrně dvacet roků, od nežijícího dárce jen osm až dvanáct let. Existují lidé, kteří mají za sebou už druhou nebo dokonce třetí transplantaci, protože nový orgán selhal. U přenosu tenkého střeva, jenž se zatím dělá jen v zahraničí, jsou statistiky ještě méně příznivé – padesát procent operovaných zemře do pěti let od zákroku.

„Krátkodobé výsledky transplantací jsou nezpochybnitelné, jsou výborné. Ty dlouhodobé ale zase tak dobré nejsou a také se bohužel nezlepšují,“ říká Štefan Vítko, přednosta Transplantcentra pražského Institutu klinické a experimentální medicíny. Lékaři ani vědci nemohou přijít na to, jak zajistit, aby darovaný orgán v těle nového majitele fungoval dlouhodobě a bez nutnosti brát po celý zbytek života léky. Takzvaná imunosupresiva potlačují imunitní reakci těla na cizí těleso, tedy i na každý transplantovaný orgán. Omezují imunitu, tudíž zvyšují náchylnost k infekčním chorobám. Jejich užívání znamená pro tělo velikou zátěž, která může vést až k některým druhům nádorových onemocnění. „Je to stále hra na ostří nože. Nikdy si vlastně nemůžeme říci, že jsme tomu člověku voperovali novou ledvinu, a tudíž je zdravý. Stále to není jasné a definitivní řešení,“ uvádí Pavel Firt, lékař, který u nás jako první transplantoval srdce.

Už několikrát v minulosti se doktoři setkali s případem, kdy nemocný přestal medikamenty brát a jeho tělo orgán jako zázrakem přijalo. Šlo ale jen o zcela výjimečnou událost. Mechanismus, proč někdo „vetřelce“ toleroval, a jiný ne, zůstává i přes padesátiletý výzkum utajen. Naopak platí, že takzvané štěpy v těle nového majitele přestávají fungovat rychleji, než kdyby byly jeho vlastní.

Zázraky se ale občas dějí: pacientka Dana Šulcová žije s transplantovanou ledvinou skoro pětatřicet let. Během té doby porodila a později se stala babičkou. Je tudíž absolutní rekordmankou, nejdéle žijícím člověkem s transplantovaným orgánem u nás. „První tři roky jsem se stále pozorovala, ale když uběhlo už sedm let a stále jsem tu byla, přestala jsem to sledovat,“ prohlásila loni na tiskové konferenci ke čtyřicátému výročí transplantací ledvin u nás.

Celý článek si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu Týden.

Foto: Tomáš Novák

Čtěte dále

další zprávy