Tabu, která padnou

Mladičký Čech s pletí černou jako bota si v trafice řekne o pytlík marihuany a sirky s reklamou na BALCO, světovou jedničku ve sportovním dopingu. Ze sluchátek mu řinčí rytmus zdarma pořízeného posledního hitu. „Ta holka, co si ji teď jdu koupit, má tuhle muziku nejradši,“ vysvětluje. Hrůzná vize budoucnosti? Možná, ale docela reálná.
Dělat nemyslitelné už nějak patří k věci. Proč by měly na kusech vodou omývaného kamene, jen tak pro nic za nic, vzniknout bakterie, které tam předtím nikdy nebyly? Z jakého důvodu si nějaké opice zčistajasna usmyslely, že budou chodit po dvou? Kdo přišel s tím zjevným nesmyslem, že Země není placatá? Jak to, že kovové krabice mluví lidským hlasem, ministrem zahraničí USA je žena a populární zpěvák pohupuje pánví, jako by – o tom snad raději ani nemluvit.

„Picasso, Picasso... Kam se hrabe na Marolda!“ parodoval Jan Werich před více než půlstoletím to, čemu říkal hloupé stáří. I my jsme bez ohledu na věk starci zhusta hloupější, než jsme si ochotni připustit. Řídíme své životy představami, z nichž mnohé – ač kdysi užitečné – budou zanedlouho působit neméně směšně než trpké stížnosti Čapkova pračlověka Janečka na moderní kostěné hroty šípů namísto poctivých kamenných. Několik takových představ se tento text pokusí popsat – a patřičně shodit.

Pryč s imigranty

Podívejte se na nejskromněji žijící lidi ve velkoměstech  kterékoli vyspělé země; prakticky bez výjimky narazíte na cizince. Jih Spojených států je zaplaven Mexičany; za posledních pět let přijaly USA na osm milionů lidí, tedy více než kdykoli předtím. Do Británie a Francie ročně přijíždějí statisíce lidí obvykle z bývalých kolonií. Austrálie má Číňany, Německo Turky, Nizozemsko Severoafričany... Je to začarovaný kruh: v anglosaských a západoevropských zemích je spousta imigrantů, protože se tam žije dobře; ale z velké části je to právě zásluha přistěhovalců.

V tom, že imigranti patří k nejdůležitějším motorům všech vyspělých ekonomik, mají odborníci jasno a nediví se tomu ani laik. Americkému hospodářství přispějí zhruba 20 miliardami dolarů ročně; v Česku drží nad vodou klíčový obor stavebnictví. Kdyby developeři v Česku najímali přísně podle pravidel, stavěli by až o třetinu nákladněji – a pak sbohem levným hypotékám a stavebnickému boomu vůbec.

Řeklo by se tedy, že v zájmu každé vlády by se mělo udělat všechno, aby přistěhovalci měli co nejlepší podmínky. Ve skutečnosti je tomu právě naopak, protože konkurenční tlak, kulturní odlišnosti a – zejména v zemích, kde převažují muslimští imigranti – mnohdy provokativní neloajalita vůči hostitelské zemi ženou voliče do příkré opozice vůči přistěhovalectví. Výsledkem je neutěšený mechanismus: jinak nevolitelní nacionalisté získávají přízeň svou ostrou proticizineckou rétorikou a běžné politické strany od Ameriky po Česko se trendu rády přizpůsobí. Americký Kongres letos neschválil realistický (a nečekaně liberální) návrh prezidenta George Bushe na „amnestii“ ilegálních imigrantů; i česká vláda Mirka Topolánka připravuje zákon, jenž by imigrační režim zpřísňoval.

Je to pochopitelné, ale neudržitelné. Imigraci provází řada problémů od vzniku ghett jako důsledku špatně fungujícího multikulturního přístupu (jako je tomu mnohde v Británii) až po relativně tvrdá opatření hostitelů, viz zákaz šátků ve francouzských školách. Západ má přesto málo na vybranou: buď přistěhovalcům otevře dveře, nebo bude nutit lidi chodit do důchodu v 80 letech, nebo se neuživí. Přetíženost důchodových systémů je známá věc, ale mnoho jiných
Bránit imigraci může mít i další nežádoucí důsledky: například zakladatel softwarové společnosti Microsoft Bill Gates prohlásil, že pokud bude mít dostatek levné pracovní síly, nebude muset přesunout výrobu do Asie. Když nebudou lidé smět jezdit za prací, přijde práce za nimi.

Celý článek si přečtete v aktuálním vydání časopisu Týden.
       
Foto: Jan Schejbal, AP

Čtěte dále

další zprávy