Smutně úspěšná komunistická rodina

Milada Horáková"Proces s Miladou Horákovou nebyl vykonstruovaný," napsaly před rokem komunistické Haló noviny. Šéfovala jim tehdy Miroslava Moučková, současná členka Rady ČTK, jejíž zprávy využívají všechna významnější domácí média. Tvrzení o to pikantnější, že její otec Milan Moučka vedl před šestapadesáti lety tým vyšetřovatelů, kteří Horákovou pomáhali dostat na šibenici.

Příběh rodiny Moučkovy je strhující. Hodně toho vypovídá o naší minulosti i současnosti. Milan Moučka (84) byl v padesátých letech velitelem vyšetřovatelů StB v pražské Ruzyni. Podílel se na mučení lidí, jehož cílem bylo, aby se přiznali k nikdy nespáchaným zločinům. Jeho bratr, známý herec Jaroslav Moučka (82), se angažoval v rolích komunistických funkcionářů. Totalitní režim chválil také úvahami v denním tisku. Miroslava Moučková (52) vedla až do listopadu 1989 svazáckou Mladou frontu. Pak dělala redaktorku a šéfovala komunistickým Haló novinám. K patnáctému výročí 17. listopadu si v nich posteskla nad "zadlužením, rozkradením a rozprodáním země, likvidací všeho prosperujícího" a "falzifikací historie". Letos v březnu ji poslanci (na návrh komunistů) zvolili členkou Rady České tiskové kanceláře (ČTK): teď bude dohlížet na poskytování objektivních a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů.

Kariéra mladého truhláře

Strmá kariéra mladého truhlářského dělníka Milana Moučky začala po válce. V květnu 1945 se přihlásil ke Státní bezpečnosti, o čtyři roky později povýšil na krajského velitele StB v Uherském Hradišti. Zdejší věznice už před jeho příchodem smutně proslula mučením politických vězňů. Členem vyšetřovacího týmu tam byl otec dlouholetého předsedy KSČM Alois Grebeníček (za své zločiny nebyl potrestán, léta se vyhýbal soudu a zemřel, aniž se k němu kdy dostavil). Ctižádostivý Moučka v provincii dlouho nezůstal, ještě na podzim 1949 ho povolali do centra.

Stal se náčelníkem jedné ze dvou vyšetřovacích skupin StB v pražské Ruzyni. Hlavní pracovní náplní zdejších vyšetřovatelů byla výroba komunistických monstrprocesů. Ruzyňská skupina VI A (vedená Bohumilem Doubkem) měla na starosti takzvané nepřátele ve straně, vysoké komunistické funkcionáře. Moučka byl velitelem skupiny VI B, která se zabývala všemi ostatními případy. Převzal už započaté vyšetřování bývalé poslankyně za národní socialisty Milady Horákové. V procesu, kterým vrcholilo komunistické běsnění proti politickým oponentům, bylo odsouzeno třináct lidí, z toho čtyři k trestu smrti. V následných okresních procesech bylo odsouzeno přes šest set dalších lidí, deset na smrt.

Proces s "Horákovou a spol." byl zároveň první, na kterém spolupracovali sovětští poradci. Sedmadvacetiletý Moučka, člověk bez jakéhokoli právnického vzdělání, se v poradcích zhlédl. Přípravu procesů poradci obohatili o bezbřehou obrazotvornost při vymýšlení trestných činů a o sepisování závěrečných protokolů bez účasti obviněného. Ten ho měl podepsat, naučit se nazpaměť a před soudem "doznání" veřejně odříkat. Moučka dal podřízeným pokyn k nepřetržitým několikadenním výslechům (a hodnotil je podle doby, po kterou vydrželi výslech vést), vězni při nich museli stát. Schvaloval také návrhy na kázeňské tresty vězňů: omezování spánku, jídla, zavírání do temnice, nasazování svěracích kazajek a gumových rukavic (podle zprávy z ošetřovny je jeden vězeň měl celé tři měsíce).

Dejte mi pokoj!

O nelidských vyšetřovacích metodách Moučka vypovídal poprvé koncem padesátých let před stranickou komisí. Od policie musel sice odejít, ale nevedlo se mu zle. Strana ho uklidila na místo šéfa oddělení mezinárodních vztahů v pražských Závodech průmyslové automatizace. V archivu ministerstva vnitra se dochoval zápis z Moučkova pohovoru v roce 1963 (ministr vnitra Lubomír Štrougal si tehdy vyžádal zprávu o procesech z 50. let). Moučka nic nepopíral, žádal ale o shovívavost: "Cítím spoluodpovědnost a vinu za to, co se v období mé činnosti ve vyšetřování nesprávného a špatného stalo. Domníval jsem se ale, že metody, které byly uplatňovány vůči vyšetřovaným k doznání, jsou správné. Zvažte, že jsem nastoupil k bezpečnosti jako mladý a nezkušený člověk. Na nelidském vyšetřování se také podílela výchova na úseku bezpečnosti. Lidštější způsob vyšetřování byl vydáván za falešný humanismus a za netřídní a neproletářskou měkkost." Strana byla shovívavá a Moučka dostal důtku.

Před třemi lety navrhl Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) státnímu zastupitelství Prahy 6, aby Moučku obžalovalo ze zneužívání pravomoci veřejného činitele a těžké újmy na zdraví. To ale stíhání naopak zastavilo se zdůvodněním, že zneužití pravomoci bylo amnestováno už v roce 1960 prezidentem Novotným a újma na zdraví je promlčena (aby Moučkovo stíhání za tento čin mohlo skončit před soudem, muselo by - tak jako Grebeníčkovo - začít nejpozději do konce roku 1994). Nejvyšší státní zastupitelství požadovalo, aby se Praha 6 zabývala otázkou, zda Moučka nespáchal zločin proti lidskosti podle mezinárodního práva. Ten by nebyl amnestován ani promlčen. Podle Prahy 6 ale o zločin proti lidskosti v tomto případě nešlo. 

Milan Moučka dnes žije v panelovém domě kousek od ruzyňské věznice. O minulosti se bavit nechce. "Dejte mi pokoj," říká do telefonu. "Je mi zle, byl jsem v nemocnici, mám zničenou kyčel, chodím o berlích. Nemám zájem se s nikým bavit. Žádný takový rozhovor nepřichází v úvahu."

Bratra jsem odvrhl

Jaroslav Moučka"Nedávno přišla vnučka, že se ve škole učili o procesu s Horákovou. A jmenovali tam Milana Moučku, že byl šéf jejích vyšetřovatelů," říká Moučkova švagrová Jiřina. "Co udělala? No, mlčela. Nehlásila se k němu." Paní Jiřina, dcera holiče z Kardašovy Řečice, si herce Jaroslava Moučku vzala brzy po válce. S jeho bratrem Milanem se ale moc nestýkali. "Měl jsem ho strašně rád. Byl to pro mě člověk, na kterého můžu dát," říká Jaroslav Moučka. "Ale když jsem se dozvěděl, co dělá... Že je to nějaké podivné... Přestal jsem s ním mluvit. Bylo to těžké životní rozhodnutí, odvrhnout bratra, kterého jsem měl rád." O Milanově propuštění od policie se dověděl od matky. "Drželi ho samozřejmě nad vodou, na dobrém místě. Celá léta, když byl nahoře, se o nás nezajímal," říká herec. Dnes si oba bratři zavolají leda někdy na narozeniny.

Jaroslav Moučka i jeho žena vstoupili do strany hned po válce (členem KSČ byl tehdy každý čtvrtý dospělý). "Pocházíme oba z naprosté chudoby, žili jsme hrozně," vzpomíná Jiřina Moučková.

"Mysleli jsme si, že to snad bude lepší." Její muž dostal funkci na jihlavském národním výboru a staral se také o bydlení a zájezdy herců z tamního Horáckého divadla. Brzy se stal členem souboru a v roce 1954 nastoupil do pražského Divadla na Vinohradech. Do paměti diváků se vryl rolí hodného koktavého čerta z Drdových Dalskabátů, hříšné vsi. Šest let hrál tuhle pohádku s Vlastou Chramostovou. Herec vzpomíná, jak ji společně hráli i v Kardašově Řečici s místními ochotníky. Právě tady, v domku manželčiných příbuzných, teď Moučka sužovaný Parkinsonovou nemocí tráví stáří.

Byla to krásná role

Když přišel rok 1968, Jaroslav Moučka i manželka ze strany vystoupili. Jenže po "pražském jaru" následovala normalizace a herec začal mít problémy. Přestal dostávat role a partaj na něho tlačila, aby zase vstoupil. Zhruba v době, kdy Vlasta Chramostová podepisovala Chartu 77, si Jaroslav Moučka šel znovu pro stranickou legitimaci.

Brzy dostal další velkou roli: v Dietlově seriálu Okres na severu hrál tajemníka okresního výboru KSČ Pláteníka. Seriál přesně odpovídal tehdejší rétorice komunistické strany - ne všechno je v pořádku, ale poctiví a odvážní straníci jako Pláteník nás dovedou ke světlým zítřkům. "V rámci svých možností jednal maximálně dobře, často až na samé hranici své pravomoci. Pokaždé v zájmu lidí, prostých, obyčejných, z nichž vyšel a jimž zasvětil svůj život. Také dovedl uznat své chyby a odstranit je," svěřil se Jaroslav Moučka začátkem osmdesátých let - po převzetí státní ceny Klementa Gottwalda - novinám. "Přesně tak pracuje většina stranických funkcionářů."

Propagandistický seriál (natočený k výročí KSČ) sledovaly miliony diváků nejen díky Dietlově zručnosti, ale také proto, že Moučka své roli uvěřil. "Vím, že by se našlo pár lidí, kteří by dnes chtěli, abych Pláteníka odsoudil," hájil roli tajemníka i po listopadu. "Ale nelituji, že jsem ji hrál. Byla to krásně napsaná role o slušném člověku."

Právě v takovém barvotiskovém zjednodušení našel Moučka bezpečí po svém druhém vstupu do strany. Totalitní režim popisoval v občasných novinových úvahách (většinou u příležitosti Vánoc, Silvestra nebo sjezdu strany) jako úspěšnou cestu od poválečné chudoby k novodobému bohatství: "Už tenhle prostý fakt, že se u nás každý nají, je obrovská vymoženost.

Kdyby se nám nepodařilo nic jiného, než jenom to, že každý má práci a za ni chleba, je to nesmírný úspěch."

Ta paní s igelitkama

Miladu Horákovou odsoudili po právu, psal loni den před výročím její popravy na stránkách Haló novin předlistopadový komentátor Rudého práva Jaroslav Kojzar. Měla přece kontakty s československými politiky, kteří odešli do exilu a chtěli tam usilovat o návrat svobody do vlasti. "Šlo tedy o boj ve spojení se zahraničím," tvrdil Kojzar v článku. "Bezpečnostní orgány na něj přišly. Jak tomu obyčejně bývá v kterékoli zemi světa, zakročily."

Haló novinám v té době šéfovala Miroslava Moučková, dcera onoho Moučky, který kdysi vyšetřovatelům Horákové velel. Kariéru začala Miroslava Moučková koncem osmdesátých let jako vedoucí propagandy a agitace ústředního výboru Socialistického svazu mládeže. "Měla pod palcem svazácký tisk," vzpomíná tehdejší zástupce šéfredaktora Mladého světa, nyní správce tištěného archivu Mladé fronty Dnes Jaroslav Vozobule. "Dohlížela na takové ty ptákoviny, co se musely: na rozpracování závěrů jednání sjezdu SSM do publicistických záměrů - na vznik materiálů o mládežnických kolektivech, které soutěží a přijímají socialistické závazky."

V červnu 1989 se Moučkové splnil její sen. Stala se šéfredaktorkou svazácké Mladé fronty. "Měla ten post dostat už za Husáka, ale ten její jmenování zamítl," vzpomíná tehdejší komentátor Mladé fronty, dnes redaktor Hospodářských novin Libor Ševčík. Šéfredaktora totiž jmenoval šéf ÚV KSČ a pro bývalého politického vězně Husáka byla dcera vyšetřovatele z procesů 50. let nepřijatelná. "Říkal, že přece někdo z takové rodiny nemůže dělat šéfredaktora," vzpomíná Ševčík. "Jmenována byla až Milošem Jakešem."

"Ta paní s igelitkama" je první asociace Moučkové podřízeného eléva, dnes šéfredaktora serveru Aktuálně.cz Zdeňka Johna. "Byla to typická nomenklaturní úřednice, ze které jsme si pro ty dvě igelitky, které pořád nosila, dělali legraci. Ale srandovní byla jen na první pohled. Ve skutečnosti byla nebezpečná - ruka svazáků vystrčená do redakce. Kdykoli za ní člověk s něčím přišel, požádala ho, aby za pět minut přišel znova. A mezitím volala do řídícího centra."

Bořek Hanuš, zástupce vedoucího středočeské redakce MF Dnes, vzpomíná na scénu z listopadových demonstrací: "Tehdy byl poprvé na balkoně Melantrichu Havel a Kubišová. Moučková po mně chtěla, abych zprávu přepsal tak, aby vyzněla méně emotivně. Postavil jsem si hlavu - buď to zůstane takhle, nebo nebude nic. A nakonec se mi omluvila. Už neměla sílu." Na konci listopadu Moučková z Mladé fronty odešla.

Výsadu šéfredaktorského komentáře využila Moučková za půl roku v čele deníku jen jednou. "Kolik jen debat vedeme doma, v práci, mezi přáteli i na schůzích o tom, s čím nejsme spokojeni," zamýšlela se 11. listopadu 1989. "Na delegáty celostátní konference SSM proto čeká složitý úkol. Rozhodnout, jaká bude naše organizace v příštím období, co udělat pro to, abychom v ní nejen prožili zajímavé chvíle, ale jejím prostřednictvím dokázali prosadit i tu svou představu o vývoji společnosti."

Kmotra s krásným altem

Po listopadu začala Moučková dělat parlamentní zpravodajku komunistických Haló novin a před čtyřmi lety jejich šéfredaktorku. Brzy se sblížila se současnými komunistickými poslanci. "Mirka skvěle zpívá, má krásný alt," vzpomíná na jeden z předvánočních večírků klubu komunistů poslankyně Zuzka Rujbrová. Před dvěma lety Moučkovou pozvala na myslivecký posed, ta na oplátku o zážitku otiskla dlouhou reportáž ve svých novinách. Jiná reportérka Haló novin nechyběla letos zjara ani u "kouzelných psích křtin" prvních potomků Arinky, fenky Rujbrové. Čtenáři se tak dověděli, že všechna štěňata dostala kmotry, například předsedu zemědělského výboru sněmovny Ladislava Skopala (ČSSD) nebo vedoucí pracovníky státních Lesů ČR - a mezi nimi i Miroslavu Moučkovou.

Tehdy už Haló novinám nešéfovala, místa se vzdala, když ji letos v březnu poslanci zvolili členkou Rady ČTK. Agentury, jejíž zprávy přejímají všechna významnější česká média stejně jako státní instituce nebo naše ambasády v zahraničí. Skutečnost, že supervizi nad všestrannými informacemi pro svobodné vytváření názorů bude mít právě někdejší šéfka propagandy Socialistického svazu mládeže a později do novin "vystrčená ruka svazáků", vyvolala značný odpor. Na stránkách Haló novin se jí zastal předseda KSČM Vojtěch Filip. Podstatu problému ale zamlžil a posunul, jako by Moučková byla kritizována za své levicové názory: "Nikdy by mě nenapadlo zpochybňovat volbu kohokoli jen proto, že má pravicový názor. V případě levicového by to mělo platit stejně." Moučkovou podržel také předseda ČSSD Jiří Paroubek: "Nevidím žádný rozdíl mezi ní a někým z ODS."

To, že dcera vyšetřovatele Horákové otiskla ve svých novinách článek, že proces nebyl vykonstruovaný, slyší Filip nerad. Rodinu Moučkovu však předseda naší třetí nejsilnější parlamentní strany vehementně hájí: "Vím, že pana Moučku nikdy neodsoudili. Asi proto, že neměli za co." V samotném článku problém také nevidí: "Chtěla byste snad, aby články cenzurovala? Myslíte, že všichni musejí mít stejné názory v pevné jednotě lidu a strany - ODS? Navíc naše strana dala na pomník Milady Horákové sto tisíc korun."

"Srandovní byla jen na první pohled. Ve skutečnosti byla nebezpečná ruka svazáků vystrčená do redakce. Kdykoli za ní člověk s něčím přišel, požádala: Přijďte za pět minut znova."

Pokus o rozhovor s Miroslavou Moučkovou

Při prvním telefonu Miroslava Moučková potvrdila, že je dcerou nechvalně známého ruzyňského vyšetřovatele. Se slovy, že děti nemohou za své rodiče, vzápětí zavěsila. O pár dní později reagovala na žádost o schůzku slovy: "Vím, na co se chcete ptát. O 50. letech se s vámi bavit nebudu, ani jsem tehdy nežila. Sama jsem zkušená novinářka - znám tenhle hyenismus, i když jsem ho nikdy nepěstovala." Pak přece jen slíbila alespoň pár slov: "Zavolejte mi odpoledne." Její telefon už byl ale nedostupný.

SMS žádost: "Nemohu se vám dovolat, tak píšu. Dávám dohromady portrét vaší rodiny, konkrétně vašeho otce, strýce a vás. Ráda bych se proto s vámi sešla. Dejte mi prosím vědět, kdy se vám to hodí." Mezitím se ptám předsedy Rady ČTK Tomáše Vrby, jaké má s novou členkou Moučkovou zkušenosti. "Zatím se její minulost nijak přímo neprojevila," tvrdí. "Nestalo se nic, co by si zasloužilo komentář." Několik hodin nato přichází od Moučkové SMS zpráva: "Vaši snahu vtáhnout do tzv. profilu Radu ČTK považuji za nesolidní, neprofesionální chybu. Mám proto jediné sdělení - zákon o ČTK dodržuji a budu dodržovat. Má ochota vám odpovědět na vaše otázky, byť telefonicky, po tomto vašem kroku končí."

Zajistěte, aby nemohl přemýšlet

Oskár Valášek je v historických pramenech uváděn jako muž, který byl vyslýchán nepřetržitě čtyřicet dní a nocí. Šestaosmdesátiletý Valášek je zároveň jedním z mála dosud živých pamětníků ruzyňského mučení. "Vzpomínám si, že v případě Valáška byl nařízen zvlášť dlouhý nepřetržitý výslech," vypověděl před stranickou komisí v roce 1963 šéf ruzyňských vyšetřovatelů Milan Moučka. "O případ se zajímal Prchal (tehdejší šéf ruzyňské věznice), který uváděl, že je nutné zajistit, aby neměl možnost soustavně přemýšlet. Nepamatuji se, zda šlo o čtyřicetidenní a noční výslech." Právě za délku výslechu byli Moučkovi podřízení odměňováni: "Je pravda, že v hodnocení pracovníků jsem bral v úvahu jako jedno z kritérií i délku doby, po kterou vyšetřující vydržel výslech vést."

Oskár Valášek byl v roce 1951, když ho zatkli, velké zvíře. Na ústředním výboru strany v Bratislavě rozhodoval o tom, kdo může být u bezpečnosti a kdo ne. "Měl jsem na starost kádrové věci," vzpomíná Valášek. Zároveň přidává heslo, které charakterizovalo jeho tehdejší prokomunistické nadšení: "Stalin, Gottwald, Široký, ti vydrží navěky." Zatčen byl spolu s necelou desítkou příslušníků slovenské StB. V Ruzyni ho uvítal Moučka osobně. "Řekl mi, že jestli chci odejít živý, mám jedinou možnost. Přiznat se a udat další lidi," říká Valášek.

Během prvních dní byl od rána do večera u výslechu. "Pořád opakovali jen jednu větu: Mluvte o své protistátní činnosti. Bylo to k zbláznění," říká. Když nic kloudného neřekl, následovala noc v temnici: "Každou minutu mi tam rozsvěcovali světlo." Jeho vyšetřovatelům se skutečně povedlo přivést ho do stavu, kdy nebyl schopen přemýšlet. "Mluvil jsem nesmysly. Nepamatuji si, co jsem jim řekl, ani na protokoly si nepamatuji," vzpomíná. "Nepamatuji si dokonce ani to, že jsem byl několik dní ve vězeňské nemocnici. To jsem se dověděl až později." Po dvaatřiceti měsících v ruzyňské věznici byl Valášek odsouzen na dvacet tři let za to, že údajně prosazoval do funkcí lidi, kteří se kompromitovali v době slovenského fašistického státu.

V roce 1956, kdy o vynucených přiznáních v Ruzyni poprvé Moučka vypovídal, mu byl trest zkrácen na šestnáct let. Z Leopoldova se dostal domů v roce 1960 po amnestii Novotného. Čtyři roky dělal dělníka ve skladu, a když byl rehabilitován, stal se šéfem pobočky Čedoku v Trenčíně. Právě tam dnes žije. "Už léta skoro nevidím," říká. "Kvůli tomu rozsvěcování a zhasínání v ruzyňské temnici mám zničenou sítnici."

Foto: ČTK, Tomáš Nosil



Čtěte dále

další zprávy

Titulní strana Standardní písmo Větší písmo

Tmavé zobrazení
Přepnout na plnou verzi