Šít a žít ve jménu vůdce

Za šicím strojem tráví mnohahodinové směny. Den co den, často ve fabrikách zůstávají i o víkendu. Navíc čelí podezření, že většinu svého výdělku povinně obětují ve prospěch Kim Čong-ilova režimu, který světu hrozí jaderným programem. Jsou severokorejské šičky oddané vlastenky, nebo novodobé otrokyně? Nejspíše od obojího trochu.

V dubnu uplynou tři roky od doby, kdy Hyon Yong Kim zavítala do České republiky. Za šanci poznat život tisíce kilometrů za hranicemi rodného Pchjongjangu, hlavního města Severní Koreje, vděčí drobná třiadvacetiletá dívka svým schopnostem za šicím strojem. „I doma jsem pracovala jako šička. Když se ve fabrice vybírali lidé, kteří odjedou pracovat do zahraničí, ukázali také na mě,“ vzpomíná mladá Korejka. Pilná, spolehlivá, šikovná. Na její adresu zní samá chvála. Nebýt toho, odkud pochází, čekala by ji úspěšná kariéra. Takhle musí vysvětlovat, proč dobrovolně posílá svůj plat zpět do vlasti.

Hyon Yong dnes patří k nejlepším zaměstnankyním družstva Sněžka, v němž se vyrábějí kožené doplňky do automobilů světových značek. Stejně jako ostatní její kolegyně se s námi nejprve odmítá bavit a mizí v útrobách domku na náchodském sídlišti Klínek; tam jsou děvčata ubytována. Identifikovat jej lze snadno: žaluzie v oknech jsou u jediné z řady budov zataženy. Náhle se otevírají dveře a vychází z nich energický muž, který navenek vystupuje jako tlumočník Korejek. Vyfotografuje si nás a vyzvídá, proč otravujeme jeho svěřenky. Naším zájmem viditelně není nadšen; po krátkém přemlouvání nakonec svolí, abychom si prohlédli prostory, v nichž šičky bydlí. Podmínkou je, že fotoaparát zůstane schovaný.

V suterénu domu je účelně zařízená kuchyňka, mezi dřevěným nábytkem se vyjímá květináč s nazdobeným vánočním stromkem. „Žádný důvod, proč o nás psát, není,“ udeří hned po usazení plynnou češtinou Chol Yong Ri. Rozpovídá se teprve, když mu vylíčíme nedávno přijaté opatření ministerstva vnitra (viz KLDR vstup zakázán). Tvrdí, že severokorejské komunitě je výnos lhostejný. Aby vyvrátil podezření, že jeho vláda šičky zneužívá, souhlasí s tím, že si s děvčaty promluvíme; ruší dokonce zákaz fotografování.

Do kuchyně k nám přivádí mladou ženu, která se představí jako Hyon Yong Kim. Ona i všechny ostatní dívky pocházejí z Pchjongjangu. Vycestovat ze Severní Koreje mají umožněno pouze členové prověřených, k režimu loajálních rodin. Hyon Yong, která před našimi dotazy před chvílí utekla, se vžívá do nové situace. Mluví potichu, ztěžka přitom polyká a své odpovědi pečlivě rozmýšlí. Když dojde na překlad, očima doslova visí na tlumočníkovi - jako by kontrolovala, zda její reakce procházejí korekcí. „Někdy tu jsem ráda, baví mě třeba poznávat vaše zvyky,“ přiznává dívka a ochotně zapózuje před vánočním stromkem. Štědrý večer jí učaroval. V Koreji se totiž místo vánočních svátků velebí narozeniny věčných vůdců Kim Ir-sena (15. dubna) a Kim Čong-ila (16. února).

První patro je vyhrazeno pro Chol Yonga s manželkou. Nálepku dozorce však jeŠít diný muž v domě zavrhuje. „Slíbil jsem rodičům, že se o jejich dcery postarám lépe než vlastní bratr,“ zdůrazňuje své poslání. Výjimečné postavení má i jeho manželka. Na rozdíl od ostatních nešije, nýbrž vaří. V dalších patrech již sídlí dívky - ve stísněných místnostech jsou ubytovány po třech. Kromě postelí a skříní nás v pokoji Hyon Yong zaujme zastaralý počítač; člověk se na něm může učit psát latinkou či se zabavit „pravěkými“ hrami v korejštině, připojení na internet chybí. Na patře schází také televize, tu má v pokoji Chol Yong. Zapnutá je však zřídka. Když už, běží na obrazovce korejské filmy, propagující Kim Čong-ila. „Zdejší pořady děvčata nesledují kvůli jazykové bariéře,“ přispěchá s nepříliš věrohodným vysvětlením tlumočník.

Děvčata však už česky evidentně slušně rozumějí. „Před odjezdem běžně absolvují kurs češtiny,“ potvrzuje Kateřina Soukupová ze společnosti M plus, která šičky do Česka dováží.

Korejky si dokumentují téměř každý krok, pořídily si kvůli tomu vlastní digitální fotoaparáty. „Říkal jsem jim, že je u nás pořídí laciněji, ale neúspěšně,“ kroutí hlavou Chol Yong, i když o nákupech v obchodech s elektronikou si většina obyvatel Severní Koreje může nechat jen zdát. Hyon Yong se nám mezitím chlubí vzorně vedeným albem. Každý snímek je v něm pečlivě popsán, většina má navíc počítačově vytvořené orámování. Mezi momentkami z výletů po okolí nechybí ani družba s místním výborem Komunistické strany Čech a Moravy z jara roku 2005. Děvčata tehdy na oslavě MDŽ představila krátkou ukázku své kultury. Ve výsledném hodnocení akce se zúčastněné strany rozcházejí. „Děkování a slzy v očích žen a babiček bylo poděkováním mladým a krásným děvčatům z KLDR. Vystoupení dalece předčilo naše očekávání, všichni jsme byli nadšeni barevností krojů či exotikou zpěvu a jeho melodičností,“ rozplývá se tajemník náchodského výboru KSČM Jiří Žoček. Tlumočník děvčat naproti tomu vysvětluje, že slavnost jejich očekávání nenaplnila, a proto nyní obdobné pozvánky odmítají.

Huong alias Andulka

V sídlištním domku se tísní dohromady dvě desítky Korejek. Jejich sousedé, manželé Hartychovi, je znají všechny; většinu z nich dokonce jménem. „Sun, Chong, Pak, Ok, Yun,“ recitují manželé a dodávají, že některé dívky už slyší na české náhražky, které dostaly v práci - říkají si Hana, Helenka, Andulka, Naďa; Chol Yong Ri je pro zdejší zase Čenda. „Oni nás na oplátku oslovují babičko a dědečku,“ směje se Helena Hartychová. O tom, že mají tvrdou prací přispět k rozkvětu režimu v rodné zemi, není podle jejího manžela pochyb. „Jsou dost vydírané, přistoupí i na dvanáctihodinové směny o víkendu. Když jim podám ruku, mají ji zocelenou jako chlap, který roky dřel v lomu,“ vypráví Miroslav Hartych a do očí se mu derou slzy.

Hartychovy pojí s Korejkami čisté přátelství. Žijí vedle sebe v symbióze. Děvčata staršímu páru pomáhají s domácími pracemi, manželé je zapojují do běžného života. „Když jsme jim první rok slibovali, že jim ukážeme Vánoce, nevěděly, o čem mluvíme,“ říká paní Hartychová. Před Štědrým dnem proto napletla dvacet párů teplých ponožek, další soused pořídil pro každou dvě piva - dárky jim schovali u Hartychových pod stromečkem. Po společné večeři je pozvali domů s upozorněním, že jim zde Ježíšek nechal malou pozornost. „Na balíčky se dívaly nejdřív nechápavě. Když je rozbalily, všechny se rozbrečely. I ty jsi byl naměkko, viď, Čendo?“ obracejí se manželé na tlumočníka šiček, ten přikyvuje.

Exotická podívaná

Korejky jsou pro obyvatele Náchoda nepřehlédnutelné, jejich zvyklosti mají proto místní v malíčku. „Počkejte chvíli. V půl druhé vycházejí do fabriky na odpolední směnu,“ říká starší paní se psem na vodítku a ochotně ukazuje trasu, kudy Korejky den co den chodí. Opravdu. Dveře domku se otevírají přesně v půl druhé a ven vychází šestice Korejek. Na chodníku se automaticky řadí do trojstupů. Jejich rozjařený hovor se nese jinak tichou ulicí do doby, než je vyrušíme. Úsměv v mžiku střídají poplašené výrazy, všechny přidávají do kroku. Na otázky odpovídají univerzálním „ne-ro-zu-mim čes-ky“.

Stejnou formulkou se o několik minut později zaklínají před vstupní budovou do areálu družstva Sněžka Náchod i další skupinky Korejek. Před hledáčkem fotoaparátu se obratně skrývají a na obranu si volají vrátného; ten nám společně s výrobním ředitelem Zdeňkem Odložilíkem vysvětluje, že dovnitř nesmíme. „Naši odběratelé si nepřejí žádnou medializaci. Můžu říct jen, že vše jde legální cestou, máme to potvrzené černé na bílém,“ horlí Odložilík a ohání se přitom auditem irské firmy Impac. Stojí v něm, že podmínky, za nichž zahraniční šičky pracují ve Sněžce Náchod, neodporují zákoníku práce a jsou v souladu se základními lidskými právy.

Výrobu kožených hlavových opěrek, područek či potahů má v podniku na starosti rozmanitá směs cizinců z různých koutů světa. „Na směně se může sejít až devět různých národností. Zaměstnáváme třeba Mongolky, Vietnamky, Moldavanky či Severokorejky,“ vypočítává personální ředitel Sněžky Antonín Doležal. Právě s partou korejských šiček je šéf podniku Miloslav Čermák více než spokojen. „Jsou to kvalitní zaměstnankyně, pracují přesně, poctivě a spolehlivě,“ vyjmenovává základní přednosti Korejek jejich nadřízený. Že by ve firmě sloužily jako novodobé otrokyně, Čermák rezolutně odmítá. „Nejlepší šičky si přijdou i na dvacet tisíc korun měsíčně. Polovinu z nich tvoří právě Korejky,“ triumfuje Čermák.

První skupiny mladých šiček byly do České republiky vyslány koncem devadesátých let. Při práci ve firmách, které částečně vlastnila Severní Korea, se osvědčily jako neuvěřitelně výkonné pracovnice. Příležitost v tu chvíli zavětřily personální agentury. Zprostředkovávat služby Korejek tuzemským textilním podnikům začala Ludmila Faltusová, majitelka firmy CLA. Ta se nejprve specializovala na dovážení pracovní síly z Ukrajiny, postupem času však rozšířila své spektrum na celý bývalý východní blok. „Že by k nám dovážela šičky ze Severní Koreje, začala žena domlouvat na ambasádě po našem rozvodu v roce 1998,“ tvrdí bývalý podnikatelčin manžel Igor Faltus. Během pěti let tak české úřady práce evidovaly desetinásobný počet severokorejských pracovnic. Kromě Sněžky jsou zaměstnány ještě v oděvní firmě Jiří Balabán v Železné, v hořovické pekárně či Kreatě Žebrák.

Ze studentů zaměstnanci

Do Sněžky se Korejky dostaly oklikou. Původně pracovaly v obuvnické společnosti SAM ve Skutči, ta se však - po incidentu s redaktory České televize (viz Izolované osudy) - jejich služeb zřekla. Další skupiny levné a výhodné pracovní síly dnes náchodskému družstvu obstarává firma M plus. „Máme dohodu se severokorejským ministerstvem lehkého průmyslu, že ročně přijmeme zhruba padesát dívek,“ prozradila jednatelka agentury Kateřina Soukupová. Šiček se totiž na českém trhu dlouhodobě nedostává. Pokud už někdo projeví o práci zájem, není dostatečně schopný. Z deseti českých uchazečů jich sedm neprojde. Korejky naproti tomu mají téměř stoprocentní úspěšnost. „Složité stroje se naučí ovládat během několika dní,“ libuje si předseda Sněžky Náchod Čermák.

Zkušenosti s tlakem severokorejského velvyslanectví, aby se výplaty šiček převáděly na společné konto, potvrzují lidé z vedení Sněžky i firmy M plus - na požadavek ambasády však ani jedna strana údajně nepřistoupila. „Nejsme žádní otrokáři. Peníze dostávají všichni zaměstnanci na vlastní účet, Korejky samozřejmě také. Co ale dělají s penězi poté, nemůžeme hlídat,“ krčí rameny Čermák a přidává historku, že když se ve firmě loučila první várka šiček, koulely se jim po tvářích slzy jako hrachy. „Ony nemohou za to, že u nich nějaký pitomec testuje, co svět vydrží. Jsou to slušné holky,“ tvrdí přesvědčivě. I kdyby jeho zaměstnankyně odevzdávaly povinně část výplaty, zůstává jim podle Čermáka stále dost prostředků na to, aby chodily po nákupech. „Běžně je s ženou potkáváme v supermarketech, košíky mají plné,“ tvrdí jeho zástupce Odložilík.

Historie příběhu šiček sahá až do dob socialismu. Na českých školách tenkrát studovaly tisíce lidí z KLDR. Jedním z nich byl současný tlumočník šiček. „Rádi bychom navázali na dřívější vazby s vaší republikou,“ potvrzuje Chol Yong Ri. Dívky se podle oficiální verze mají v Česku naučit pracovat s moderní technologií, aby své znalosti později uplatnily v podnicích v Severní Koreji. Skutečnost je zřejmě trochu jiná. Vyšetřování policejních složek z roku 2004 prokázalo, že Korejky převádějí až tři čtvrtiny platu na společný účet. Totožnost majitele konta vyšetřovatelé znají, nemohou ji však prozradit. Všechny dívky totiž shodně vypověděly, že výdělky zasílají na účet dobrovolně. „Neomezená podpora vládního režimu a důvěra k němu je pro mentalitu Korejců typická. Stát pro ně totiž představuje záruku harmonie a úspěchu,“ vysvětluje koreanista Petr Bláha.

Nařčení z vykořisťování šiček považují představitelé severokorejské ambasády za zmanipulované. „Proč nám nedáte pokoj? My se jim naopak snažíme všemožně pomáhat, všechno jsou to lži,“ zní jediná odpověď z úřadu velvyslance, jímž je Pyong Gap Ri. Po publicitě ambasáda zjevně netouží. Vyjádřit se nechce ani k čerstvému opatření ministerstva vnitra, podle kterého jejich spoluobčanům již nebudou prodlužována pracovní povolení. Podezření, že finanční podpora Kim Čong-ilova režimu je vynucená, tak stále přetrvává.

* * *

KLDR vstup zakázán

K razantnímu kroku v boji proti režimu panujícímu v Severní Koreji se odhodlalo ministerstvo vnitra. V souladu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN číslo 1718 vydal Odbor azylové a migrační politiky opatření, v němž doporučuje cizinecké policii, aby přestala občanům KLDR vydávat víza za účelem zaměstnání. Do konce letošního roku by tak české úřady práce neměly evidovat jediného severokorejského zaměstnance. Opatření má utnout spekulace o tom, že jsou šičky nuceny uvolňovat výraznou část vydělaných peněz ve prospěch Kim Čong-ilova režimu. „Nikdo nás nepřesvědčil, že k tomu nedochází,“ zdůvodňuje rozhodnutí ředitel odboru Tomáš Haišman. Opatření má přispět k celosvětovému tlaku, aby KLDR zastavila realizaci jaderného programu. Izolované osudy

Pozornost médií nemají v lásce

Naposledy se o vyslancích ze země neomezeného vládce Kim Čong-ila mluvilo v českém tisku na sklonku minulého roku. Do party severokorejských šiček, které se ve dvojstupu vracely ze směny v továrně Kreata Žebrák do své ubytovny ve Zdicích, tehdy najel neopatrný řidič; celkem deset žen muselo být ošetřeno v nemocnici. Ještě předtím na sebe Korejky upozornily v roce 2004: tehdy ve Skutči napadly kameramana České televize. Nelíbilo se jim, že je natáčí, a vytrhly mu proto kameru. Vrátily ji až po příjezdu policie, ale už bez kazety.



Počet občanů KLDR na českém území

1. evidovaných na úřadech práce
2. z toho žen
* k 30.6.2006

Foto: Karel Šanda

Čtěte dále

další zprávy