Sarajevo aneb Popis jednoho zápasu

Poprvé po deseti letech politici dopodrobna popisují, co se dělo v době pádu druhé české vlády. Pro události z konce listopadu 1997 se vžil pojem „sarajevský atentát“. Předcházelo mu zjištění, že se kolem českých politických stran točí podezřelé peníze. Dnes se potvrzuje, že Václav Klaus na svém pádu nevědomky pracoval velmi dlouho. Stejně dlouho se cíleně připravovala jeho opozice v čele s ministrem zahraničí Josefem Zieleniecem.

Ve sněmovně to tehdy vypadalo skoro jako o soudném dni. Od takzvaného sarajevského atentátu uplynulo jen několik dní, premiér Václav Klaus už o víkendu ohlásil, že podá demisi a s ním padne celá vláda. Za těchto okolností se poprvé scházejí všichni poslanci ODS na prvním posarajevském zasedání svého klubu. Tváří se vážně. Důvodů je několik, ale mezi nimi jeden hlavní: je listopad 1997 a Českem zmítají události spojené s prvním pádem vlády od konce komunistického režimu. Poslední rozbuškou k němu se stal obří skandál, v němž hlavní roli hráli falešní straničtí sponzoři Bács a Sinha, švýcarské konto a neprůhledné finance ODS.

V čele sálu sedí Klaus, stále v pozici předsedy bortící se strany, kolem něho skupina věrných. Slovo si postupně bere jeden poslanec za druhým. Šéf pozorně naslouchá. Před ním leží seznam všech občanských demokratů ve sněmovně. Po každém proslovu vezme Klaus do ruky pero a přidává ke jménům křížky nebo kolečka. Pro lidi s křížkem budoucnost v Klausově ODS končí.

„Máme malér a jako v každé firmě nese zodpovědnost vedení – vy, pane předsedo!“ opřel se do Klause Jindřich Vodička, tehdy čerstvý ministr vnitra. „Dostal jsem samozřejmě křížek. Ten, kdo prohlásil, že panu předsedovi nesaháme ani po kotníky, nebo podobnou větu, dostal kolečko,“ vzpomíná Vodička o deset let později. Příběh tohoto muže je pro tehdejší dění snad nejvýstižnější. Bývalý Klausův člověk se kvůli vlastní vyřídilce a shodou náhod dostal ke vzbouřencům. Už za půl roku se vrátil do ODS v pozici řadového člena...

Království za kolečko
Lidé, kteří tehdy v klubu anebo třeba v médiích hanili stranickou kasu nebo předsedu, se už nálepky pučistů, nebo též sarajevských atentátníků, nezbavili. Tehdejší ministr zdravotnictví a dlouholetý Klausův přítel Jan Stráský popisuje, jak málo stačilo: „Mě se nikdo na nic neptal. Já jsem ani neměl jak vyjádřit podporu. Jen jsem trval na tom, aby se to vyjasnilo s těmi sto sedmdesáti miliony na švýcarském kontě.“

Absurditu situace jen dokresluje osud několika jednotlivců, kteří o něco obratněji ovládali svůj jazyk. Značek u jejich jména pak mohlo být o něco více. Jedním z nich byl v té době málo známý poslanec Vlastimil Tlustý. „Někdo vystoupil poprvé, šoupli ho doleva, vystoupil podruhé, šel doprava. Na začátku jedné schůze mě zapsali na jednu stranu a v průběhu té schůze přepsali na druhou,“ připouští Tlustý. Sněmovnou pak kolovalo několik seznamů a každý z občanských demokratů je bedlivě sledoval.

Jak to všechno dopadlo, je dnes dobře známo. „Křížkaři“ v čele s hlavními „atentátníky“ Janem Rumlem a Ivanem Pilipem založili stranickou platformu, z níž se vyvinula nová strana, Unie svobody. Tehdy netušili, že nastává proces jejich pozvolného loučení s politikou. „Kolečkáři“ pokračovali s Klausem, o šest let později ho dosadili na Hrad a dnes část z nich vede vládní koalici.

Celý článek si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu Týden.
(Článek vychází na pokračování, další část si přečtěte v příštím vydání)

Foto: Robert Sedmík

Čtěte dále

další zprávy