Revoluce teenagerů

Už šestý týden se držel v kinech americký film Ali Baba a 40 loupežníků s okouzlující Marií Montezovou, exotickou ikonou pražských jinochů. Vpodvečer měla rozhlasová stanice Praha vysílat americký jazz. Ve Vilímkově galerii na Národní třídě mladí intelektuálové obdivovali obrazy malíře Aléna Diviše. Byla středa 25. února 1948.

Máš všechny trumfy mládí a ruce čistý máš, jen na tobě teď záleží, na jakou hru se dáš. Teenageři z roku 1948 slavnou píseň hudebního tělesa jménem Spirituál kvintet nemohli znát, přesto text docela věrně vystihuje postavení československé mládeže mezi květnem 1945 a únorem 1948. „Až na nepatrné výjimky se všichni mladí lidé živě zajímali o politiku, ale bohužel až příliš jich uvěřilo komunistům,“ vzpomíná sedmaosmdesátiletý Josef Lesák, tehdy poslanec parlamentu a vůdce pražské národněsocialistické mládeže. Jeho politická organizace se chlubila jedenadvaceti tisíci členů a v celé zemi sdružovala přes dvě stě tisíc mladých národních socialistů ve věku 17–27 let. Další statisíce mladých se organizovaly pod křídly lidovecké, sociálnědemokratické a komunistické mládeže.          

S ofinou do boje

Praha, únor 1948. Mládí je hybnou pákou každé revoluce, ale je nutné držet krok i s poslední módu. „Účes pro studentskou tvář má tmladistvý půvab. Prameny vyčesané vzhůru z obou spánků jsou na temeni svázány stužkou a sčesány do čela do ofiny. Je to příjemná změna roztřepaných vlasů odrostlých už z letního amerického účesu,“ radí studentkám ženská rubrika deníku Svobodné noviny. Listu šéfuje věhlasný žurnalista Ferdinand Peroutka.
  
Zatančit si u rádia, nebo si raději přečíst Mladou frontu? Píše se 13. únor, nekomunističtí ministři vyzývají bolševického ministra vnitra Václava Noska, ať zastaví reorganizaci v pražském velení Sboru národní bezpečnosti (SNB) ve prospěch KSČ. Začíná vládní krize. Slova ministra Noska ve svazáckém deníku působí zlověstně: „Mohu jen říci, že řádný a poctivý občan se nemusí obávat zásahů bezpečnostních orgánů. Bezpečnostní orgány stíhají jenom ty, kdož se proviní ustanovením zákona.“
  
Nebude příjemnější pustit si z rádia aktuální hity? Například lidový fox Anča, Anča, Hana, tango Rytmus lásky, slow fox Děvčátko z fabriky? Praha se těší na svobodné volby a všesokolský slet. Stále žije z kulturního kvasu předválečné avantgardy. V Topičově salonu vystavuje Bohdan Lacina, spoluzakladatel novátorské skupiny Ra. „Vedle Toyen, dlící dnes v Paříži, je Lacina duchovně i malířsky nejvyrovnanější osobností mezi výtvarníky, kteří usilují o regeneraci surrealistických tezí,“ vychvaluje Lacinu kritika. Ve Vilímkově galerii na Národní třídě visí obrazy Aléna Diviše, obtížně zařaditelného malíře halucinačních vizí i citlivých náboženských výjevů, znovuobjeveného po roce 1989.
   
Ve dvorech pražských činžovních domů výrostci oslavují olympijské stříbro hokejistů, a když po dvacátém únoru klesnou mrazy k minus dvaceti, na každé zamrzlé kaluži si kluci hrají na brankáře Bóžu Modrého, který podle žurnalistů „pochytá každou ránu, která jindy znamená branku“. Koho by napadlo, že tento idol bude po komunistickém puči odsouzen ve vykonstruovaném procesu s hokejovými reprezentanty k patnácti rokům kriminálu? 

Celý článek přináší nové číslo časopisu Týden.

Foto: PROFIMEDIA

Čtěte dále

další zprávy