Povolební marasmus, měsíc pátý

Od červnových parlamentních voleb nás za několik dní bude dělit rovných pět měsíců. Kdo bude v Česku vládnout nebo kdy půjdeme k předčasným volbám, neví ale stále nikdo. Co všechno se podepsalo na tak tristním stavu české politiky?

Prezident Václav Klaus si minulý týden skládal Rubikovu kostku. Přijímal špičky parlamentních stran a snažil se v jejich názorech najít prostor pro budoucí vládu. Jako neformální a přátelskou popsal atmosféru schůzky i předseda socialistů Jiří Paroubek. Že by si ale Klaus roli hlavního hybatele kdovíjak užíval, se stranickým emisarům zrovna nezdálo. „Nedělalo to na mě dojem, že by měl situaci nějak pevně v rukou, spíše jen hraje o čas,“ popisoval schůzku šéf zelených Martin Bursík. On ani další neměli také pocit, že by si prezident uvědomoval svůj díl viny za pět měsíců marného hledání východiska z volebního patu.

Jednání o nové vládě se fakticky rozjedou až po druhém kole senátních voleb - a možná dokonce až po listopadovém kongresu ODS, který rozhodne o dalším kursu strany. K optimismu zatím není žádný důvod, strany dále zůstávají ve svých zákopech. Po bezmála půlroce politického marasmu v zemi lze ale vysledovat několik vlivů, které se na jeho hloubce zle podepsaly.

Diktát průzkumů

První aspekt, který poznamenal průběh dosavadních jednání: rozhovory od počátku rámují veřejné mínění a média. To je přirozené, méně přirozené ovšem je, do jaké míry politici využívají veřejného mínění střídavě jako klacek i alibi. „Opoziční nebo koaliční smlouva s ČSSD by mediálně, u voličů i členů ODS byla vnímána jako velká zrada,“ bránil se začátkem srpna Mirek Topolánek (přitom nedlouho poté začal o opoziční smlouvě s ČSSD vyjednávat). Dnes stejně vehementně tvrdí, že velkou koalici si nepřejí tyto strany, ale podle průzkumů zejména občané.

Průzkumy se přebíjejí obě velké strany. ODS po měsících planých debat dosáhla konečně toho, že tři pětiny otrávených občanů už chtějí raději předčasné volby. Sociálním demokratům zase dodává střelivo jim blízký deník Právo. Podle jeho průzkumů by nejvíce lidí nechalo z politiků sestavovat vládu Paroubka a předseda ČSSD z nich také vychází jako nejvhodnější premiér. Že na denním hlasu lidu založil svou politiku Paroubek, jsme si už zvykli, v případě ODS je to ale novinka a zřetelný odklon od klausovské tradice, v níž byl politik čímsi více než jen čtenářem posledních průzkumů. Být tomu tak, pak by Klaus za svou éru musel snad stokrát zahanbeně odejít z politiky a v žádném případě by dnes nebyl oblíbeným prezidentem.

V éře Paroubkově a Topolánkově se politika změnila v souboj agentur pro výzkum veřejného mínění, diktát žebříčků popularity, televizních headlinů a mediálních klišé. V praxi to vypadá následovně: po schůzce prezidenta s šéfem opozice se redaktoři hlavních televizí či deníků poradí, jak budou poslední událost večer „hrát“. Výsledkem je, že jakákoli možná dohoda dvou hlavních stran, bez níž se povolební pat nikam pohnout nemůže, má v předních médiích stejnou podobu komplotu, mocenského paktu a opoziční smlouvy číslo dvě. A proti fiktivnímu a vulgárnímu hlasu lidu si nikdo jít netroufne. Médiím se politici více zavděčí, když si přes ně navzájem vymění pár štiplavých poznámek.

Krize vůdcovství

Na bezvýchodnosti povolební situace má značný podíl fakt, že se obě velké strany ocitly v přelomové fázi, kdy se více než kdy dříve ukazuje absence velkých lídrů. V čele stran je nahradili spíše političtí byrokrati, kterým sice nechybí touha být ve vrcholných funkcích, ale postrádají vůli, schopnost a ochotu k politické dohodě, správě, vedení - čili skutečnému vůdcovství, „leadershipu“.

Jak vypadá leadership v českém provedení? V době vrcholících jednání mezi ODS a ČSSD o možné toleranci menšinové vlády se premiér Topolánek odmítal sejít mezi čtyřma očima s Paroubkem a vysvětloval to tím, že k takové schůzce nemá mandát své strany. Topolánek nikdy nebyl vizionář, iniciátor, ba ani politický hráč. Dlouhé měsíce po volbách fakticky ignoroval jejich výsledek: skládal stovkovou koalici s lidovci a zelenými, i když bylo naprosto zřejmé, že cesta k funkční vládě vede jen přes dohodu se socialisty. Jim byl ale ochoten nabídnout jediné, směšnou funkci předsedy sněmovny. Šéf ODS se dodnes neposunul ze zákopů volební kampaně: užívá stejnou rétoriku, opakuje nepřekročitelná stranická usnesení a socialisty dále ignoruje.

Paroubek vládne v ČSSD sice autoritou nepoměrně větší než Topolánek v ODS, ale je to autorita povahy víceméně procedurální. Pevnou rukou spojil (i když spíše jen navenek) stranu i její poslanecký klub, uzurpuje si rozhodování v partaji, ale ani on není výrazně silným ideovým vůdcem. Na jednání stranických špiček dokonce dost často mění názor podle okolností. „Je pravda, že bylo mnohem těžší nějaký věcný názor vymluvit Zemanovi než Paroubkovi,“ přiznává třeba místopředseda strany Zdeněk Škromach.

Kotrmelce a zásady

„To nejtragičtější, co by se mohlo stát, je případ, kdy by se ČSSD a ODS spojily do velké koalice. Byl by to podvod na voličích,“ napsal před volbami ve společném článku s Milošem Zemanem tehdejší premiér Paroubek. Před týdnem ale nabídl ODS velkou koalici v přímém televizním přenosu jako nejlepší z možných variant. Není to přitom první Paroubkův kotrmelec. V srpnu vyjednával s ODS změnu volebního systému na většinový, likvidační pro malé strany. Jakmile mu ale lidovec Miroslav Kalousek kývl na koalici, slíbil mu škrtem pera systém superpoměrný, který by malým stranám naopak hrál do karet.

Paroubkovo chameleonství zřetelně kontrastuje s Topolánkovým fundamentalismem, který naopak ignoruje jakoukoli realitu. Opatřovat ten či onen postoj hodnotícími znaménky by bylo ošidné už proto, že politika není festivalem etiky, ale uměním možného a hledáním kompromisu. V každém případě je pro nalezení jakékoli politické dohody smrtící ranou, že dohodu hledají politici, kteří jsou na dvou krajních pólech názorové stálosti.

Poplivaná ústava

Vinu za pětiměsíční povolební tragikomedii nese v každém případě také neporozumění české ústavě, jejímu smyslu i klíčové roli v politice. Od vyhlášení voleb si politici včetně prezidenta z ústavy alibisticky vytrhávali věty a odstavce, jimiž ospravedlňovali své aktuální chování nebo přání. A tam, kde potřebnou větu nenašli, vyvozovali závěry o nedokonalosti konstituce. Exprezident Václav Havel dokonce vůbec poprvé otevřel téma, že by bylo třeba sepsat ústavu úplně novou.

Přitom pokud Česku v tomto ohledu něco chybí, pak to není dobrá ústava, nýbrž ústavní praxe, zvyklosti, delší historie politických a ústavních krizí, v nichž se tříbí výklady a interpretace jednotlivých ústavních článků. K tomu bohužel zatím nepřispěli první ani druhý český prezident. Už za Havlovy éry se nastolily první pokřivenosti v ústavních zvyklostech.

V polovině 90. let se třeba zavedl mechanismus, že eventuální premiér není jmenován, ale jen pověřen jednáním o nové vládě. A v roce 1998 zase sám prezident asistoval u toho, jak ústavu obejít, když si politici přejí předčasné volby a nechce se jim absolvovat zdlouhavé procedury, které zákon zákonů určuje. Jednoduše se přijal speciální předpis o zkrácení volebního období, tedy pravidla hry se změnila přímo v jejím průběhu. Letité rajtování politiků na ústavě nese plody. Prezident Klaus jmenoval Topolánkovu vládu, i když zjevně neměla naději na získání důvěry (šlo tedy asi jen o to, vyhnat Paroubkovy lidi z ministerstev). A ODS i Hrad se vážně zabývaly variantou, že by Topolánkův tým mohl vládnout i bez důvěry, protože by na to šlo naroubovat jednu nešťastně formulovanou větu v ústavě.

Havlovský syndrom

Posledním kamínkem v mozaice povolebního marasmu je sám prezident Klaus. Oč méně úspěšná je zatím jeho role moderátora politických jednání, o to více u něho propuká neskrývaný havlovský syndrom. Kontroverzně praktikovanou roli prezidenta a velmi volný vztah k politickým procedurám, které dříve u svého předchůdce tolikrát kritizoval, přijímá za své a dokonce je v mnohém překonává.

Když v polovině 90. let Havel oddaloval jmenování Klause premiérem, špičky ODS brunátněly vzteky. Letos po volbách přitom sám Klaus vyčkával s jmenováním premiéra dva a půl měsíce. A vybíral-li Havel nového premiéra v závěru roku 1997 velmi svévolně, pak nyní podobně manévruje Klaus. Ačkoli to nemá sebemenší oporu v ústavě, stanovil, že nejmenuje vládu, která by se opírala o jednoho či několik přeběhlíků, jakkoli by mu kandidát na premiéra předložil seznam s více než sto poslanci. Zaráží to o to více, že Paroubkovu vládu, opřenou o přeběhlíka Petra Kotta, loni bez problémů jmenoval.

Společnou s Havlem má Klaus i touhu po posilování vlivu prezidenta. Před několika týdny přišel s myšlenkou na malou změnu ústavy, aby prezident mohl jmenovat úřednickou vládu, která by poté nemusela žádat sněmovnu o důvěru. Bezprecedentní posílení pravomocí hlavy státu, hledající vzor v masarykovském kultu, ovšem politici napříč spektrem rázně odmítli. Klaus se ale nevzdává a stranám nedá nic zadarmo. „V České republice nemáme samosprávní systém politických stran, že by se pouze dohodly mezi sebou, jak to udělají,“ vysvětluje svou roli. Minulý týden už otevřeně hovořil o možné „prezidentské vládě“, tedy kabinetu, od něhož by strany daly ruce pryč a sestavil si ho on sám.

Vrcholem prezidentova ústavního experimentátorství byl před pár dny jasný náznak, že by nemusel jmenovat premiéra, jehož by ve třetím pokusu podle ústavy navrhl šéf sněmovny. Tak volný výklad ústavy ovšem odmítá i Klausovi blízký předseda ústavněprávního výboru sněmovny Marek Benda (ODS). Ten říká: „Pojistka třetí nominace pro šéfa sněmovny byla dána do ústavy proto, kdyby snad náhodou prezident naprosto odmítl uznat výsledek voleb, anebo se třeba jednoduše zbláznil.“ Nezbývá než doufat, že nenastane (nebo už dokonce nenastala) ani jedna z těchto možností.

Foto: Jan Schejbal, Lucie Pařízková

K TÉMATU:

Topolánek a Paroubek - partneři u rozvodu

Nezazlívám politikům, že kličkují a mlží

Čtěte dále

další zprávy