Ozbrojení brigádníci

V Roudnici nad Labem znějí z okna radnice lesní rohy. Tři muži s citem vytrubují Vítáme vás, úvodní fanfáru honu. Na smrkových větvích dole leží srna, liška, bažant. Koroptev ne, ta už se lovit nesmí. Ještě před sedmdesáti lety jich myslivci ulovili milion. Česká krajina se mění. K horšímu.

Už troubějí je dechovkový evergreen pro starší páry. Pokračování prvního verše „na horách jeleni“ si lid český ovšem pozměnil. Po hospodách se s gustem zpívávalo „na horách je Lenin“. To jen na okraj. Faktem je, že kapitální kusy s trofejním parožím, kvůli němuž lovci vyschne v ústech a pocítí slabost v kolenou, už opravdu „troubějí“. Začala jelení říje a s ní hlavní lovecká sezona.

Odehrává se v kulisách, které se v průběhu dvacátého století úplně změnily. Páteř české myslivosti, jíž byl vždy lov drobné zvěře, utrpěla zejména v letech násilné kolektivizace vážný úraz. Následky jsou trvalé. Koroptev se například nesmí lovit vůbec, vymírá. A zajíc, ikona českých polí? Jeho konce jsou trpké. Popisuje je Josef Braťka, který dělal TÝDNU v polích a lesích pod Řípem průvodce. Je členem mysliveckého sdružení Travčice. „V naší honitbě zajíc vyhynul. Sdružení před pěti roky koupilo sedmdesát zajíců z Maďarska. Vysadili jsme je a dohodli se, že je nebudeme lovit. Letos poprvé, ale jen dva tři. Do tomboly na mysliveckém plese.“

Poprava polní zvěře

Osudovou chybou bylo rozorání mezí a polních cest, jež jsou spižírnou i domovem drobné zvěře. „Je to její kryt,“ říká Luděk Králíček, referent pro myslivost, střelectví a ekologii Českomoravské myslivecké jednoty (ČMMJ). Přesnost tohoto termínu rozvádí jeho kolega Josef Pubal. Třeba trnkové houští, jež zmíněné krajinné prvky tak typicky lemuje, je ideální ochranou hlavně proti útoku shora. Káňata, jestřábi a jiní létající dravci hustým trním neproniknou.

Zajíci a koroptve se v nových poměrech neuměli orientovat. Zní to humorně, ale bylo to tak. Na malých polích věděli, co kde leží a kudy vede cesta k záchraně, v nekonečných lánech se ztráceli. Další ránu pro ně znamenalo vyhnání sedláků z české venkovské scény. Jak poznamenává Králíček, každý sedlák byl lovec nebo alespoň pytlák. „V jeho zájmu bylo zvěř podporovat, ne ji hubit.“ Chemikálie, jež se podle sovětského vzoru staly zaklínadlem nových předsedů JZD, sice na polích vymýtily plevel a hmyz, zároveň ale připravily drobné ptactvo o potravu.

Současná technika jako by pole ještě dočišťovala. Stroje jsou stále rychlejší, výkonnější, tišší a mají záběr v řádu desítek metrů. „Není výjimkou, že zemědělci za jeden den sklidí veškerou plochu v honitbě, druhý den ji polijí kej-dou a třetí den podmítnou nebo zaorají,“ vypočítává Králíček. Když se k tomu přidá moderní legislativní ochrana predátorů, ba dokonce výskyt nových šelem, jako jsou mýval nebo psík mývalovitý, je nabíledni, že zvířata ve volné krajině zacházejí na úbytě.

Celý článek si přečtěte v aktuálním vydání časopisu Týden.

Foto: Robert Zlatohlávek

Čtěte dále

další zprávy