Osvícení ve sportovní hale

Praha měla v polovině června výjimečnou možnost spatřit obě tváře současného tibetského buddhismu. Přijel karmapa – živý světec, první vědomě se převtělující lama. Doprovázel ho lama z Dánska: motorkář, parašutista a také zapřisáhlý nepřítel muslimů. Čeští následovníci se ve sportovní hale na pražském Výstavišti klaněli oběma.

K tématu: Kráčím po tenkém ledě 

První dojem: karmapa vypadá jako člověk. Narodil se před čtyřiadvaceti lety v Tibetu, důstojně se pohybuje, blaženě usmívá, dokonce občas zavtipkuje. Můžeme ho ale pokládat i za mimořádný přírodní úkaz: podle legendy se už od počátku 12. století převtěluje. Znovu na sebe vědomě bere lidskou podobu, aby mohl stát v čele jedné z hlavních škol tibetské spirituality s názvem Karma Kagjü, k nimž se hlásí i západní následovníci z hnutí buddhismu Diamantové cesty. Po dalajlamovi a pančenlamovi jde o nejvýznamnějšího představitele učení z Tibetu.

Jeho sedmnáctá reinkarnace, karmapa Trinlej Thaje Dordže, navštívila předminulý víkend Prahu. Dvěma a půl tisícům středoevropských buddhistů první den přednášel, druhý den je vedl rituálem iniciace. „Dostaneme korouhev vítězství a porazíme naše ego,“ pronášel do zešeřelé arény jemnou angličtinou. Pak posadil hlas níž a začal v tibetštině přednášet, skoro až zpívat starobylé texty, které sepsal – ve třináctém století, v době své druhé reinkarnace.

Dva karmapové
Divákům dokázal obřad zamotat hlavu. Jakmile zazněla tibetština, zavírali oči a z řad sedadel se ozývalo extatické mručení, které občas narušil výkřik některého z dětských ilegálů. Přítomnost několika malých dětí při rituálu skutečně zaváněla partyzánštinou, protože pořadatelé s odkazem na nutnost zaostření mysli vypoklonkovali většinu matek s ratolestmi ven a vraceli jim sedmisetkorunové vstupné.

Zato pozdní příchod pražského primátora byl tolerován, Pavel Bém se dokonce dočkal přivítání přímo při obřadu. Účast významného politika má pro karmapu v jeho současné situaci nemalý význam. Od roku 1999 totiž školu Karma Kagjü vedou hned dva karmapové, ač reinkarnací může být jen jeden. Podle instrukcí z dopisu 16. karmapy našli čtyři pověření vysocí lamové v roce 1992 sedmiletého Urgjena Trinleje Dordže. Uznala ho Čína i dalajlama. V roce 1994 o něm noviny psaly, že dostal vlasteneckou výchovu a bude následovat instrukce čínského prezidenta Ťiang Ce-mina. Později v roce 2000 přece jen utekl do Indie, ale za natolik podezřelých okolností, že ho indická vláda drží pod dohledem jako potenciálního čínského agenta.

Jeden z kvarteta duchovních, kteří mají karmapu objevit, mezitím obvinil Čínu ze zfalšování instruktážního dopisu a nechal karmapou prohlásit Thaje Dordže, jehož jiní ctihodní lamové objevili již roku 1986. Ten svoji úlohu údajně oznamoval již jako tříletý. O příchodu nevěděl, přesto je prý přivítal slovy: „Vy jste pro mě byli posláni.“

Situace připomínající papežské schizma ze 14. století způsobila rozkol uvnitř tibetského duchovenstva. Všichni se shodují v tom, že karmapa může být pouze jeden. Metoda, jak ho spolehlivě rozeznat, však neexistuje. „Karmapa se pozná podle svých budoucích skutků,“ tvrdí lama Ole Nydahl. Zatím se však oběma hodí každá politická i duchovní podpora.

Na hlavu ne
Po obřadu se před karmapou vytvořila dlouhá fronta lidí čekajících na požehnání. „Dovolte jedno upozornění,“ oslovil je po chvilce Jan Matuška z pražského centra Diamantové cesty (ta je jednou z tří hlavních cest buddhismu). „Tekutina, kterou dostanete do ruky, je určena k pití. Nelijte si ji na hlavu.“ Had lidí se již obmotal kolem poloviny haly, ale předbíhání se mezi buddhisty nepraktikuje. „Další poznámka. Tekutinu dostáváte dvakrát. Prosím, vypijte obě.“ Trpěliví šťastlivci, kteří frontu vystáli, si kromě doteku živého Buddhy odnášejí i sáček s požehnanými lentilkami.

Někteří účastníci se chovají, jako by se na iniciaci ocitli úplnou náhodou. Většina však působí uvědoměle a náležitě nadšeně. „Je to nepopsatelný pocit,“ říká Španělka Miriam s trvalým bydlištěm v Německu. „Dlouho jsem přemýšlela, proč vlastně žiji tak daleko od domova, ale teď vím, že je to proto, abych se dnes dostala sem.“

Třicetiletá univerzitní učitelka češtiny Vendula přijela na iniciaci z Brna. Buddhistická centra navštěvuje pět let. „Když jsem byla na prvních dvou iniciacích, zavřela jsem oči k meditaci a v ten moment jsem spala. Teď se do toho ale pomalu dostávám.“ Vendula vypráví o tom, jak složitě si hledala cestu k buddhismu. Háček nebyl v tom, že by si jako Evropanka vše potřebovala ověřit rozumem. Bojovala s nedůvěrou k učitelům. „Ale pak jsem byla na přednášce lamy Oleho. Ten má charisma, které dokáže zapůsobit, zvlášť na ženy.“

Buddhovy genitálie
Dánský lama Ole Nydahl je skutečně nepřehlédnutelný; všude je ho plno. Někdejší hippie dlouho pobýval v Himálaji, až ho šestnáctý karmapa pověřil, ať šíří jeho učení na západ. Od té doby vzniklo po světě přibližně 550 center buddhismu Diamantové cesty. V Česku zapustilo hnutí silné kořeny: od poloviny 90. let buddhisté zřídili padesát center, do nichž chodí asi tisíc praktikujících a další tisíc sympatizantů.

Lama Ole se hodně vzdaluje ideálním představám o duchovních učitelích. Není ani třeba se složitě vyptávat, sám se rozhovoří, jak třídí své nové příznivce. „Největší zlo jsou lidé, kteří za vámi přicházejí a tváří se, jak jsou svatí, dobří a správní a kdovíco ještě,“ říká. „Obvykle jim na začátek řeknu nějaký lehce sexuální žertík, čímž odbourám neurotiky a zaslepence, a poté se nějakým politicky nekorektním vyjádřením – třeba o islámu – zbavím těch, kteří nepřemýšlejí. Zůstanou skvělí lidé, s nimiž je radost pracovat,“ zvyšuje hlas a na projev sympatií párkrát udeří pěstí do ramene stydlivého českého kolegu.

Z životního stylu a koníčků šestašedesátiletého lamy Oleho vstávají řadě tradicionalistických Tibeťanů vlasy na hlavě, pokud nějaké mají. Miluje motocykly a bungee jumping. Netají se svými mladistvými experimenty s drogami. Před třemi lety dokonce vyskočil s padákem z výšky čtyř tisíc metrů v pozici lotosového květu. Tento způsob sedu je sice vhodný k meditaci, při volném pádu však zvýšil lamovu rychlost a guru evropských buddhistů málem v praxi předvedl své učení o „uvědomělém umírání“. Ošklivě se polámal a od té doby chodí mírně shrbený. Na motocyklu přitom jezdí stále.

Pro buddhisty, kteří mu vytýkají nekonvenční styl, má poměrně jednoduchou odpověď. „Nejsem jejich lama. Nemám být lamou všech, ale těch, kteří si mě vyberou. Dělám věci tak, jak je cítím, a nebudu se snažit uspokojit každého.“

Na rozdíl od zdrženlivého karmapy si nebere servítky. Třeba ani v souvislosti s už zmiňovanými muslimy. „Jsou dva typy muslimů: ti dobří, kteří nečtou korán, a pak ti, kteří ho čtou. Tam se přece píše, jak nevěřícím podřezat krk. Muslim musí brát jedno každé slovo koránu vážně, na rozdíl třeba od křesťanů a židů v případě Starého zákona.“ Odsuzuje násilné protesty, které rozpoutalo zveřejnění karikatur Mohameda v dánských novinách. O Buddhovi se prý smí žertovat bez obav. „Můžete se smát třeba vtipu, že bambule na Buddhově hlavě vznikla z toho, že se mu genitálie vrazily do hlavy. Buddha by se nejspíš taky smál.“

Budoucnost je v Evropě
Přístupovou cestu k pódiu hlídá Michal Kováčik z Liptovského Mikuláše. Už byl v Nepálu, Tibetu a dvakrát v Indii. Karmapu navštívil i v jeho indickém sídle. Himálaj mu sice přijde inspirativní, ale učení raději čerpá od evropských guru: „My lidé ze Západu potřebujeme jasné nástroje. Tibetský mnich kolikrát ani nedokáže vysvětlit, co je to osvícení.“ Pravlast učení obdobně hodnotí i lama Ole. Buddhismus v Asii podle něho potkal podobný osud jako křesťanství v Evropě; je zkostnatělý, lpí na rituálech a odpuzuje lidi. Evropa se může stát jeho novým útočištěm.

Ta doba je však daleko. Do haly se všichni přišli podívat na pravého tibetského světce. Když se mladík v červeno­oranžovém rouchu konečně objeví v chodbě, položí si Michal pravou ruku na hruď a pokloní se.

Foto: Jan Schejbal

Čtěte dále

další zprávy