Omyl a doznání českých vodohospodářů

„Letošní velká voda byla zase jiná, než jsme čekali,“ říká rezignovaně Vítězslav Nečas z Povodí Moravy. Série velkých vod v posledních deseti letech podle něho zásadně změnila uvažování odborníků: „Ukázalo se, že technokratická řešení nefungují. Zadržet vodu tak, aby se nikde nevylila, prostě nejde - musíme jí proto dát naopak prostor.“

Celé minulé století vodohospodáři řekám prostor brali. Měnili je v kanály, napřimovali jejich tok a ohrazovali je hrází. Začátkem osmdesátých let, když došlo i na menší říčky, nastoupil k Povodí Moravy jako mladý inženýr po škole Václav Čermák. Do práce se pustil s chutí. Jeho první úkol zněl: Zregulovat Olšavu, kolem vytvořit zemědělské plochy. Říčka se tehdy kroutila nivou mezi stromy a křovisky, děti z okolí se tam chodily koupat do tůněk. To všechno se ale stalo minulostí.

Čermák na výsledek své činnosti dnes vzpomíná nerad. „Nechali jsme za sebou poušť. Z řeky zbyl jen jednotvárný kanál bez života,“ říká. Dobytá půda nakonec nebyla k ničemu dobrá - plánované závlahy nikdy nevznikly a zelenina se tam nikdy nepěstovala. „Uvědomil jsem si, že takové věci už dělat nechci,“ říká.

Jak utišit svědomí

Tomuto předsevzetí Čermák dostál. Jako jeden z prvních odborníků se po povodních v roce 1997 postavil proti svému zaměstnavateli - Povodí Moravy. „Lidé tehdy byli šokováni a politici chtěli rychle ukázat, že něco dělají.“ Po odbornících chtěli recept. „Náš tehdejší ředitel Stanislav Novotný se celý život zabýval nádržemi... Bylo jasné, co udělá: vytáhne ze šuplíku staré projekty, opráší je a přidá nadpis Protipovodňová ochrana.“

Povodí Moravy tehdy skutečně navrhlo vybudovat velká technická díla: tři nádrže na Bečvě u Teplic, nad Olomoucí u Mohelnice a třetí u Hanušovic) a dvacet kilometrů dlouhý kanál kolem Olomouce, který by část vody z řeky Moravy provedl kolem města. Čermák z Povodí odešel a začal pracovat na oponentní studii pro přírodovědce sdružené v Unii pro řeku Moravu. Proti stavbě nádrží vizi řeky pevně sevřené v hrázích navrhl dát řece místo, kam se může rozlít. Hráze mají být ne tak jako dnes podél toku, ale jen kolem obcí (dokola nebo ve tvaru podkovy). Je to levnější, živá řeka je hezčí než kanál a nakonec je to i bezpečnější - když nádrž přeteče, vlna vody je větší a nebezpečnější než ta původní. Příklad, jak by řeka měla vypadat, našel v Bavorsku. Řeku Isar tam po povodních nechali v jejím přirozeném stavu - bez zpevněného břehu, s možností kroutit se a vytvářet štěrkové ostrůvky.

Popel na naši hlavu

Příběh z Moravy se stal minulé týdny znovu aktuální. Povodně udeřily znovu, i když v menším rozsahu než v letech 1997 a 2002; podle předpovědí budou v blízké budoucnosti přicházet velké vody častěji. Jak tedy žít s řekou, která se najednou chová jinak, než jsme byli v minulém století zvyklí?

Na Moravě se nakonec žádné nádrže ani kanál nestavěly. Částka čtyřicet miliard korun byla pro státní rozpočet přece jen moc velké sousto. K následování bavorské cesty Povodí Moravy také nepřistoupilo; něco však vodohospodáři přece jen dělat museli. Zvlášť po první velké povodni se předpokládalo, že vykážou nějakou činnost. Pustili se tedy do toho nejjednoduššího; do oprav, zesilování a zvyšování protrhaných hrází a do čištění koryt. Kolem pěti set takových akcí stálo státní kasu zhruba dvě a půl miliardy korun.

„Jen co jsme následky velké vody odstranili, přišly další povodně,“ říká vedoucí útvaru inženýrských služeb Povodí Moravy Vítězslav Nečas. Před šesti lety na Moravské Sázavě, další v roce 2002 na Dyji a Svratce a letos znovu. Dnes se od některých akcí váhavě distancuje: „Časem se dochází k tomu, že není tak jasné, jestli to všechno bylo úplně správné.“ Řada nedávno vybudovaných a opravených hrází může dnes Povodí Moravy spíš překážet. Bude je snižovat, budovat na nich přelivy, některé dokonce bourat.

Jak je to možné? Vize protipovodňové ochrany odborníků z Povodí Moravy je totiž - po dalších povodních a po odchodu bývalého ředitele, vyznávajícího přehrady a řeku pevně sevřenou v hrázích - teď hodně podobná té, kterou hned v roce 1997 navrhoval Václav Čermák. „Řekli jsme si, že už nebudeme stavět, zvyšovat a zpevňovat hráze u toku. Budeme je stavět jen kolem obcí,“ uvádí Nečas. „Nemůžeme řeku sevřít, ale musíme jí dát prostor, kam se může rozlít.“ Zároveň si však myslí, že něco takového by Povodí v roce 1997, ve „zjitřené době po povodni“, rozhodně neprošlo.

Vodohospodáři bez vody

„Všimněte si, jak vodohospodářům začnou svítit oči, když jsou povodně,“ vtipkuje jeden z nich, náměstek Mark Rieder z Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka. „Učili se o čárách rozlivu, o projektech na stoletou vodu - a pořád to byla jen teorie. A konečně, po osmdesáti letech, něco takového přijde. Je to, jako když se dítě těší na Ježíška.“ Samozřejmě nemají radost z cizího neštěstí, ale z „extrémní proměnlivosti klimatických jevů.“

Jenže to také znamená, že co léta platilo, co se učilo ve školách a dostalo se do norem, najednou přestává být aktuální. Několik generací vodohospodářů vyrostlo ve výjimečné době, v době bez povodní. Zvykli si, že je voda poslouchá a normy se nemění. „Najednou přišla realita, na kterou nebyli připraveni a kterou už několik generací nezažilo,“ říká Rieder.

Prvním šokem byla povodeň z roku 1997. „Vrhla na celou problematiku nové světlo,“ vzpomíná Nečas. Od „nepaměti“ se totiž ochrana měst a obcí proponovala na stoletou vodu - a ta byla jen číslem v tabulce, protože ji vodohospodáři nikdy ve skutečnosti nezažili. Najednou však velká voda prolétla Moravou a změnila i průměrnou jistotu z tabulky: třeba hodnota stoleté vody na průtoku řeky Moravy Olomoucí se zvýšila ze 481 na 551 kubíků za vteřinu.

Další velké vody odborníky přesvědčily, že nejde o výjimku, ale o novou skutečnost, se kterou musí počítat. Letošní voda Povodí Moravy znovu překvapila. „Ta letošní povodeň byla zase jiná, než jsme čekali,“ říká Nečas. „Po povodních v roce 1997 byli největší škody na horních tocích. Připravovali jsme se, že to bude znovu tak. Jenže tentokrát tál sníh nahoře pomaleji, a naopak dole roztál naráz. I kdybychom měli poldr (suchou nádrž, prostor kolem řeky, který absorbuje vodu při povodních, pozn. red.) na Bečvě v Teplicích, stejně bychom tam nic nechytli. Voda odtud prostě tentokrát nepřišla.“

Pod tlakem velmi skutečných povodní poslední dekády změnili vodohospodáři názor. Je to překvapivý zážitek - lidé z Povodí Moravy dnes mluví bezmála tak, jak jsme byli dosud zvyklí slýchat jen od ekologů. „Přestali si připadat jako ti, kdo poroučejí větru, dešti,“ myslí si Rieder. Za změnou uvažování kolegů je ale podle něho také jedna čistě praktická věc: „Evropská unie nedá peníze na přehradu nebo na jez, ale na revitalizaci toku či na rybí přechod - to ano.“

Zemědělci to nechtějí

Mezi průkopníkem Čermákem a Povodím Moravy nakonec zavládla víceméně shoda v tom, jak má protipovodňová ochrana celého povodí a Olomouce vypadat: co nejvíce prostoru, kam se řeky mohou rozlít, valy ne kolem řeky, ale kolem obcí, nad Olomoucí hráz, za kterou by se vytvořilo jezero (nové vily v satelitním Chomoutově budou uprostřed vody, ale za svou hrází), prostor pro další jezero je pod Olomoucí. Oba projekty se liší v tom, že Povodí - na rozdíl od Čermáka - stále plánuje suchou nádrž na Bečvě v Teplicích. A také v tom, že zatímco Čermák by rád viděl „řeku, která čaruje“ (s neupravovaným dnem, ostrůvky porostlými stromy a řadou přirozených ramen), trvá Povodí na rovnoměrném nerušeném toku.

Ústup od tradiční cesty „udržení řeky v korytě“ má řadu zastánců. Třeba starosta Chromče na Šumpersku František Nezbeda se těšil, že krajina začne znovu vypadat jako v dobách jeho předků. „Kdysi tu hráze v krajině byly, mezi nimi remízky, mokřady, polní cesty, potoky. Když se voda rozlila, odneslo to seno nebo otava, pak se řeka zase vrátila do toku,“ říká. „Teď je tu poušť - od Postřelmova vidíte přes pole až na dvůr Moravských papíren.“

Program „dejte řece prostor“ ovšem vyvolává též odpor. Zlobí se především zemědělci. Nechte nám naši hráz u řeky, proč máme obětovat svá pole kvůli lidem ve městě, stěžují si vlastníci pozemků. Navzdory názorům starosty jsou nejzarytější majitelé půdy právě ve zmíněné v Chromči, o nějakém valu na pozemku tu nechtěli ani slyšet. Povodí dojednalo kuriózní kompromis, který dá krajině znovu co proto: místo širokého, trávou porostlého valu se poli potáhne několik set metrů dlouhá, třicet centimetrů úzká betonová zeď. „Majitelé chtěli minimalizovat zábor pozemků,“ vysvětluje Nečas.

Také v Olomouci propukla nevole, rozčilení byli majitelé domů na nábřeží. Tady je řeka nejužší a je třeba ji rozšířit. Podle plánu Povodí měla místo dnešních dvaceti téct jen čtyři metry od domů. Lidem se ale představa nábřeží, kde není možné parkovat, vůbec nelíbila. Také tady Povodí ustupuje - silnice prý zůstane širší.

„Bude s tím problém,“ kritizuje povolnost Povodí Moravy Čermák. „Tak úzkým místem nejde opravdu velkou vodu provést.“ Zemědělcům ale rozumí: „Stát by jim měl něco nabídnout - aby pro ně bylo výhodné oželet pole. Třeba v nivě dotovat rychle rostoucí dřeviny, které se dají použít na topení.“ Ministerstvo zemědělství však zatím o ničem nerozhodlo. „Žádný takový program neexistuje,“ říká mluvčí ministra Tomáš Loskot. „Může se o tom uvažovat, ale nikdo zatím nic takového nenavrhl.“

Bilance záplav

Povodeň, která udeřila koncem března, si vyžádala životy sedmi lidí, po dalších dvou lidech se v době uzávěrky TÝDNE minulý pátek pátralo. Na všech tocích přitom voda opadala.
Starostové začali minulý týden sčítat škody na majetku. V porovnání s rokem 1997 (63 miliard korun) a rokem 2002 (73 miliard korun) budou zřejmě podstatně nižší - několik miliard korun.

Pro postižené regiony zatím vláda uvolnila 380 milionů korun. Další peníze chce vláda získat z dividend elektrárenské společnosti ČEZ (dvě miliardy) a firmy Osinek (2,69 miliardy).

Lidé ze zatopených obydlí si mohou vzít výhodný úvěr do 150 tisíc (deset let splácení, dvouprocentní úrok). Fond rozvoje bydlení navíc nabídne nevratné dotace ve výši až 90 procent škody, pokud přesáhnou 71 500 korun. Maximálně tak bude možné získat 700 tisíc korun.

Jak na velkou vodu

O tom, Jak žít s řekami, uvažovali politici a experti už na začátku minulého století, l tehdy byla ve hře Jednak úvaha zkanalizovat toky, opatřit Je hrázemi a využít je, nebo naopak snaha nechat řeky v zásadě v Jejich přírodním stavu. Když začal v roce 1904 platit takzvaný vodocestný zákon, otevřela se cesta tvrdým regulacím. Pokračovaly až do osmdesátých let minulého století.

***
STRUČNÝ PŘEHLED PROTIPOVODŇOVÝCH OPATŘENÍ

• Přehrada do určitě chvíle před vodou chrání, když je ale plná, situaci zhoršuje. Voda, která přes ni přepadá, proudí mnohem rychleji.
• Poldr (suchá nádrž) je podobně riskantní - když se naplní, vlna má větší ničivou sílu.
• Hráze se donedávna stavěly poděl řeky. Vodohospodáři však nyní dávají přednost hrázím dále od řeky, které jí dají možnost rozlít se a chrání ne celou nivu, nýbrž jen obce.
• Území k rozlití, louky a luzní lesy vodu zčásti zadrží a zároveň zpomalí.
• Protipovodňová zeď může chránit úzké nábřeží uvnitř města.
• Protipovodňová bariéra, například rozkládací, jakou nakoupila Praha, se používá tam, kde už nic jiného nezbývá (cenné historické domy nelze přesunout).
• Bariéra je velmi drahá. Stejně jako zeď má určitou nevýhodu: pošle "rychlou" vodu obcím na nižším toku.
• Pytle s pískem slouží jako provizorní hráz stejně jako ochrana domu.
• Záklopka na kanalizaci zabrání, aby se jí dostala voda do spodní části domu.

Vodohospodáři staré a nové školy

STARÁ ŠKOLA
Hráz podél celé řeky má držet vodu v korytě. Při velké povodni však kapacita koryta nestačí: voda hráz ničí nebo se přes ni přelévá, nabývá na rychlosti a nebezpečnosti. Navíc jde o drahé řešení,

NOVÁ ŠKOLA
Hráze jsou postaveny jenom kolem obydlí. Velká voda se rozlije do polí a zpomalí.

Cena za obranu proti velké vodě

Kolik potřebují a potřebovala česká města na protipovodňová opatření

MĚSTA BEZ NOVÉ OCHRANY

ÚSTÍ NAD LABEM

S povodněmi má město nepříjemné zkušenosti hlavně z roku 2002, protipovodňová opatření zatím nemá.

počet obyvatel: asi 94 000
rozpočet města: asi 1,7 miliardy korun
protipovodňová opatření: náklady jsou spočítány na 440 milionů korun

KDYBY ÚSTI BUDOVALO OPATŘENÍ SAMO, SPOLYKALO BY TO: 25,9 procenta z ročního rozpočtu města

OLOMOUC

Povodeň ji zasáhla v roce 1997, funkční protipovodňová opatření stále ještě nemá.

počet obyvatel: asi 105 000
rozpočet města: asi 2,5 miliardy korun
protipovodňová opatření: k ochraně celé Olomouce před vodou je potřeba 1,9 miliardy korun; nyní probíhá první etapa výstavby za 420 milionů korun, stát se o ni přičinil 200 miliony, město jen dvaceti

KDYBY OLOMOUC BUDOVALA OPATŘENÍ SAMA, SPOLYKALO BY TO: 76 procent z ročního rozpočtu města

ŠTĚCHOVICE

Velká voda by středočeskou obec položila stejně jako před čtyřmi lety, opatření proti povodním stále chybí.

počet obyvatel: asi 1450
rozpočet města: asi 14,5 milionu
protipovodňová opatření: valy a stěny by obec stály 200 milionů korun; obec má zatím zpracovanou projektovou dokumentaci za více než sedm set tisíc, zaplatil ji středočeský kraj

KDYBY ŠTĚCHOVICE BUDOVALY OPATŘENI SAMY, SPOLYKALO BY TO: 1379 procent z ročního rozpočtu města

MĚSTA S NOVOU OCHRANOU

PRAHA

Pod vodou se ocitla v roce 2002. Od té doby vybudovalo město komplexní protipovodňová opatření, která stála celkem 2,5 miliardy korun.

počet obyvatel: asi 1171 000
rozpočet města: asi 40 miliard
protipovodňová opatření: 2,5 miliardy korun; stát přispěl sedmi miliony, zbytek zaplatilo město

KDYBY PRAHA BUDOVALA OPATŘENI ZCELA SAMA, SPOLYKALO BY TO: 6,25 procenta
z ročního rozpočtu města

KDO TO VE SKUTEČNOSTI ZAPLATIL:
město (s pomocí půjček a grantů): 2,493 milionu
stát: 7 milionů

TEREZÍN

V roce 2002 to bylo město s největším podílem evakuovaných osob: dvě třetiny ze tří tisíc obyvatel musely opustit své bydlení. Město má komplexní protipovodňovou ochranu, jež vznikla rekonstrukcí původního odvodňovacího kanálu.

počet obyvatel: asi 3000
rozpočet města: asi 30 milionů
protipovodňová opatření: opravení odvodňovací soustavy stálo sto milionů; největší část byla zaplacena z Fondu solidarity EU

KDYBY TEREZIN BUDOVAL OPATŘENI ZCELA SÁM, SPOLYKALO BY TO: 330 procent
z ročního rozpočtu města

KDO TO VE SKUTEČNOSTI ZAPLATIL:
Fond solidarity EU: 95 milionů
Ústecký kraj: 3,75 milionu
stát: 1,25 milionu
celkem: 100 milionů

Foto: Jan Schejbal, Karel Šanda

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

Politici na vodě, Topolánek na sněhu

Záplavy v Evropě: Přestěhujeme celou vesnici!

Premiér narazil ve vlastní straně

Čtěte dále

další zprávy