Od "léčby" homosexuality po děti na zakázku

Jaké si dáte dítě? Modrookého blonďáčka, prosím, a aby nebyl na kluky! Netradiční firma dokáže za velké peníze zařídit, aby se děti rodily s vlastnostmi, jaké si rodiče nadiktují. Jinde vědci pracují na tom, aby dokázali měnit sexuální orientaci, prozatím u beranů. Odpůrci se děsí. Příběh revoluce, která strčí do kapsy Napoleona i Lenina.

Tihle pohani, zastánci potratů, feministé, gayové a lesby (...) – ukazuji jim všem prstem do tváře a říkám: „Vy jste tomuhle napomohli!“ – hřímal Jerry Falwell 12. září 2001. Z trosek newyorských „Dvojčat“ stoupal již přes 24 hodin hustý dým a ústa vlivného konzervativního televizního kazatele chrlila stejně dusivý proud více či méně fantaskních obvinění.

Falwell (chlapík, z něhož si ve Formanově filmu  nevybíravě utahoval pornografický magnát Larry Flynt) nebyl sám. Představa, že 11. září se zásadně změnil svět a že na jedné straně revolučních barikád stojíme my s našimi hodnotami a na druhé ti, kteří jimi opovrhují, se uchytila velmi rychle.

Negalantní berani
Skutečná revoluce v tu chvíli probíhala podstatně nenápadněji na druhém konci USA, ve vesnici se šesti sty obyvateli jménem Dubois poblíž hranice států Idaho, Wyoming a Montana. Rekvizitami nebyla unesená letadla, nýbrž zkumavky; v hlavních rolích měla místo Usámy bin Ládina s Rudym Giulianim dva obrýlené vědce a jejím terčem nebyl WTC či jiný symbol úspěchu západní civilizace, nýbrž – berani. 

A to nikoli berani ledajací, byli to berani homosexuální. Fyziolog Charles Roselli a agroekonom Fred Stormshak na ovčí farmě v idažských lesích zkoumali stížnost amewwwrických chovatelů, že jejich berani jsou vůči svým partnerkám nedostatečně galantní. To má za následek, že na svět přichází příliš málo jehňátek a chovatelé prodělávají. Letos v lednu Roselli a Stormshak výsledky své dlouholeté práce zveřejnili. A čitelný svět Jerryho Falwella, v němž lze tlustou čarou přehledně oddělit spojence od protivníků, se beznadějně zamotal.

Ovce patří ke zhruba 350 druhům zvířat, o nichž vědci již léta vědí, že občas nepohrdnou sexuálním partnerem stejného pohlaví. Roselli a Stormshak se pokusili známou věc kvantifikovat netradiční metodou: zavřeli dvě ovce a dva berany do zvláštních konstrukcí v kleci o velikosti 3 x 4,5 metru tak, aby se nemohli (ovce a berani, ne vědci) bránit sexuálním návrhům. Pak do klece po jednom pouštěli desítky beranů, kteří si mohli podle libosti vybrat, komu budou věnovat svoji erektivní pozornost. Vyšlo najevo, že rozložení beraních sexuálních preferencí se nápadně podobá lidskému. Heterosexualita u obou druhů převažuje podstatně méně výrazně, než jak praví oblíbený odkaz na příslovečná čtyři procenta.

Analogií mělo přibývat. Dalším krokem byl pokus zjistit, proč se beranům tak často líbí jiní berani. Tady nemusel Roselli jít naslepo. Volně navázal na již známou studii, podle níž se mozek heterosexuálního muže v detailech liší od mozků homosexuála a ženy. A skutečně: odhalil v beraních mozcích rozdíl člověku velmi podobný.

V tu chvíli se motivace obou vědců rozdělily. Zatímco fyziologovi Rosellimu záleželo především na odhalení mechanismů vyvolávajících homosexuální orientaci, agroekonom Stormshak se netajil tím, že chce především přimět berany k zájmu o pořizování potomstva. Bylo mu jedno, jestli je beran asexuální nebo homosexuální; důležité bylo, že neplnil povinnost, pro niž za něho chovatel zaplatil 500 dolarů.  Co s tím?

Roselli se  pokusil bombardovat pohlavními hormony již beraní embrya. Prozatím neúspěšně. V závěru studie však říká, že výzkum „jasně naznačil, že sexuální preference u zvířat a možná i u lidí je daná biologicky“.  Klíčová slova jsou zde „možná i u lidí“. Až jeden z příštích pokusů uspěje, bude vzhledem k uvedeným biologickým lidsko-ovčím analogiím možné opakovat jej na lidech? Jinými slovy: bude možné homosexuály „léčit“?

Společenská atmosféra USA, země velké svobody a velkých předsudků, je v posledních letech velmi vypjatá – z jedné strany tlačí konzervativní hlasy Falwellova typu, z druhé strany táhnou stejně nekompromisní zastánci progresivního liberalismu. V sázce jsou Bůh a Darwin, tradice a pokrok, pokora a svoboda; na co si vzpomenete. Rovněž Roselliho a Stormshakova studie si proto bleskurychle našla horoucí kritiky, kteří ji považují za nepřijatelnou. Linie politického sporu se však nečekaně zamlžily. Konzervativcům se zásahy do Božího díla nelíbí o nic více než dříve, ale pokud by mohly vést k potlačování homosexuality, tolik jim proti srsti nejsou. (To se nejlépe pozná podle toho, že se proti Roselliho studii žádný vlivný konzervativní hlas dosud nezvedl.) Na druhé straně barikády liberálové sice odvážný vědecký výzkum vítají, ale silná homosexuální lobby se obává, že se může najednou obrátit proti ní. Nejrazantnější protesty proto přišly tentokrát zleva. A bylo jich požehnaně.

Americký spolek nazvaný Lidé pro etické zacházení se zvířaty (PETA) se s Rosellim a Stormshakem nepáral. Nazval je bigoty a vyzval dvě oregonské univerzity, jež výzkum financují (Oregon State University a Oregon Health and Science University), aby s tím okamžitě přestaly. V čele protestů stála bývalá česká tenistka Martina Navrátilová. Napsala na Roselliho adresu kritický otevřený dopis; do e-mailových schránek zmiňovaných univerzit pak přišlo v krátké době 20 tisíc nesouhlasných dopisů. Mnoho z nich varovalo především před mechanickým odvozováním zákonitostí lidského sexuálního chování od zákonitostí, jež řídí chování zvířat, ačkoli Roselli a Stormshak nic takového nedělají.

Skutečnost však je taková, že souhlas či nesouhlas té či oné instituce s případnými důsledky pokusů na ovčí farmě v Idahu je už vlastně vedlejší záležitostí. Ve chvíli, kdy bude na ovlivňování sexuální orientace lidských plodů existovat ekonomicky přijatelné technické know-how a bude po něm dostatečná poptávka, je sebedůslednější represe k ničemu. Vzpomínáte na prohibici?

Děti na objednávku   
Koho zde v souvislosti s dětmi zaráží chladná ekonomická terminologie poptávky a nabídky, může být následujícími řádky nemile překvapen. Obchod s dětmi, lépe řečeno se surovinami (sperma, vajíčka) a prefabrikáty (zárodky) se má velmi k světu, znovu zejména v zámoří. Teď není řeč o tom, že v roce 2005 se jen v USA narodilo 40 tisíc dětí z darovaného spermatu či vajíčka. Výtečně prosperujícím obchodem se vším všudy jsou především embrya.

Každé mladé podnikatelské odvětví má své průkopníky; v případě dodávání dětí na objednávku je jím Jennalee Ryanová z texaského města San Antonio. Její firma s názvem Abraham Center of Life, Abrahámovo středisko života, nabízí služby „první americké embryonální banky“. Funguje to jako realitní kancelář: klient si z katalogu vybere (například podle vzhledu a vzdělání) dárce obou výrobních surovin, firma nechá vajíčka oplodnit a embryo dodá klientovi.  Celé to přijde zhruba na 45 tisíc dolarů, tedy asi jako slušný cadillac.

Taková vymoženost poskytuje všem stranám několik podstatných výhod. „Před dvaceti lety jsem chtěla adoptovat dítě,“ cituje televizní vystoupení Ryanové renomovaná internetová publikace Slate Magazine (www.slate.com). „Ti, kteří byli ochotni mi pomoci, však nabízeli jenom starší děti, které buď trpěly těžkým tělesným postižením, nebo měly velké citové problémy.“ Takové děti však Ryanová nechtěla, a tak začala na inzerát shánět matku ochotnou přenechat jí dítě zdravé a čerstvě narozené. Nejenže uspěla, ale šlo jí to tak dobře, že se rozhodla udělat si z hledání dětí k adopci živobytí. Do dvou let měla největší adopční agenturu v USA.

U toho však nemělo skončit. Ryanovou trápilo, že adoptivní rodiče jsou ve velmi nevýhodné pozici: pokud chtějí mít realistickou šanci na dítě, musejí se řídit nabídkou, protože ta situaci na takovém trhu diktuje. Často jim proto nezbývá než smířit se s tím, že biologická matka například bere drogy nebo má jinou barvu pleti, než jakou by si pro své dítě přáli. Kromě toho si biologická matka vybírá, komu svou ratolest nechá, a potom má až dvouletou lhůtu, během níž si může již jednou odevzdané dítě od adoptivních rodičů zase odvést.

Ryanová se proto rozhodla rodičům roli usnadnit. Sami si vybírají dárce spermatu a vajíček, osobně se s nimi však neznají. Jejich dítě nemá nikde „tu správnou“ rodinu, která by si na ně kdy mohla činit nárok. Kromě toho rodiče sami nemusejí procházet žádnými ponižujícími testy. Jsou doslova pány zakoupeného produktu: „Když se jim embryo nelíbí, nemusejí si je vzít,“ říká Ryanová. Pro ženy, jež nemohou nebo prostě nechtějí strávit devět měsíců s malou živou věcičkou v útrobách, má Ryanová k dispozici síť takzvaných náhradních matek, které mohou jejich dítě odnosit za klientku. Po porodu novorozence odevzdá a všichni jsou spokojeni.

Obchodní logika Ryanové je bezchybná a po právní stránce je alespoň v USA vše v pořádku. „Podle zákona jsou to moje embrya a mohu si s nimi dělat, co chci,“ říká majitelka Abrahámova životního centra. Jednoznačné oddělení sexuálního života od rodičovství však připravuje nečekaná rizika. Ryanová neříká, kolik dětí svým zákaznicím dosud pomohla vyrobit. Vznik embryobanky, jejíž služby by měly srazit náklady zhruba na polovinu („pojedeme na čtrnáct dní na Montserrat, nebo si pořídíme cvrčka, miláčku?“), však dává tušit, že se její praxe může snadno rozšířit na statisticky významný objem („vážení akcionáři, podíl Abraham Center for Life na dětském trhu přesáhl 30 procent“).

A potom? Jak se například za dvacet let pozná, že ti dva studenti, kteří prožívají románek a náruživě balancují na hraně rozmnožování lidského rodu, nejsou ve skutečnosti bratr a sestra? Současná praxe nezná mechanismus, jak se něčeho takového dopídit (samozřejmě kromě analýzy DNA, což však je nepraktický způsob romantického seznamování). To je jedna z nevýhod anonymního prodeje surovin na výrobu dětí. Autorka okřídlené věty „zjistila jsem, že můj muž pije, až když mne poprvé políbil, ale to už jsem byla v jiném stavu“ vypadá vedle stoupenců anonymního rodičovství jako matka až úzkoprse prozíravá.
   
„Takové děti chtějí“   
Do hry vstupují další rizika, jemnější i temnější. Poptávka po dětech je totiž nevyrovnaná. Všichni biologičtí „rodiče“ spojení s podnikáním Ryanové jsou vysokoškolsky vzdělaní a většina z nich je vysoká, světlovlasá a modrooká. „Takové děti klienti chtějí. Kdyby chtěli černé děti nebo děti lidí, kteří nedodělali střední školu, dostali by je,“ říká Ryanová. „Ale po takových poptávka není.“ Tady už začíná nebezpečně přihořívat: tržní uvažování o potomstvu přináší výsledky velmi podobné těm, jaké měla za cíl nacistická eugenika. Ta patří k nejodpudivějším kouskům, jaké kdy člověk vymyslel (viz Eugenika, hra s ohněm).

Řeč se tak vrací k homosexuálům. Třiasedmdesát procent Američanů by podle nedávných průzkumů pociťovalo „velké zklamání“, kdyby se dověděli, že jejich dítě je homosexuální. Na to se však dosud přišlo nejdříve na prahu puberty; pokud bude možnost to zjistit již u embryí, lze předpokládat, že by se jich rodiče zbavovali. To koneckonců platí i u standardní procedury rozmnožování. Rodiče by mohli bez nesnází homosexuální embrya nechat potratit, stejně jako dnes často v různých koutech světa činí, když se u jejich zárodku zjistí genetické postižení, nebo dokonce jen jiné pohlaví, než jaké si přejí. Zdaleka ne všichni, kteří jsou možností takového vývoje vyděšeni, patří k homosexuální lobby. Harvardský profesor bioetiky Michael Sandel popisuje stav, kdy vůle rodičů razantně promlouvá do charakteru potomstva daleko za hranice jejich vlastních biologických možností („darling, bylo by prima mít basketbalistu, ne? Nezadáme si požadavek na dárce z NBA?“), jako mravní vertigo. Jeho dopady podle Sandela zasahují i tam, kde je dnes nečekáme. „Vezměte si pojišťovny. Protože lidé netuší, jaké nemoci je kdy přepadnou, dělí mezi sebe riziko tím, že si kupují zdravotní a životní pojištění. Postupně to dopadá tak, že ti zdravější doplácejí na churavé a dlouhověcí na rodiny těch, kteří zemřeli předčasně,“ napsal v rozsáhlém článku v respektovaném časopisu Atlantic Monthly. Lidem se to přesto vyplatí, pokračuje Sandelův argument, nikoli z vědomí solidarity, nýbrž proto, že to je ekonomicky přijatelná odpověď na životní rizika.

„Pojišťovnický trh však funguje jen ve chvíli, kdy lidé sami znají a ovlivňují rizikové faktory jen omezeně. Kdyby bylo možné například genetickým vyšetřením spolehlivě odhadovat budoucí zdravotní stav a očekávanou délku života, ti s perspektivou dlouhověkosti a dobrého zdraví by neměli zájem dotovat ty méně šťastné a platili by podstatně méně než dnes. Aby pak pojišťovna nezkrachovala, musela by razantně zvýšit poplatky pro ostatní, a tak dále. Solidarita pojišťovnictví by se velmi rychle zcela rozpadla.“

Efekt Bridget Jonesová
Kdo doufá, že Sandel zbytečně straší, utěšuje se patrně zbytečně. Z jiného úhlu popisuje podobný efekt jeden z nejjasnějších mozků britské Konzervativní strany Boris Johnson v prestižním týdeníku The Spectator (jehož byl do předloňska několik let šéfredaktorem). Vzal si na paškál údaj zveřejněný v lednu, že na všech oborech britských i amerických univerzit studuje (poprvé v historii) více žen než mužů. Celkově ženy převažují v poměru 57 : 43.

„Od vzniku našeho druhu bylo brutálně sexistickým znakem chování jeho příslušníků, že ženy se v průměru – zdůrazňuji, v průměru – chtějí pářit a rozmnožovat s partnery stejné a vyšší socioekonomické a intelektuální úrovně. Nedávná sociologická studie říká, že s 16 body IQ navíc stoupá šance muže na svatbu o 35 procent; u žen s každými 16 body navrch šance o 35 procent klesá,“ píše Johnson. „Když si k tomu vezmete čísla o univerzitních studentech, nepřekvapí vás, že z toho vzejde docela slušný počet žen jako Bridget Jonesová (bezdětná žena bez stálého partnera na prahu čtyřicítky z populárního stejnojmenného filmu, pozn. red.), které mají obrovský problém sehnat pana Darcyho.“ A zároveň na druhé straně vzniká početná skupina mužů, kteří nemají do čeho píchnout. Může být náhoda, že nedostatek ženské nabídky pomůže některým z nich přeorientovat zájem do vlastních řad?

Podle Johnsona vede takový stav také k tomu, že lidé hledají partnery především mezi „sobě rovnými“, v tomto případě mezi vystudovanými, a tudíž relativně bohatými. To napomáhá zvětšovat rozdíly mezi nimi a nevystudovanými chudšími, „dokud si dámy nezačnou nějakým zázrakem brát negramotné přidavače“. Paralela se Sandelovými pojišťovnami je nepřehlédnutelná, ovšem vrátit ženy k plotně je neproveditelné (i kdyby to nakrásně bylo správné, což zdaleka není jisté).

Johnson považuje stále častější výskyt Bridget Jonesových a jejich mužských protějšků za největší sociální revoluci naší doby, srovnatelnou s revolucí průmyslovou, francouzskou nebo komunistickou. Pokud by se však způsob jejich rozmnožování úspěšně postavil bibli a Darwinově evoluční teorii najednou, šlo by patrně o revoluci ještě mnohem ambicióznější.

Diskutujte k tématu ve Fóru Týdne.

Foto: archiv

Čtěte dále

další zprávy