Nejistota scenáristova živobytí

Když začali američtí scenáristé loni na podzim stávkovat, jejich čeští kolegové jen závistivě a nevěřícně sledovali, jak se hollywoodský showbyznys bezmocně zastavil. Něco takového by se u nás stát nemohlo, přestože tuzemští autoři filmových a televizních scénářů nemají bůhvíjak skvělé podmínky.

V Česku zůstává psaní scénářů opomíjenou a přehlíženou profesí. Nic na tom nemění ani štědře dotované scenáristické soutěže. Přestože si vítěz Ceny Sazky ze sobotního vyhlašování Českých lvů v Lucerně odnesl rovných 400 tisíc korun, nemá záruku, že jeho scénář také někdo natočí.
 
Za šest let od vyhlášení prvního ročníku této ceny pro nerealizované scénáře se totiž z oceněných (finanční prémii dostávají první tři) na plátna českých kin dostal jen jediný – Amen san Marka Epsteina, který v soutěži zvítězil v roce 2004, zfilmoval Jiří Vejdělek. Filmu dal název Roming, premiéru měl loni a reakce diváků ani kritiky nebyly nijak nadšené. Ještě se připravuje natáčení Dětí noci Ireny Hejdové, která zvítězila v roce 2005; scénáře se chopila společnost Negativ a režisérka Michaela Pavlátová. Jinak nic navzdory tomu, že scénáře se vybíraly průměrně ze čtyřiceti přihlášených a mezi vítězi byli i renomovaní autoři Jiří Křižan, Fero Fenič nebo Jiří Hubač. „Nejdřív mě producenti bombardovali, že si to chtějí přečíst, ale pak se mi vůbec neozvali,“ vzpomíná Václav Holanec, držitel třetího místa z roku 2005 za produkčně poměrně nenáročný scénář Herci. Jiří Hubač zvýraznil marnost scenáristické situace, když jedním scénářem soutěž obeslal hned dvakrát: jeho Miss Sarajevo skončila v prvním ročníku (2002) čtvrtá, letos získala druhé místo. Pravidla to povolují, přihlásit se smí každý text, který nebyl předtím oceněn a zatím se nenatáčí; jen z toho český filmový svět vychází trochu trapně.
  
Lépe na tom nejsou ani vítězové grantů soukromé Filmové nadace RWE & Barrandov Studio (rozděluje se tu dvakrát do roka přes 300 tisíc). Zde se však sluší podotknout, že nadace autory oceňuje teprve dva roky a to je na vznik filmu krátká doba. A zmíněným cenám patří uznání za to, že (na rozdíl od statutárních kategorií Českých lvů) rozdělují slušné peníze. „Mně prémie za první místo v roce 2002 vytáhla z náhlé finanční tísně,“ přiznává i zkušený Jiří Křižan, jehož Britský pas ovšem také ještě nikdo nenatočil a podle autora „zatím spí“.
  
Scenárista má zvláštní pozici: on vytváří příběh filmu a ostatní profese se na něho de facto nabalují. Zároveň existuje mezi laiky i odborníky pocit, že scénář může napsat každý. Do jisté míry je to pravda – zatímco střihač, kameraman či režisér musejí mít alespoň základní profesní vzdělání a zkušenosti, u scenáristy stačí jen umět psát. A přestože existují pravidla a triky, nakonec vždycky rozhoduje hotové dílo, které se může povést i laikovi a nováčkovi; ostatně mnoho takových se scénáře psát i pokouší.
   
Čeští scenáristé kromě toho trpí také tím, že o ně není velký zájem, jakkoli mnozí režiséři rozhlašují, jak by dobrý scénář potřebovali. Statistika je výmluvná: loni mělo premiéru patnáct celovečerních hraných filmů, přičemž k sedmi z nich psali scénář jejich režiséři, byť někdy jako spoluautoři. Podobně tomu bylo i předloni a vůbec v průběhu posledních zhruba patnácti let. Vystudovaní scenáristé se stávají režiséry (Jan Hřebejk, Petr Zelenka, Alice Nellis), případně si režiséři píší scénáře sami (Saša Gedeon, Tomáš Vorel, Jan Švankmajer). A neplatí to jen pro autorské umělecké filmy, ale i pro ryzí komerci: až na jedinou výjimku scénáře ke všem filmům z nedávné vlny teenagerských komedií (Snowboarďáci a spol.) psali opět sami režiséři.

Amatéři bez šance

V podstatě zcela bez šance jsou samotáři, kteří spoléhají jen na svůj talent. Filmů se tu obecně netočí mnoho a producenti sázejí na prověřené. „Ročně mi chodí mailem desítky scénářů od neznámých lidí a zatím ani jeden nestál ani za pokus,“ říká producent Pavel Strnad ze společnosti Negativ, která od roku 2002 produkovala šest celovečerních filmů a v březnu chystá premiéru Slámova Venkovského učitele. „Kdysi jsme dokonce uspořádali po vzoru festivalu Sundance scenáristickou dílnu, abychom zkusili najít lidi takzvaně z ulice,“ vzpomíná. „Ale nakonec nám stejně nejlepší věci přinesli studenti FAMU a zavedení spisovatelé. Od té doby jsem rezignoval na naději, že se kdesi skrývá skvělé dílo.“
   
Tomu, kdo chce upoutat producenty, se to nejlépe povede právě prostřednictvím zmíněných soutěží, kde jsou navíc jednotlivá díla posuzována anonymně. Ale i zde se objevují stále tatáž jména: Marek Epstein, nejčastěji oceňovaný autor, v průběhu šesti ročníků dvakrát vyhrál a k tomu získal jedno druhé a jedno třetí místo. Třikrát se mezi prvními třemi umístil veterán Jiří Hubač.
  
Pokud chce scenárista prorazit v českém filmu a nemá režisérské ambice, má v podstatě jedinou reálnou možnost: spřátelit se s režisérem či producentem. Příkladů je dost: dvojice Jan Hřebejk a Petr Jarchovský, syn a otec Svěrákové, nejnověji Jiří Vejdělek a Marek Epstein. „Tandem je ideální,“ potvrzuje i Jiří Křižan, který léta spolupracoval s Martinem Hollým a po jeho smrti se „potkal“ s Vladimírem Michálkem.
   
A není to jen česká specialita, partnery si našli i jiní, převážně evropští režiséři: dobrým příkladem je Tonino Guerra, který napsal všechny nejlepší filmy Michelangela Antonioniho včetně Zvětšeniny; jen ho publikum těchto filmů většinou vůbec nezná. Nevýhodou tandemu může být jistý druh vyhoření: jeden druhého již máločím překvapí a výsledkem mohou být nevýrazné rutinní filmy.

Celý text najdete v aktuálním vydání časopisu TÝDEN.

Foto: Profimedia

Čtěte dále

další zprávy