Motýlův průvodce pražskou divočinou

Autor těchto řádků, jehož příjmení se skví v titulku reportáže, žije na Ostravsku. Na první prázdninový měsíc se nastěhoval do Prahy a při svých toulkách objevoval přírodní zákoutí velkoměsta. Dospěl k závěru, že pražská divočina je výjimečná, nikoli nezranitelná. Rezervace a přírodní parky stále těsněji svírají „investorské kleště“, bezohledné projekty na „krásné bydlení“ či golfová hřiště.      

Na skalním ostrohu vysoko nad korunami borovic si Monika Rubášová rozložila učebnice. „Klid na učení a romantika,“ pochvaluje si a bez váhání srovná Divokou Šárku s věhlasnou soutěskou Samaria na Krétě.

Stačí krůček a následoval by strmý šedesátimetrový pád do rokle i s učebnicí angličtiny. Skála, kterou má studentka za zády, dokonce nese jméno Dívčí skok. „Skočit se nechystám,“ slibuje dívka a sebevražedné představě se zasměje. Legendy i policejní svodky ale skále přisuzují mnoho skoků, ten nejstarší měla učinit proradná Šárka z pověsti o dívčí válce, poslední pád se váže k loňskému dubnu, kdy ze skály skočil nebo se jen náhodně zřítil dvaapadesátiletý muž.

Divoká pětina
Rubášová se do skal nad šárecký kaňon chodí učit i několikrát v týdnu, místo považuje za nejkrásnější v Praze. „Svoje kouzlo má i Prokopské údolí a další přírodní parky, ale Šárce se nevyrovnají,“ srovnává. Praha je mezi evropskými metropolemi „přírodní jedničkou“, rozmanitostí i rozsahem divočiny. Hlavní město České republiky vyhlásilo různé stupně ochrany nad desítkami lokalit, v absolutních číslech je to ohromující výčet. V Praze leží 88 zvláště chráněných přírodních území, z toho sedm národních přírodních památek, patnáct přírodních rezervací a 66 přírodních památek. Do Prahy se vyplatí jezdit nejen za gotikou a barokem.

„Pražané si cenu přírodních lokalit asi zcela neuvědomují, v Divoké Šárce potkávám více cizinců než našinců,“ diví se přírodovědec Michal Wagner. Pražák přitom kvůli přírodě nemusí opouštět hranice města, v Šárce se může poddat kouzlu tatranských kaňonů, vápencové skály v Prokopském údolí dýchají Středomořím, Kunratický les zase připomíná Pošumaví. Praha se chlubí jedenácti přírodními parky, které zabírají pětinu rozlohy města (viz Statistika divočiny).

„Jánabráchismus“
Jenže investoři se chytají za hlavu, nač prý leží ladem dvacet procent Prahy? Usilovným tlakem na samosprávy se jim daří pražskou divočinu stále více zahrnovat do svých necitlivých plánů. „Je to přesilovka. Někdy mám pocit, že občanská sdružení svými protesty jen navyšují cenu úředního razítka, které kontroverzní projekt v přírodní lokalitě nakonec stejně potvrdí,“ přemítá výtvarník Karel Čapek, zakladatel Společnosti Šáreckého údolí. Sdružení už sice lecčemus zabránilo, ale de facto prohrává. „Když máte pozemek, snažíte se vydělat. O to více si cením lidí, kteří v zájmu ochrany přírody pozemky neprodají,“ chválí Čapek. Milovnice Šáreckého údolí Zdena Blažková například odmítla nejméně třicet milionů korun za své pozemky, jen aby na dohled od Šárky nevyrostlo plánované satelitní městečko Lysolaje-jih.

„Absurdní je, že suplujeme práci samospráv,“ durdí se Čapek. Radní a zastupitelé by měli sami hlídat dodržování zákonů v chráněných územích a přilehlých ochranných pásmech, nikoli hledat díry v předpisech. „Radnice jdou na ruku investorům. Můžeme se jen domýšlet, jaké procesy doprovázejí podivná rozhodnutí samospráv,“ nedělá si Čapek iluze. Když úřad povolí vystavět komplex rodinných domů v ochranném pásmu u Šárky, pak asi za byrokratickým souhlasem nestál zájem o pražskou přírodu, ale korupce, „jánabráchismus“ a dobře honorované kličkování mezi zákony. Příkladem je lokalita Malá Pachmanka, odkud býval překrásný pohled do Tiché a Divoké Šárky. „Hnus,“ zhodnotí Čapek investici, která zničila nezaměnitelný výhled. „Byl to několikaletý zápas, soud nám dal nakonec za pravdu, ale to už investor domy stavěl,“ shrnuje aktivista. A co je v Česku jednou postaveno, byť za pochybných okolností, už se nebourá.          

Izolované ostrovy
Sídliště Baba III v pražských Modřanech je jedním z nejhorších projektů normalizační architektury v Praze, a zřejmě i v republice. Dvanáctipatrové bloky projektant naskládal těsně k sobě, z megatun betonu padá na náhodného návštěvníka šedivého ghetta sklíčenost, navíc umocněná předraženým socialistickým nákupním centrem s neochotnými prodavačkami a „soreláckou“ sochou před krámem. Sídliště obepíná hustý hvozd – jsme v Praze, nebo na sídlišti pro sovětské vojáky v lesích u středočeských Milovic? Všechny balkony jsou kupodivu usazeny ve směru do nitra bloků místo do přírody. Další poťouchlá pomsta frustrovaného projektanta z osmdesátých let?

Za posledním panelovým blokem v Urbánkově ulici zarůstá trávou dětské pískoviště a chodník se mění v úzkou hliněnou cestu lemovanou ostružiním. Vstup do Modřanské rokle, chráněného území na ploše 125 hektarů, nemůže být kontrastnější. „Vsadím se, že na sídlišti žije hodně lidí, kteří tady nikdy nebyli,“ myslí si Jan Chalupa z Modřan. Je všední den před polednem. Sídlištěm brousí stovky lidí, v Modřanské rokli ani noha. V soutěsce vyhloubené Libušským potokem převažují akáty, na které dorážejí duby a borovice, na zetlelých pařezech rostou čerstvé trsy hlívy ústřičné, u zelináře na modřanském sídlišti by takové množství hub zákazníkovu peněženku zruinovalo. V soutěsce zajásá geolog i botanik, květinkář může jít po stopách slavného českého botanika devatenáctého století Ladislava Čelakovského, který rokli považoval za botanický ráj; rostliny tady nasbírané jsou podnes v herbářích Národního muzea. Geolog v rokli narazí na vůbec nejkrásnější výchoz dobříšských slepenců v Praze, a užije si tak pomyslnou koupel ve starohorním moři. Slepence jsou staré přibližně 540 milionů let.

Nedokážou snad lidé z Modřan ocenit přírodu za humny? Možná je tím vinno rozporuplné chápání přírody jako celku. Sídliště je od Modřanské rokle odděleno něčím jako železnou oponou, pražská divočina tvoří izolované ostrovy.

Jako za primátora Baxy
Ze středu Prahy přitom před válkou vedla až do Modřan takzvaná Pražská pěšina, výletníci si už cestou užívali přírodu, jen méně přírodní typy se žíznivě těšily na civilizaci v hospůdce U tří koček přímo v Modřanské rokli.

„Na univerzitách se vůbec nevyučuje obor krajinářská architektura,“ lituje architekta Regina Loukotová, mimo jiné spoluautorka projektu na stavbu Velkého egyptského muzea v Gíze. Pražské divočině schází radiální propojení jednotlivých lokalit přírodními pásy ve směru z centra. A kolem hranic města už asi nikdy nevznikne plánovaný „zelený pás“. Michal Wagner, absolvent přírodovědy na Univerzitě Karlově, věnoval většinu svého aktivního života ochraně přírody v americkém Chicagu, kam v roce 1968 emigroval. „Chicago podobný zelený pás kolem města dávno vybudovalo,“ srovnává a připomíná, že spisovatel Karel Čapek bojoval za pražskou divočinu ve fejetonu Zelený pás už v roce 1928. I on byl však skeptický: „Valy zeleného pásu jsou prakticky ztraceny. Je otázka, bude-li město s to vykoupit plochy ze strašné moci pozemkové spekulace. Teď už nejde o velké plány, nýbrž o podniky zoufalejší: zachránit ještě, co se dá.“ Tehdejšího primátora Baxu spisovatel upozornil, že nedočká-li se Praha ihned zeleného pásu, nebude ho mít ani v roce 2000, kdy bude pozdě na bourání kolonií rodinných domů v Břevnově, u smíchovské Santošky či v Košířích. Čapek si představoval zelený pás mnohem blíže centru než dnešní Pražané. Spisovatelův jmenovec Karel Čapek ze Společnosti pro Šárecké údolí potvrzuje správný odhad klasika a lituje, že Praha se nyní nedočká ani zeleného pásu v současných hranicích města. Může za to stejně „strašná moc pozemkové spekulace“, na jakou před téměř osmdesáti lety upozornil velký tvůrce.       

Jadran v Prokopském údolí
Pražská divočina leží blízko historických hradeb Prahy. Z kdysi pečlivě upravovaných Kinského sadů se uchovala jen „zplanělá vzpomínka“ někdejší krásy, park je téměř vydán napospas přirozenému vývoji, zpustlost umocňuje několik pobořených usedlostí a k zemi se sklánějící kostelík svatého Michala, který byl na Smíchov přenesen v roce 1928 z Podkarpatské Rusi. Kdyby poutník za pražskou divočinou nemusel překonat několik úzkých, ale velmi rušných údolí, mohl by z Kinského sadů dojít nešlechtěnou přírodou až do Prokopského údolí. Nejprve přes Bertramku, pak třeba oblíbeným parkem pražské drogové scény Na Skalce a v kopci za ním do sadů Santoška s Pavím vrchem.

Paví vrch je dalším z příkladů nečekaně ostrého přechodu z udržovaného parku v divočinu. I když část vrcholu zabírají radary ministerstva vnitra a větrací šachta tunelu Mrázovka, kopec je lemován takřka neprostupnými křovinami, skrz které se proplétá historická kamenná cesta ohraničená desítkami ručně tesaných vápencových patníků. Všudypřítomné polorozbořené opěrné zídky, teplomilná květena i osamělý nudista na jedné skalní proláklině vyvolávají pocit, že z vrcholu Pavího vrchu musí být výhled k Jaderskému moři. I víno tady rostlo už od patnáctého století a sklepy zaniklé viniční usedlosti Barvířka se ve svahu hory zachovaly dodnes.

Z Pavího vrchu je to přes Radlice jen skok k mystickému Děvínu, který přímo navazuje na přírodní park Prokopské údolí. Pod dřevěnou terasou v kiosku na okraji Hlubočep se vede spor starousedlíků o současnou podobu soutěsky, která končí až před Řeporyjemi a patří k nejkrásnějším přírodním rezervacím v Praze. I na „Prokopák“, jak říkají Pražané, si brousí zuby investoři „romantického bydlení v lůně přírody“. Hospodský Jirka nabádá: „S rozumem stavět, s rozumem chránit přírodu.“

Dějiny ochrany zdejší přírody jsou hodně pohnuté. Milan Sklenář prožil v údolí dětství, v půli šedesátých let ale emigroval do italského Terstu. „Všude v údolí se plazil prach z vápenky i kouř z fabrik. Do toho armáda, která nás nepustila  k Prokopskému jezírku ani na skály,“ vzpomíná dvaašedesátiletý muž. Byla to doba studené války, armáda budovala ve skalách patrovou podzemní nemocnici pro případ třetí světové války. „Američané už o nemocnici věděli, ptali se mě na podrobnosti hned v záchytném lágru,“ vzpomíná Sklenář.

Sedmasedmdesátiletý penzista Jiří Višický žije v Prokopském údolí téměř celý život. Za nejkrásnější dobu považuje období slavných prokopských poutí před rokem 1948, tedy dobu, než věřící a turisty z údolí vytěsnila armáda. Višický žije v domě naproti takzvané Hladově zahrádce, skalnímu útvaru, který kdysi jistý pan Hlada osázel skalničkami a prováděl tam nadšené zahrádkáře. „Praha mi nic neříká, doma jsem tady,“ tvrdí Višický, prokopský domorodec, ryzí obyvatel pražské divočiny. Oblast je dnes sice prošpikována sítí turistických i naučných stezek, ale přírodní park Prokopské a Dalejské údolí zabírá 650 hektarů. Mezi romantickými skalami je dost místa pro srny, bažanty i pěšáky z rodu Homo sapiens sapiens. Devonské vápence trčí z krasové stepní krajiny jako na chorvatském pobřeží. Karel Čapek ve fejetonu Reliéf Prahy z roku 1926 přesvědčivě napsal, že v Praze lze objevit „místa, na něž nevstoupila lidská noha, nepočítáme-li milence,“ a také „pouště i stepi u paty ulic“ či „neznámé hory, kopce, výspy, pahrbky a vypnuliny, srázy, svahy a stráně chudých lásek, údolí, rokle, zmoliny, úvaly, strže a prolákliny, skály a díry, houštiny a jezera“.    

Zpívající internet
V Thomayerových sadech v Libni relaxuje Renata Jandová. Je půl sedmé ráno, o zábradlí na skalním výběžku s výhledem na slepá ramena Vltavy si protahuje záda. Za půl hodiny půjde do práce. „Každé ráno jsem tady jen já – že by všichni už seděli u počítačů?“ podivuje se. Ne, není sama, správci chráněných území potvrzují, že v pražské divočině potkávají stále více lidí, kteří nabírají energii v přírodě: ve Stromovce, na Jenerálce či v Šárce.

Vltavský břeh pod Thomayerovými sady je přístupovou  cestou k dalším chráněným územím; k Bílé skále, Jabloňce a přes Troju k jedinečnému skalnímu útvaru Podhoří, pak stále podél Vltavy až na hranice Prahy se strmým šedesátimetrovým skalním ostrohem Zámky, který se romanticky odráží v řece jako westernová kulisa.

Celý článek si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu Týden.

Foto: Jan Schejbal 

Čtěte dále

další zprávy