Mladí stalinisté

Mnozí zasněně vzpomínají na krvavého diktátora Stalina a tvrdí, že před rokem 1989 bylo takřka vše v pořádku. Redaktor TÝDNE vstoupil v tajnosti do Komunistického svazu mládeže, aby zjistil, zda je tato organizace nebezpečná. Výsledek? Jako celek bezprostřední hrozbu pro demokracii nepředstavuje a nejspíše hned tak představovat nebude, někteří členové jsou však k násilí připraveni. Někdy u sebe nosí kladiva.

Třiadvacetiletý Moravan David Pazdera se zlobí. "Sakra, to jsme mohli zůstat doma, jestli se tu nebude aspoň pořádně řvát." Je leden 2006 a Berlínem kráčí třicetitisícový průvod, "LLL demonstrace" (LLL - iniciály Lenina a zakladatelů německé komunistické strany Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta). Pochoduje také dvacítka mladých komunistů z Česka: komsomolci, jak si členové Komunistického svazu mládeže (KSM) říkají, mávají rudými vlajkami se srpem a kladivem. I tak se zdá demonstrace některým revolucionářům z Prahy a Brna málo radikální. Pazdera proto začne spolu s dalšími čtyřmi soudruhy skandovat: "Lenin, Stalin, Che Guevara". Když to čtyřikrát zopakují, přijde k nim mladík z německého Solidu, mládežnické organizace postkomunistické PDS. "Proč řvete Stalin? Vždyť to byl Hitler Ruska," klepe si na čelo: jeho oděv připomíná černokněžníka. Češi div že ho nenapadnou, na sovětského diktátora nedají dopustit. "Ty propagandisto imperialistickej," nadávají mu česky.

Němec mávne rozzlobeně rukou a zmizí v davu. Neuplynou ani dvě minuty a k nejhlasitější skupince z KSM přijde Peter Schuster. Umírněný šestadvacetiletý doktorand filozofie je očividně naštvaný: "Jsem vám říkal, ať dáte se Stalinem pokoj!" Zbytek ho ale ignoruje, všichni ještě v duchu spílají proradnému Berlíňanovi.

V objetí mladých rudých

Budeme mít kšiltovky a trička s Che Guevarou, počkáme před hospodou; tak zněly instrukce před první schůzkou se členy kladenské buňky KSM. Ve smluvený den a hodinu (úterý 27. prosince v sedm hodin večer) stojí skutečně v tmavém průchodu poblíž hostince U Gymplu dvě postavy s baseballovými čepicemi na hlavě. "Čest," zazní pozdrav. "Nevěděli jsme, jestli nejsi nácek, proto jsme to udělali tak tajemně," vysvětluje později nad pivem předseda kladenské buňky, osmnáctiletý Jindřich Lechner, jinak student ČVUT. Černorudou kšiltovku s plackou "Keep warm, burn the rich" ("Udržujte se v teple, spalujte boháče") nesundá z hlavy ani na chvíli. Následuje asi dvacetiminutový "pohovor", proč jsem se rozhodl vstoupit do KSM. Předkládám připravenou formuli: chtěl bych někam patřit, moje srdce bije pro levici, nelíbí se mi oportunismus KSČM, štve mě nespravedlnost kapitalismu, nesouhlasím s EU, NATO, válkou v Iráku. Ještě vyplním vstupní formulář, zaplatím padesát korun měsíční příspěvek a je to, stal jsem se dvanáctým členem kladenského klubu KSM (v celé republice čítá svaz asi pět set lidí).

"Hlavní náplní naší činnosti je boj proti fašistům," říká mi kladenský místopředseda Petr Vinš. Dvacetiletý středoškolák pak se smíchem vypráví, jak je nedávno napadli skinheadi, když vylepovali plakáty. "Měli nějakou pálku a boxery. Nakonec z toho nic nebylo, ale radši s sebou občas nosím kladivo." Za chvíli si k nám přisedá Jáchym, člen KSM, který ovšem není moc aktivní; nelíbí se mu, že někteří lidé občas podporují stalinismus. "Můžu si vzít cigáro?" ptá se. Může; nevadí mu ale, že to je americká značka? "Nevadí. Dneska už je americký všechno."

Druhá schůzka se koná o týden později a podobně jako většina dalších se odehraje v kladenské čajovně. U vchodu jsou rozvěšené letáky na podporu Čínou okupovaného Tibetu či výzvy duchovního hnutí Falung Gong pronásledovaného tamním režimem; na dveřích je plakát s nápisem "Komunistická strana Číny - století teroru". Komsomolcům to ovšem nijak nevadí, údajně si toho předtím ani nevšimli. Objednávají si čaj Rudé slunce, pak Tuareg. Debata se po chvíli stočí k Latinské Americe. "Třeba na Kubě, tam nemají žádné žebráky. Zato u nás je bezdomovců plno," říká přesvědčeně Jindřich. Obrázky z médií, které ukazují bídu v režimu Fidela Castra, jsou prý čirá propaganda. Zazní také chvála na adresu modly celého svazu - Huga Cháveze, venezuelského národněsocialistického prezidenta a odpůrce Spojených států. Po zbytek večera se ale bavíme také o holkách či škole.

Berlínská oáza

Je ráno, sobota 14. ledna. Čeští komunisté, mladí i staří, vyjíždějí na demonstraci radikálních socialistů z celé Evropy, která se koná v neděli v Berlíně. Sraz je v sedm ráno u kanceláře svazu, která je ve druhém patře pražského sídla KSČM v ulici Politických vězňů. Z Prahy se jede mikrobusem, výpravu ještě posílí karosa z Brna.

V hlavním městě nastupuje do stříbrného volkswagenu poslaneckého klubu komunistů sedm lidí včetně řidiče. Z kanceláře nanosíme vlajky, tyče, megafon, nějaké letáky. Předseda KSM Milan Krajča popřeje šťastnou cestu a rozdělí se funkce (vedoucí výpravy má sedět vedle řidiče, někdo musí fungovat jako překladatel). Pomineme-li řidiče, je nejstaršímu člověku v mikrobusu pětadvacet - mně. Ostatním není víc než dvacet tři, přesto vyprávějí, že před rokem 1989 bylo lépe, jako kdyby si na tu dobu pamatovali. Všichni prý měli práci, sociální jistoty, nemuseli se honit za penězi. Proč to tedy padlo? "Režim lidi málo vzdělával, oni zpohodlněli a přestali si vážit toho, co mají. Nechci, aby byla válka, ale bída lidi naučí. Semknou se a jsou skromnější," zamýšlí se Petr. Po revoluci se v každém případě zhoršilo téměř všechno, dokonce i pivo. O tom je alespoň přesvědčen osmnáctiletý Jakub z Prahy: "To pivo, jak ho začali dělat cizinci, už není takový. Jenom Budvar je pořád dobrej." Výprava přijíždí do Berlína po poledni, modrá karosa s druhu částí výpravy zastavuje před ubytovnou asi ve čtyři hodiny odpoledne. Z předních dveří se vyvalí přes třicet starších členů KSČM, zadními vychází asi patnáctka zástupců KSM. Všichni se navzájem zdraví "čest, soudruhu", někteří mají na svetrech připnuté pozlacené odznáčky Svazu socialistické mládeže nebo KSČ, jiní dávají na odiv trička s Leninovým portrétem.

Samozřejmostí je Che Guevara. "Jsme mladí, jsme rudí, jsme radikální," trousí hesla po chodbách šestnáctiletý Jan Ševčík z Brna. Na hlavě má tmavý baret, nosí dlouhý kabát, naleštěné kanady, černé vojenské kalhoty a bíle tričko se Stalinem. Podobně jako on je oblečeno více lidí.

Staří komunisté vytahují v ubytovně fernet a rum a začnou ohřívat párky. Někteří z nich se převléknou do tepláků, flanelových košil a pantoflí. Program mladých na večer je méně usedlý: chtějí se pobavit v nedalekém rockovém klubu, kde budou i kolegové z Dánska a Německa. Na omšelých stěnách podniku, který leží v prostoru chátrající fabriky, visí transparenty útočící proti eurokomisaři Fritsu Bolkensteinovi (Holanďan navrhl uvolnění trhu se službami v rámci EU, což by podle socialistů připravilo o práci lidi ze starých zemí Unie); v zadní části se promítají filmy sovětského režiséra Sergeje Ejzenštejna.

V klubu však dlouho nepobudeme. Organizace se chopil vytáhlý Němec ve špatně padnoucím obleku s jarmulkou na hlavě. "Než se začne tančit a pít, vzdáme hold rudoarmějcům," nabádá. Nikdo neprotestuje.

Pěsti vzhůru

Dvojzástup čítající několik desítek hlav dojde po pár minutách na zastávku metra. Po několika stanicích skupina vystupuje, cílem je Treptowský park: jde o monumentální dík východoněmeckých komunistů Sovětskému svazu a hromadný hrob vojáků Rudé armády. Někteří berlínští poslanci chtěli areál po roce 1989 zrušit, ale jejich iniciativa neuspěla. Hlavní část parku zabírá prostranství velké jako fotbalové hřiště, na jedné straně jsou z mramoru postavené obří vlajky SSSR, na druhé je umělý kopeček s několik metrů vysokou sochou rudoarmějce, pod níž je malá stavba připomínající kapličku. Přelezeme hrazení, ve tmě všichni opatrně našlapují, pod nohama křupe led. Nejdříve se hromadně vyfotografujeme u vlajek, vzápětí odpochodujeme k soše. Tam se musíme seřadit. "Nekuřte tady, není to uctivé. A sundejte si čepice," peskuje ostatní Čechy dvoumetrový Ševčík z Brna. V zástupu stoupáme po schodech k vrcholu, někteří kladou karafiáty před místnůstku, již zdobí typická mozaika s vojáky, rolníky a matkami. Kdosi se ve frontě zasměje. V tu ránu přiskočí jeden z organizátorů a okřikne ho: "Co to má znamenat?"

Dole pod schody se zatím formuje půlkruh. Nejdříve stojí Dánové, vedle Němci, nejmenší část tvoří Češi a několik Slováků. Slova se ujme dlouhovlasý Němec a perfektní angličtinou oznámí, že si společně zazpíváme Internacionálu, každý ve svém jazyce. Do vzduchu letí zaťaté pěsti, ozývá se "Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod..." Zatímco někteří berou noční pietu s odstupem, jiní se tváří pateticky. "Kdo tvrdí, že Rudá armáda vraždila, násilnila a kradla, lže. Zasloužil by zabít. Soudruzi z SSSR se brodili krví a bahnem, umírali, abychom my tady teď mohli stát," vrhá se do improvizovaného kázání středoškolák Ševčík. Ještě před odchodem musí kuřáci posbírat nedopalky; jak by to vypadalo, kdyby u památníku hrdinů zůstaly vajgly?

Po cestě zpátky do klubu jde ovšem politika stranou. "Těším se na soudružky z Dánska. Škoda že tam nejsou Řekové, tam je krásných holek!" mluví za všechny jeden z brněnských komunistů. Jak ale vyjde najevo druhý den, největší horlivci si skandinávských krasavic moc neužili - jen málokdo totiž umí dobře německy nebo anglicky.

Touha někam patřit

Nedělní demonstrace začíná na Karl-Marx-Strasse v deset hodin dopoledne. V ulicích Berlína je podle některých odhadů až třicet tisíc lidí; akce trvá dohromady tři hodiny, dohlížejí na ni stovky policistů. Průvod dorazí k pomníku německé komunistky Rosy Luxemburgové, kterou spolu s Karlem Liebknechtem po neúspěšném povstání v lednu 1919 zavraždili příslušníci nacionalistických milicí Freikorps. Část českých komsomolců se však k památníku nedostane, někteří teprve při cestě zpátky do ubytovny zjišťují, že se vůbec k nějakému pietnímu místu šlo. Radikálnější z výpravy si dokola stěžují, demonstrace prý byla příliš poklidná. Další se baví historkami o Stalinovi: třeba tím, že típal doutníky o lidi, polykal litry vodky a hrubiánsky si podmaňoval ženy.

"Berlín je prima město. Tady bych chtěl žít, je tu spousta komunistů, měl bych tady hodně kamarádů," říká s trochou sentimentu osmnáctiletý učeň Jakub. Mnozí členové krajně orientovaného hnutí trpí zjevnými komplexy ať už psychickými či fyzickými. Řada z nich má za sebou otřesné rodinné zkušenosti nebo pochází z chudého prostředí.

Ve školním penzionu, kde výprava nocovala, se narychlo rozloučíme a vyrážíme do Prahy. Jelikož se přes noc nikdo pořádně nevyspal, za Berlínem už většina posádky mikrobusu spí. Ožije až na hranicích z Českem, na přetřes přijdou některé organizační problémy. "To by se v Severní Koreji nestalo. Tam vše funguje skvěle. Když někdo nesplní svůj úkol, postaví ho ke zdi a zastřelí. Tak se to má dělat," říká s vážnou tváří Jaroslav Houska z Berouna, civilním zaměstnáním automechanik: vedle sedící soudruh z Kadaně mu přikyvuje. Tentýž Houska podle některých svědectví mával při hádce s oponenty v KSM předmětem vypadajícím jako pistole.

Agitace bez účinku

"Na Kubě je regulérní demokraticky režim, to mi na škole nevěřili. Nevěří mi to dodnes. Ale to je fuk," usmívá se předseda kladenské buňky nad šálkem rudého slunce. Po návratu z Berlína následuje několik schůzek v čajovně, při nichž se opět mluví o Fidelu Castrovi. Nadšení a přesvědčení mladých komunistů je neobyčejné. Na svou stranu chtějí získat převážně romské obyvatele domu pro neplatiče nájemného, který nechala kladenská radnice zřídit na kraji města v budově bývalého masokombinátu.

Vyrážíme tam o víkendu počátkem února. V igelitce neseme letáky Rudá akce; informují hlavně o tom, kde se v Kladně scházejí skinheadi a jak se jim vyhýbat. Natištěné papíry také obsahují text o sporu KSM s ministerstvem vnitra (viz Nepříliš vřelá láska starých). Ubikace připomíná spíše squat - na chodbách jsou vymlácená okna, všude se povalují odpadky, před domem pobíhají ušmudlané děti, z rohů se line zápach. Klepeme na jednotlivé dveře. "Cože, komunisti se vrací? Hurá!" raduje se starší Romka, která špatně slyší. Takřka každý si agitátory vyslechne, vezmou si i letáky, podepíšou petici proti zrušení KSM, jen stěží lze ale přehlédnout nezájem a apatii ve tvářích. "Někdo z nich se třeba chytne. Vždyť to děláme pro ně," uklidňují se navzájem Petr s Jindřichem.

Na bývalá jatka vyrážíme ještě jednou v březnu. Tentokrát ne v rámci skryté války s neonacisty a ministerskými úředníky, ale s ohledem na chystanou demonstraci proti válce v Iráku. To je ovšem téma, které osazenstvo ubytovny vůbec nezajímá. Dva teenageři se nás dokonce zeptají, co za to dostanou, když půjdou proti Georgi Bushovi demonstrovat. "Chce to zkoušet. Někoho z nich možná přesvědčíme," nevzdává se Jindřich. Výsledkem je, že raději zrychleným krokem prcháme pryč: romští puberťáci po nás metají sněhové koule. "Proč chcete bojovat proti válce? Ta je fajn, my rádi válčíme," křičí na nás a vrhají jednu ledovatou hroudu za druhou.

Bitka na rozloučenou

Nakonec se proti válce v Iráku demonstruje, ovšem bez Romů. V neděli 19. března přichází do centra Prahy nejen zhruba třicet mladých komunistů, ale také zástupci KSČM, trockisté nebo levicově orientovaní studenti.

Před pražským sídlem svazu i strany se distribuují transparenty a poučení o tom, že v průvodu se nesmí předbíhat, že je třeba pořádně skandovat a zároveň neprovokovat policisty.

Akce začíná ve dvě hodiny odpoledne na Václavském náměstí. "Víte vy vůbec, co to propagujete, vy blbci? Vždyť komunisti jsou vrazi!" pouští se do hloučku mladých komunistů kolemjdoucí žena. V tu ránu se u ní shromáždí skupinka, která ji začne přesvědčovat, že to je naopak ona, kdo neví, co říká. Zbytek poslušně stojí a k soše svatého Václava provolává hesla. "Bush, Blair, CIA, how many people died today?", "Válku válce", "Ať žije mezinárodní solidarita", "V jednotě je síla" - ozývá se z davu.

Po půlhodině se průvod vypraví na pochod k americké ambasádě na Malé Straně. Největší pozdvižení způsobí rudé vlajky na Karlově mostě, kde zahraniční turisté otočí hledáčky svých fotoaparátů; místo Pražského hradu si fotografují nás. Někteří mají překvapený výraz ve tváři. "Teď koukáš divně, co? Ale až budeme u moci, budeš mít zmrzku zadarmo!" vzkřikne k britské návštěvnici jeden z rozpálených komunistů. Nicméně ne všichni jsou podobně naladěni - komunismus sem, komunismus tam, některé pochod na slunci unavil. "Teda myslím, že soudruh Karel mohl postavit ten most kratší," zaznívá odkudsi. Když je za další půlhodinu demonstrace u konce, zavládne mezi mladými komunisty rázem veselejší nálada. Začnou se dohadovat, do které hospody jít na pivo.

Idyla ovšem končí cestou zpět v Kaprově ulici. Třicítku komunistů napadnou dva agresivní mladíci. Jestli jde o neonacisty nebo antikomunisty, není jasné, strhne se však bitka. "Vy kurvy komunistický!" křičí jedni. "Fašouni!" vracejí jim druzí. Lámou se tyče transparentů, dupe se po vlajkách. Brněnští, kladenští, berounští zástupci bojují jako lvi. Ševčík vytáhne teleskopický obušek, Houska vyskočí vyzývateli na záda, Pazdera a další se postupně přidávají. Trvá to asi deset minut, vzduchem létají pěsti, pár lidem teče krev, útočníci atakují i dívky. Když se situace uklidní, pokračuje skupina mladých komunistů v chůzi, dvojka však skupinu s mírným odstupem doprovází až k sídlu KSČM. Jakmile zavřeme závoru, zvenku se ozve: "Vyhráli jsme. Zahnali jsme je!"

Milan Krajča a Zdeněk Štefek, stávající a bývalý předseda KSM, nabádají soudruhy, aby se uklidnili. Někteří z nich ale cítí, že by měli vyrazit do ulic a s dvojicí antikomunistů si to vyříkat znovu a důrazněji. Na chodbě před kanceláří koluje bombička s plynem, kdosi vyndává kladivo. "Pořádně jim rozbijeme držky," dodává si odvahu pár mladíků. Venku už ale nikdo není. Část komsomolců proto odchází domů, zbytek jde do restaurace. "Uvidíme se na onom světě," pokřikují na sebe.

Foto: Lucie Pařízková, Karel Šanda

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

Čtyři měsíce členem svazu

Nepříliš vřelá láska starých

Filip: Občas jim pomáháme

Čtěte dále

další zprávy