Málem králem

Drahokamy z Cejlonu a Barmy, zlato z opasku Blanky z Valois, design osobně navržený Karlem IV. I to je součást české královské koruny. Není divu, že na takový poklad se už příští týden začnou noc co noc tvořit dlouhé fronty. Hlídání korunovačních klenotů tradičně provázely tvrdé přísahy hrozící smrtí i vyhnáním potomků ze země. Své si však musejí vytrpět i současníci dychtící spatřit je na vlastní oči.

Zní to jednoduše, ale většinou se něco zvrtne. Držitelé sedmi klíčů včetně arcibiskupa a prezidenta odemknou Korunní komoru i trezor příští čtvrtek 17. dubna. Hradní stráž pak odnese poklad do svatováclavské kaple a odtud po „kontrole pravosti“ do Vladislavského sálu.

Bylo tomu tak i v lednu roku 1993. Jenže klíč předsedy Federálního shromáždění Alexandra Dubčeka, který zemřel rok předtím po autonehodě, se v jeho trezoru nenašel. Ke Korunní komoře v katedrále sv. Víta, kde jsou klenoty uloženy, se musel dostavit zámečník a vyrobit klíč nový. Kronikáři ostatně se zmiňují o tom, že vyjímání klenotů po delším čase činí vždy potíže. Často dokonce vyžaduje nejen přítomnost zámečníka, ale i zednického mistra, tedy bourání zdi.

Hradní architekt Zdeněk Lukeš byl při tom, když dveře zaskřípěly v roce 1993 – po patnácti letech. Uvnitř byla tma a rozsvítit se nepodařilo. „Zavolali jsme policistu se svítilnou. Když klíčníci otevřeli dalších sedm zámků a vyňali svatováclavskou korunu z obalu, rozzářila se jako nová.“


Rez a majestát

Za nejvzácnější součást souboru se považuje svatováclavská koruna. Dal ji zhotovit Karel IV., jehož hlavu ozdobila 2. září 1347 při korunovaci českým králem. Její symboliku podtrhl ještě před korunovací v roce 1346 papež Kliment VI., který na žádost budoucího českého krále vydal listinu, podle níž má skvost věnčit právě lebku svatého Václava.

Koruna a ostatní insignie spočívaly nejprve ve svatovítské katedrále, od poloviny 15. století do roku 1619 pak ve výklenku nad oltářem v kapli sv. Kříže na Karlštejně. Klíče vlastnili dva purkrabí, jejichž přísaha, zachovaná ve Vladislavském zřízení zemském z roku 1497, zněla tvrdě: zašantročení koruny znamenalo velezradu, jež se trestala ztrátou hrdla, majetku, cti, a dokonce i vyhnáním dětí těchto zpropadenců ze země.

Po bitvě na Bílé hoře skvosty měnily místo, jednu doby byly na Staroměstské radnici a v době obléhání Prahy dokonce v Českých Budějovicích. Za Marie Terezie, která se obávala nevěrnosti českých zemí, se ocitly ve Vídni. V roce 1791 Leopold II. vyhověl žádostem českých stavů a vypravil kočáry s klenoty do Prahy. Během pruského vpádu zmizely znova v rakouské metropoli, ale ať byly uloženy kdekoli, do Prahy se vracely při každé korunovaci.

Od roku 1867 spočívá poklad v Korunní komoře pod sedmi zámky. Ovšem zámky trpí rzí A tak když stavitel Kamil Hilbert v roce 1911 navrhl, aby klíčníci místnost po více než čtyřiceti letech otevřeli, opět se musel volat zámečník. Stejná potíž nastala při vůbec první výstavě pro veřejnost v roce 1929: řemeslník tehdy musel jeden ze zámků odsekat, zahájení oslav svatováclavského milénia se kvůli tomu o hodinu zdrželo.

Celý článek najdete v aktuálním vydání časopisu TÝDEN.

Foto: z knihy Jan Boněk, Tomáš Boněk: České korunovační klenoty

Čtěte dále

další zprávy