Lázně vábí bohaté

Kontrolované večerky, organizované juchání, padající omítky, to všechno je pryč, majitelé lázní investují závratné sumy do služeb a přepychu. Ve snaze vyrovnat úbytek pacientů od pojišťoven jsou připraveni rozmazlovat i mladší a zdravější hosty,  nad těmi však zatím vedou důchodci z bývalé NDR.

Na české lázeňství by si v raných devadesátých letech vsadil málokdo. Mnohé budovy chátraly ještě více než v dobách, kdy patřily státu, přesněji podniku jménem Československé státní lázně. Proměňovaly se v nevábné hotely s protivným personálem a stagnující léčbou, některým místům hrozilo odebrání lázeňského statutu. Kolonády zely prázdnotou, kromě usrkávání nechutné minerálky a pojídání teplých oplatek tu nebylo co dělat.

Mnozí Češi začali nostalgicky vzpomínat na časy, kdy o lázeňských pobytech rozhodovaly komunistické odbory, a kdy hlavním kritériem nebyl zdravotní stav, ale „společenský význam práce“. Vybavovali si jediné: každý večer se zpívalo, pilo, tancovalo a – skoro všechno zadarmo! Jako kdyby zapomněli na hromadné úprky na ubikace v čase povinné večerky, na proradné recepční, kteří se nechávali uplácet nebo udávali; lékaři posílali dotyčné předčasně domů za „špatné chování“ i s přípisem pro zaměstnavatele.

Dnes patří většina lázní soukromým společnostem nebo městům, leckde si na jednom místě konkuruje více firem. A zejména akcionáři vyhlášených lázní vsadili dost vysokou kartu na luxusní tvář českého lázeňství. Podaří-li se jim uskutečnit, co si předsevzali, mohou se stát lázně na Karlovarsku, v Teplicích, Třeboni, Luhačovicích i jinde přinejmenším evropskou raritou – tolik přepychu a medicíny dohromady svět už takřka nezná.

Galáni jezdí auty
Z rychlíku Galán, který každý den v pravé poledne přijíždí na konečnou do Luhačovic ze čtyři sta kilometrů vzdálené metropole (trvá mu to téměř šest hodin), vystoupilo poslední březnovou středu několik místních pendlerů a – ani jeden lázeňský host. Prázdný vlak ale naštěstí není předzvěstí zániku nejslavnějších moravských lázní, hosté dnes přijíždějí hlavně automobilem. Vznikají nové lázeňské domy, majitelé i město investují do oprav historických budov. Jen Jurkovičův dům, unikátní ukázka moravsko-slovenské secese, prošel před dvěma roky totální rekonstrukcí za sto osmdesát milionů korun; při jeho ubytovací kapacitě (90 postelí) to dělá nevídané dva miliony korun na jedno lůžko.

Luhačovické lázně dostaly za komunistů  zabrat. Zmizely původní dřevěné pavilony, rozlehlá prostranství zalil asfalt, kolonáda z padesátých let připomíná krematorium. Atmosféra panelového sídliště (ty povědomé lampy veřejného osvětlení!) je tu patrná dodnes, ale doplňuje ji úctyhodná snaha vykopat z popela jakýkoli náznak dávnějších tradic. Kolem fontány drandí traktor s valníkem plným hnoje, v samoobslužné jídelně jdou na odbyt knedlíky s křenovou omáčkou, ale pokud všechno vyjde podle plánu, získají lázně brzy značku světového kulturního dědictví UNESCO. Zasloužit by se o to měly ukázky „akademické secese“ jako je Inhalatorium či Ředitelství lázní a zejména Jurkovičovy stavby (Vodoléčebné lázně, Říční a sluneční lázně, Hudební pavilon, Vila Jestřabí).

Především dnešní podoba i klientela  Jurkovičova domu může symbolizovat úsilí většiny tuzemských lázní přilákat do svých skvostů relativně zdravé a bohaté Čechy. Takové, kteří nemají důvod (koneckonců ani trpělivost) podstupovat vyšetření, na jejichž konci by jim revizní lékař přiznal lázeňskou léčbu gratis. V lázních se jim zkrátka „jen“ líbí a chtějí si je vyzkoušet. „Kolikrát jsme projížděli kolem a říkali si, že bychom tady chtěli strávit aspoň pár dní. Tak jsme konečně tady,“ svěřují se Vít a Markéta Hodesovi z Hodonína. Šestačtyřicetiletý obchodník v tmavém obleku a jeho o pět let mladší manželka vypadají spokojeně až blaženě. Za čtyři noci s polopenzí v přepychově vybaveném a památkově chráněném domě zaplatili dohromady dvanáct tisíc korun. V ceně bylo několik masáží a koupelí a hotelový bazén. „Báječné bylo, že jsme měli všechno to rozmazlování pod jednou střechou,“ libuje si paní Hodesová. Nevadilo jí, že během tak luxusní dovolené potkává na každém kroku nemocné seniory? „Vůbec. Aspoň jsme viděli, co nás čeká, když o sebe nebudeme pečovat,“ říká vzorně.

Celé téma si můžete přečíst v aktuálním vydání Týdne, které vychází 10. dubna.

Foto: Jan Schejbal

Čtěte dále

další zprávy