Když rodiče škodí

Jedni chtějí mít ze svých potomků za každou cenu nové Jágry a Rosické, druzí na ně skoro vůbec nemají čas. Děti, jinak šikovné a bystré, trpí obojím. A když chyby výchovy vyjdou najevo, bývá už na jejich nápravu pozdě.

Vstávej! Slyšíš, vstávej! Zaznělo to, jako by se – na sjezdovce v Peci pod Sněžkou docela nepatřičně – natáčel film o esesácích. Elegantní třicátník ve značkové bundě stál nad asi tříletým klučíkem, jemuž novotou zářící barevná přilba a kombinéza trochu dodávaly vzhled veselého kosmonauta. Dojem byl mylný; chlapeček nebyl kosmonautem, nýbrž jen nesmělým adeptem zimních sportů, a především vůbec nebyl veselý. Ležel na sněhu, snowboard zaklíněný v poloze, která by kterémukoli dospělému vystavila na zbytek sezony neschopenku, a usedavě – kdo zná dětský pláč, pozná vzteklé řičení od skutečného bolu zcela bezpečně – plakal. „Tatííí...!“ „Vstávej!“ zařval znovu otec a na vyděšené pohledy okolostojících zahučel něco ve smyslu, že se jinak kluk nic nenaučí.

Možná naučí, možná ne. Ambiciózní otcové, kteří dnem i nocí dýchají pro budoucí sportovní kariéru svého dítka, nejsou ničím novým. Když v roce 1973 vyhrál tenista Jan Kodeš prestižní turnaj ve Wimbledonu, kurty po celém Československu se naplnily právě takovými elegantními třicátníky a jejich potomky sotva většími než tenisová raketa. A skutečně, jejich děti se do dvaceti let staly protagonisty respektované české tenisové školy. Přesněji řečeno, ti nejlepší z nich, řádově desítky hráčů. Cena, kterou za nemilosrdně utkvělou rodičovskou vidinu úspěchu zaplatili i ti ostatní, však už v žádných statistikách nefiguruje.

Od neuróz až po vředy   

Přehnaně cílevědomí otcové (podobně stižených matek bývá podstatně méně) dnes své děti vidí mnohde jinde než na tenisovém dvorci. „Já nic než sjezdovky neznala,“ přiznává bez obalu sjezdařská mistryně světa Šárka Záhrobská, jejíž otec je prototypem řečeného typu ambiciózního rodiče.

„Za posledních dvanáct let své klinické praxe vidím nárůst počtu dětí, které trpí různými typy poruch, od neuróz po náběh na žaludeční vředy,“ říká Anna Kotrčová, karlovarská klinická psycholožka, jež provozuje soukromou praxi již od roku 1995. Za mnohé z poruch mohou právě velké oči rodičů. „Jsou to lidé převážně ze středních vrstev, mají výborné vybavení a tak dále. Každý vidí svého kluka, jak hraje hokej v NHL, ale kolika z nich se to skutečně povede? Hrubým odhadem jednomu z tisíce?“ Ten jeden hokejový profesionál má vyhráno; zbylých 999 se musí vyrovnat se ztrátou značné části toho, co jsme si zvykli považovat za normální dětství.

Raná specializace přitom paradoxně může škodit i ve sportu samém. „Dneska každý táta chce, aby jeho syn uměl kopat,“ říká Ivan Šupík, karlovarský učitel a zároveň trenér žákovského týmu v nedalekém Sedlci. „Daleko víc ale záleží na celkové pohybové obratnosti. Kopat do balonu se naučí kdekdo i později, co mám ale dělat se sedmiletým klukem, který neumí kotrmelec?“

Celý článek přináší pondělní vydání časopisu Týden (12/07).

Čtěte dále

další zprávy