Jeden pražský kopec

Od chvíle, kdy na pražském Barrandově začala historie malého českého Hollywoodu, uplynulo minulý pátek pětasedmdesát let. Pětadvacátého ledna 1933 padla v nových ateliérech první klapka detektivního filmu Vražda v Ostrovní ulici. Byla to velká sláva.

VÍCE FOTOGRAFIÍ: ZDE

Režisér Svatopluk Inneman tak začal naplňovat sen i výhodnou investici bratrů Havlů: stavitele a obchodníka Václava M. Havla a především filmového magnáta – dle vzpomínek současníků jediného v tehdejším Československu – Miloše Havla.

Barrandov se postupem času stal synonymem pro český film, Prožil bouřlivé a veřejností ostře sledované změny a převraty. Po kritických devadesátých letech se na něm již několik let opět natáčí – byť jde převážně o zahraniční štáby.

Amerikanizace

Plán zastavět náhorní planinu vilami vznikl v hlavě Václava M. Havla: „Při návštěvě Kalifornské univerzity v Berkeley jsem se ocitl v nádherné čtvrti boháčů. A tam – bylo to ve čtyřiadvacátém roce – mě napadl Barrandov,“ vzpomínal později. Záměr soustředit na kopci nad Vltavou okolo luxusní zahradní restaurace (nyní zchátralé Terasy) i vily pro boháče pak doplnil Václavův bratr Miloš právě velkolepým filmovým studiem.

Film jako nejpřístupnější a nejmasovější lidová zábava se už tehdy těšil vzrůstajícímu zájmu publika. Hollywood začal produkovat první globální hity a čím dál lépe se vedlo i českým snímkům. Právě Miloš Havel byl tehdy jejich největším producentem: už jako šestnáctiletý pracoval v rodinné společnosti Lucernafilm, jíž se stal záhy spolumajitelem. Největší producenti byli v té době majiteli kin a distribučních společností a Havlovi kromě biografu Lucerna patřila také distribuční společnost Americanfilm, dovážející především americkou produkci. V roce 1920 založil Miloš Havel filmové továrny A-B a pod hlavičkou firmy pak postavil i barrandovské ateliéry.

Načasování nemohlo být lepší a pražský magnát si toho byl vědom. Film právě vstupoval do zvukové fáze a pro jeho výrobu byly klíčové právě kvalitní ateliéry. První český zvukový film Když struny lkají vyrobila – jak jinak – společnost A-B v roce 1930. Zároveň československá vláda v roce 1932 zavedla opatření, která měla podpořit výrobu českých filmů a současně omezit dovoz zahraničních konkurentů. Podpořila i výstavbu Barrandova: Havel od státu dostal půjčku pět milionů korun, tedy více než třetinu ze čtrnáctimilionového, na svou dobu závratného rozpočtu.

Architektonicky i urbanisticky celý areál řešil Max Urban, který se před první světovou válkou zabýval také natáčením filmů – v roli režiséra i kameramana. Tento muž vytvořil pro Barrandov návrhy moderních funkcionalistických staveb, z nichž zejména výletní restaurace Terasy (a legendární bar Trilobit) na skalním ochozu, dále mezi skaliska zapuštěný plavecký bazén se skokanskou věží a také vstupní objekt do areálu ve tvaru ptáka rozpínajícího křídla, k němuž vede dlouhá rovná cesta lemovaná činžovními domy a vilami, patří mezi architektonické perly předválečné éry.

Základem filmařského areálu byly dva ateliéry o velikosti 20 x 16 metrů, k nimž ve čtyřicátých letech přibyly další tři. V té době byla barrandovská studia považována za nejlépe vybavená ve střední Evropě a už tehdy je využívaly také německé produkce. Především jejich profesionální zázemí umožnilo úctyhodnou produkci až čtyřiceti filmů ročně, divácky vesměs nesmírně oblíbených: i proto, že Havel po hollywoodském vzoru budoval kult filmových hvězd a světa krásy a přepychu pro úspěšné a bohaté, samozřejmě včetně mondénních večírků.

Celý text si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu Týden.

Foto: Barrandov

Čtěte dále

další zprávy