Jak obejít konkurs

Na toto místo musí být vypsán konkurs, říká zákon - ale náš známý by si tu práci vysloveně zasloužil. Co dělat?

Žádný strach, možností, jak tuto povinnost obejít, existuje dost... Zmíněný zákon totiž dává zadavatelům konkursů neuvěřitelné pravomoci. Ve státní správě, samosprávě či ve školství se vyprávějí hory příběhů o konkursech na předem vybraného člověka.

Absolvent Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem Jan Jiterský hledal práci ve školství, a tak si podal inzerát. V něm stálo, že se svou přítelkyní hledá místo "nejlépe v JČ". Výrazem "JČ" byly myšleny jižní Čechy, nakonec se však ozvala škola v Libáni, která si "JČ" vysvětlila jako Jičínsko. "Ačkoli jsme chtěli do jižních Čech, jeli jsme se do Libáně podívat a moc se nám tam líbilo. Od září 2001 jsme nastoupili. Kolegové byli výborní. Ředitel nám vycházel vstříc, prostě skvělé," vypráví Jiterský. O rok později idyla skončila: přišel totiž konkurs...

Konec dobrých časů

V roce 2002 se v Libáni sloučila základní škola s mateřskou a zvláštní školou a město vypsalo výběrové řízení na nového ředitele. Zpočátku se zdálo, že jde o formalitu, protože dosavadní šéf školy Petr Zeman se nepotýkal s problémy, ústav fungoval, měl dobré jméno a výsledky. "Všechno svědčilo pro tehdejšího ředitele," říká Jiterský.

Do konkursu se mimo Zemana přihlásil Jan Havlík z nedaleké Libuně. Starosta Libáně Jan Šesták dal již předem najevo, že hodlá Zemana vyměnit. Důvod? Prý není schopen školu vést. Jiterský je přesvědčen, že Zeman obec spíše rozčiloval tím, že požadoval, aby mohl nahlížet do účtů města vztahujících se ke škole. Výběrové řízení na místo ředitele tak nakonec vyhrál Havlík (momentálně školu opouští, protože "nesplnil požadavky na něj kladené").

Dění kolem konkursu zanechalo v členech pedagogického sboru pachuť: zjistili totiž, že i kdyby vyhrál bývalý ředitel, zřizovatel (v tomto případě město) má bez ohledu na výsledek řízení právo vybrat, koho chce. Skutečnost potvrzuje tisková mluvčí ministerstva školství Karolína Svobodová: Komise disponuje pouze poradním hlasem, který může ten, kdo řízení vypisuje, lehce zvrátit a jmenovat kohokoli jiného.

Příběh snad nakonec měl happy end. Poté, co jim dal nový ředitel najevo, že nejsou žádoucí, zklamaní učitelé odešli a založili novou školu o několik kilometrů dál. V obci Veliš dnes funguje zařízení Bodlák a Pampeliška (název vychází z přezdívek Jiterského a jeho přítelkyně): ústav navštěvuje stále více dětí dojíždějících z blízkého i vzdálenějšího okolí. "Zápisy máme už zamluvené na dva roky dopředu," libuje si Jiterský alias Bodlák. Co ho na předchozích událostech mrzí, je přístup libáňské radnice. "Chtěli jsme, aby nám vysvětlili, proč instalovali nového ředitele. Neodpověděli." Z toho, proč výběrové řízení dopadlo tak, jak dopadlo, totiž ze zákona nikdo účty neskládá: není to povinné. Podle vyjádření libáňské radnice v regionálním tisku se vše dělo v rámci zákona.

Italština s problémy

Téměř před pěti lety proběhlo na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy výběrové řízení na asistenta vyučujícího italštinu. Do konkursu se přihlásil také vyučující Giorgio Cadorini. Poté odjel na dovolenou; když se vrátil a dověděl se, co přesně fakulta požaduje, byl nepříjemně překvapen.

Podle jeho názoru škola nastavila podmínky konkursu tak, aby mohl vyhrát jediný uchazeč (jeho jméno si Cadorini nepřál zveřejnit). Proto napsal otevřený dopis tehdejšímu děkanovi. "Italianisté musejí znát druhý románský jazyk. A proč románský? Míní se tím moje milovaná rumunština? Není pro italský jazyk a literaturu důležitější latina? A proč nezdůraznit jiné dovednosti: počítače, internet, paleografii, čerstvou původní publikační činnost...?" Cadorini v dopise ironicky naráží na konkursy, které bývají "šity na míru" jednomu z kandidátů. Většinou se tak děje způsobem, že zadavatel vydá několik omezujících podmínek, které může splnit pouze jeden kandidát.

Rovněž v tomto případě proběhlo podle školy vše na základě zákona: podmínky řízení totiž nastavuje zadavatel. Jak navíc uvádí Svobodová z ministerstva školství, rektor vysoké školy, případně děkan, má právo jmenovat někoho jiného, než doporučila výběrová komise. "Ovšem poté musí před akademickým senátem své rozhodnutí obhájit," uvádí mluvčí resortu. K onomu obhajování však v praxi většinou nedochází.

Boj o knihovnu

Když loni na podzim tragicky zahynul populární ředitel Městské knihovny v Lounech Ivo Markvart, vypsal úřad na uprázdněné místo výběrové řízení. Ozvalo se mnoho zájemců. Místo šéfa knihovny ve dvacetitisícovém městě sice není žádné finanční terno, na druhou stranu s sebou nese určitou společenskou prestiž.

Konkurs provázela dlouhá řada pochybností. Podle Pavla Straky -jednoho z účastníků - úřednice přijímající nabídky předem, tedy ještě před konkursem samým, otevírala obálky s jednotlivými projekty. Na otázku proč, odpověděla, že musí zkontrolovat, zda koncepce obsahuje veškeré náležitosti. Otevírání obálek a jejich kontrola jsou přitom v pravomoci výběrové komise. Indiskrecí této úřednice se navíc stalo známým složení komise.

Problémy nastaly také při vyřazování uchazečů. Z kola ven šel již zmíněný Straka, jemuž sdělili, že nemá zkušenosti s vedením kolektivu. "Přitom vedu předmětovou komisi na základní škole. Skutečně nemám požadovanou zkušenost?" diví se Straka. Mezi vyřazenými v "předkole" byl také lounský antikvář Pavel Vejrážka. Rovněž jemu úředníci vzkázali, že nemá dostatek organizačních zkušeností. Dotyčný přitom v Praze pravidelně spolupořádá prestižní antikvární veletrhy. Poslední zarážející skutečností bylo, že se pravidla konkursu, například termín nástupu do práce, měnila v jeho průběhu. To je, jak tvrdí David Ondráčka z organizace Transparency International, který se výběrovými řízeními dlouhodobě zabývá, typicky český nešvar.

V Lounech již nového ředitele, respektive ředitelku, knihovny mají. Ani oponenti proti ní zatím nevznášejí velké námitky; k průběhu řízení ano. Představitelé radnice však tvrdí, že vše proběhlo v zásadě podle regulí; v místním týdeníku Lounský Press přiznali jen menší pochybení (například únik informace o složení komise).

Mlčení

O "personálních" výběrových řízeních ve školství, státní správě a samosprávě nechtějí jejich účastníci příliš mluvit. Mají obavy, že pokud svůj příběh zveřejní, budou mít příště jako kverulanti ještě větší problémy. S tímto přístupem se setkal také TÝDEN, když mu někteří respondenti nejprve slíbili, že promluví, na poslední chvíli svůj slib však zrušili.

Konkursy na místa ve veřejné správě přitom na rozdíl od soukromé sféry upravuje zákon: ten ovšem výrazně nahrává zadavatelům. Výběrové komise mají pouze poradní hlas, který při konečném rozhodování nemusí být vyslyšen. "Pokud zřizovatel nejmenuje do funkce vítěze výběrového řízení, může si vybrat kteréhokoli z jiných uchazečů anebo musí vyhlásit nové konkursní řízení," vysvětluje mluvčí ministerstva školství Svobodová. Také možnosti odvolání jsou minimální.

Právo kontrolovat průběh konkursů má zpětně Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (avšak pouze u výběrových řízení na služby, nikoli na pracovní místa) a Nejvyšší kontrolní úřad. Oba úřady mohou zkoumat jen formální pochybení, nikoli případné manipulace v mezích zákona. Někdy si navíc úředníci formálním vyhlášením výběrového řízení ani hlavou nelámou. Za typický příklad může být považována kauza bývalé sociálnědemokratické ministryně zdravotnictví Marie Součkové. Ta si za velké peníze najala právníka Zdeňka Nováčka: měl řešit spor s kontroverzní firmou Diag Human zabývající se obchodem s krevní plazmou; společnost zažalovala český stát pro poškození dobrého jména. Smlouva s advokátem byla uzavřena bez jakéhokoli konkursu.

Co dělat

Zástupce Transparency International Ondráčka říká, že za "zvláštnostmi" ve výběrových řízeních nestojí vždy jenom korupce nebo klientelismus. "Zákony jsou příliš složité a úředníci si někdy jen usnadňují práci."

Jak ale tyto zákony změnit? Výběrová řízení totiž mají obecně špatnou pověst, "provařené" jsou především veřejné zakázky - a dílčí novely zatím nepomohly: za poslední tři roky se zákon měnil třikrát, ve sněmovně je nyní ve druhém čtení další novela. Recept "čím méně výběrových řízení, tím méně korupce" podle Ondráčky problém neřeší. Určitým východiskem by mohlo být posílení pravomocí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který by mohl zkoumat nejen formální náležitosti, ale také vazby mezi zadavateli a zájemci. "Zřejmě by stálo za to také vsunout do zákona povinnost zadavatele, aby odmítnutému zájemci vysvětlil své rozhodnutí. Zatím to dělat nemusí," říká Ondráčka.

Foto: Lucie Pařízková, Jaroslav Ptáček

Čtěte dále

další zprávy