Horská poušť s ostrahou

Snad žádné dálnice na světě nehlídá tolik vojáků jako cesty, které vedou do ladackého Lehu. Jde o místo, kam vjel první automobil až po vzniku novodobé Indie, slavící tento týden šedesáté výročí.

Je před pátou hodinou ráno, v městečku Keylong uprostřed indického horského státu Hímačalpradéš se ještě neprobudili ani psi. Živo je jen kolem autobusu, jediné státní linky, která spojuje tuto část země s nejsevernějším indickým státem Džammú a Kašmír. Od letargických řidičů autobusu převzal organizaci nalodění Francouz Ezra. V klobouku, naolejované kožené bundě a se strništěm na tváři vypadá jako Indiana Jones. V napřažené ruce drží lano. „Přivažte batohy pevně, mnohem pevněji, než si myslíte, že je potřeba,“ nabádá a posílá nás na střechu autobusu. Během prvních dvou dnů v Indii se hodí každá rada.

V autobuse se tísní pestrá společnost. Hinduisté z jihu, kteří do Himálaje vyrážejí za prací, buddhisté vracející se po práci k rodinám. Několik otrhaných Izraelců, kteří se Indií toulají už měsíce. Italka, která na Indy nadává, kudy chodí, nicméně je oblečená do luxusního indického sárí a uprostřed čela má rudý puntík - hinduistické znamení, že je vdaná. Buddhistický mnich cestuje z Dharamsaly, sídla dalajlamy. Ve žlutočerveném šátku si veze nové tisky modlitebních textů. Parta horolezců z Kolkaty vyzpěvuje bollywoodské šlágry a stále dokola probírá plánky zdejších hor.

Získat přehled nad děním v kabině je docela jednoduché: stačí, aby na člověka nezbylo sedadlo a byl odsouzen k tomu, aby dvanáct hodin postával v uličce, kvůli hromadám zavazadel často i na jedné noze.

Smrdutý tata
Autobus přebrodí první potok a vyráží na více než 400 kilometrů dlouhou cestu napříč Himálajem. Keylong leží mezi městy Manali a Leh, asi ve třetině silnice, které Indové říkají „highway“. Dálnici se nepodobá ani náhodou, přesto jde o pozoruhodnou stavbu. Je indickou odpovědí na pákistánsko-čínskou „Transkarakoram highway“, která zčásti vede po územích, o něž Indie přišla v bojích po roce 1947. Je to jedna ze dvou tepen, které spojují severní indická teritoria s nížinou. Doprava se zde úplně zastaví v říjnu, kdy horské průsmyky zapadnou sněhem. Provoz znovu začne až na konci jara. Pro většinu aut západní výroby je však cesta nedostupná po celý rok. Zdolají ji vlastně jen terénní vozy nebo smrduté a pomalé, zároveň však nezničitelné autobusy a náklaďáky indických značek Tata či Ashok Leyland. Vozidla mají zádě ověnčené ozdobnými nápisy „blow horn“ nebo „horn please“ (trubte). Směrová světla se nepoužívají a troubí se opravdu vydatně. Klaksony znějí, když se předjíždí, když se blíží nepřehledná zatáčka, když se děkuje za gentlemanské gesto jiného řidiče...

Kolony se po uzoučkých silnicích vlečou čtyřicetikilometrovou rychlostí, ve strmých úsecích i pomaleji. Čas od času se doprava zastavuje úplně: kvůli sesuvům půdy nebo vojenským konvojům. Na hady nákladních aut v barvě khaki si místní zvykli. „To je prostě indická armáda. Tyhle silnice postavili oni a podle toho se chovají,“ komentuje neplánovanou hodinovou zastávku kvůli vojákům v protisměru čtyřicátník Raaj.

Do výšky
Koneckonců silnice místy připomíná vojenské cvičiště: zejména ve vyšších polohách je asfaltem záplatována spíše sporadicky. V horské poušti, která předchází přejezdu přes průsmyk Tangung La (5325 m n. m.), se dokonce ztrácí úplně a auta si dráhu jízdy vybírají intuitivně. Vedle sebe se tak pískem pod skalami, které dělí Indii od Číny, ženou autobusy, cisterny s benzinem i skupinky západních motorkářů na pronajatých strojích značky Enfield.

Řidič-začátečník sem zabloudí jenom zřídka. Jednoho takového si v Dillí na třítýdenní cestu v červenci za patnáct tisíc korun najala česká skupina. Že je muž za volantem v horách poprvé, začalo být jasné, když se jednoho odpoledne vrhl s udiveným výkřikem na sněhový jazyk u silnice. Bílou hmotu viděl poprvé. Večer drkotal zuby a turisté ho museli vybavit svým teplým oblečením. Nakonec ho nekompromisně skolila výšková nemoc, a tak část trasy výletníci odřídili sami. Když si po rozeklané silnici netroufli pokračovat dále, raději nechali Inda v horách i s terénní toyotou a přesedli na autobus.

Problémy s výškovou nemocí jsou jinak v Himálaji doménou turistů. „Chceme nejdříve přespat v základním táboře, potom v pěti tisících sedmi stech metrech a pak vyrazíme na Stok Kangri,“ líčí v autobusu z Manali učitel Tahir plány své kolkatské výpravy na zdolání šestitisícového vrcholu nedaleko Lehu. O několik hodin později a o dvě pětitisícová sedla dále část Kolkaťanů zvrací z okének autobusu.

Turisté si vyměňují poznatky o cíli cesty. Mapa zakoupená ještě v Praze vzbuzuje v autobusu značný zájem. „Raději ji moc neukazujte. Tohle je ilegální,“ radí zcestovalejší Leo z Izraele. Z bezpečnostních důvodů se na místní trh dostanou hlavně mapy nápadně připomínající dětské omalovánky. Podrobnější plány zobrazují pouze údolí, místo hraničních masivů však ukazují pouze jednolitou šeď.

Všechno se řídí obavami z indických severních sousedů, Pákistánu a Číny, kteří část státu Džammú a Kašmír zabrali a na další části stále vznášejí nárok. První vojenská kontrola zastavuje autobus ještě před vjezdem na sporné území. Při cestě do Lehu a později do Šrínagaru se stejná procedura opakuje ještě jedenáctkrát. Někde vojákům stačí ukázat pas a formuláře doplní sami, jinde po cizincích požadují vyplnění sáhodlouhých dotazníků, kde chybí snad jen otázka po velikosti obuvi.

První džíp
Autobus konečně doráží do Lehu, hlavního města buddhistické poloautonomní oblasti Ladakh. Centrum turistického ráje leží v údolí 3500 metrů nad mořem, většina cestovatelů se sem doopravuje letecky. Není to úplně od věci: letadlo se stalo prvním výdobytkem moderní civilizace, který Ladačané spatřili. Stalo se to přesně před šedesáti roky krátce poté, co v říjnu 1947 do Ladakhu vtrhli Paštúnové z čerstvě vzniklého Pákistánu. Dostali se až na třicet kilometrů od Lehu. Jindy mírumilovní Ladačané se tehdy hlásili do domobrany, cvičili se v boji a při tom budovali provizorní startovací dráhu. Právě na ní přistála první americká dakota v barvách indické armády s posilami z nížin.

Do té doby byla jedinou technickou vymožeností v Lehu meteorologická stanice. Období převratných změn na konci čtyřicátých let zaznamenal v knize vzpomínek dnes více než osmdesátiletý ladacký křesťan Daniel Gaphel. V roce 1949 vojáci z letadla vyložili armádní džíp – první automobil v Ladakhu. „U pevnosti Zarawara Singha na něj čekaly děti a pokaždé, když vyjel na ulici, běžely za ním a jásaly,“ popisuje.

Celý článek najdete v aktuálním vydání časopisu TÝDEN

Autor: Petra Pospěchová, Tomáš Menschik, Indie
Foto: Petra Pospěchová, Tomáš Menschik

Čtěte dále

další zprávy