Grüß Gott, čeští Vídeňáci!

Dříve skomírající česká škola ve Vídni hlásí plný stav, poprvé od války se obnovuje menšinové gymnázium. Česká Vídeň vzkvétá. Starousedlíky z časů Franze Josefa a emigranty z osmašedesátého posilují Češi, kteří si Vídeň vybrali za nový domov ve společném eurodomku. A tak přibývá i hospod s čepovanou plzní.

Nedávno tu ještě čepoval Rakušák, teď manželé Vránovi, říká vídeňský výtvarník Jan Brabenec a otevírá dveře hostince Bohemie v ulici Spittelberggasse, několik bloků od slavné Mariahilferstrasse. Za pípou stojí plavovlasá Magda Vránová, spolumajitelka podniku, poctivě zdraví jediným „povoleným“ vídeňským pozdravem: „Grüss Gott!“ Pivo kroužkuje sklenice, plzeň má náležitou teplotu a říz.

Brabenec opustil Československo v roce 1980, Vránová o čtvrtstoletí později. První šel za svobodou, druhá za penězi. Teď je prestižní adresa Spittelberg-gasse živí oba – Brabenec v ulici provozuje galerii. „Po roce 1989 se to mezi emigranty trochu vyčistilo, mnozí žili jen ze sociálky. Teď přicházejí mladí bez emigrantské zkušenosti, kteří chtějí dělat,“ říká úspěšný galerista, rodák ze Starého Plzence. Do Čech se vrátit nemíní. „Považoval bych to za prohru, všechno bych po...“ 

Migranti nového věku

Zmíněná hostinská odjela do Vídně až v jedenadvacátém století. Dají se „migranti nového věku“ nějak charakterizovat? „Jsme gastarbeitři, ale neděláme žádné podřadné práce,“ říká čtyřiatřicetiletý Tomáš Janovský, rodák ze Cvikova na Ústecku. Vystudoval germanistiku na univerzitě v Ústí nad Labem, učil ve Cvikově a chtěl kantořit v Německu nebo v Rakousku. „Zaplatil jsem si jazykový kurs ve Vídni a pak sehnal místo na české škole,“ popisuje svůj kariérní postup nováček mezi vídeňskými Čechy. „Učím tady první rok, jsem nadšený, chtěl bych ve Vídni zůstat,“ přeje si Janovský.

Češi v jeho věku v rakouské metropoli pracují ve službách, ale i jako počítačoví odborníci v nadnárodních firmách. Obchodují se starožitnostmi i zeleninou, sháňka je po kuchařích, řeznících, servírkách. Úklidové práce obstarává „třetí svět“, zdravotní sestry dodává Slovensko a Ukrajina, českých sester prý v nemocnicích ubylo. Vídeňáci slovanské komunity příliš neodlišují: Poláky, Slováky, Chorvaty i Čechy strkají do jednoho pytle a Českou republiku prý s gustem přehlížejí. „Je to zvláštní. Typický Vídeňák sjezdí celou Evropu, ale do Prahy se nepodívá,“ říká Helena Huberová, ředitelka českého gymnázia ve Vídni.

Česká stopa ve Vídni je přitom nesmazatelná. Ottův slovník naučný z roku 1908 uvádí, že ve Vídni tehdy žilo 300 tisíc Čechů (!), o metropoli na Dunaji psali novináři jako o „největším českém městě“. Prahu před sto lety totiž obývalo jen 220 tisíc duší včetně pražských Němců. Dnes se česká menšina ve Vídni podle rakouských úřadů smrskla na osm až deset tisíc obyvatel (viz Češi na každém kroku).

Máničky z Nachtasylu

V pivnici Nachtasyl v činžovním domě na Stumpergasse sedí u stolu osm emigrantů; všichni utekli před komunisty během normalizace. Noc je ještě mladá, mládne i srdce náhodných návštěvníků z Prahy. Kouř z cigaret jako by kreslil vrstevnice času, snadno se tady dá propadnout o čtvrtstoletí nazpět. Máničkovská nálada připomíná pražské pivnice před revolucí – třeba U Malvazu v Karlově ulici, U Vejvodů v Jilské. Žádné reklamní plakáty, jen holé stoly, výborné pivo a pořád se trochu konspiruje, i když už ne proti Husákovu režimu, ale proti rakouské realitě. „Všichni staří Vídeňáci jsou fašouni,“ pošeptá hostům z Česka jeden ze štamgastů.   

I v Nachtasylu se do hospodského hovoru vkrádá česká škola, nejpodstatnější „organizace“ menšiny. Jsou dvě hodiny po půlnoci, oficiálně má výčep už čtyři hodiny po zavírací době. Někdo zabuší na dveře a zavolá: „To jsem já, Vašek.“ Pak si objedná pivo a prozradí žhavou novinku: „Představte se, že ve škole dneska byli novináři z Prahy – z TÝDNE. A vyfotili mýho kluka,“ pochlubí se Václav Luhan. A znovu se stočí řeč severozápadním směrem: v Česku se prý žije příliš hekticky, nikdo nemá čas na kamarády, na pivo se chodí jen v pátek. „My si na sebe umíme udělat čas i čtyřikrát týdně,“ chlubí se Yvona Koubová, pravidelný host.

Celý text si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu Týden.

Foto: Jan Schejbal

Čtěte dále

další zprávy