Dvě ledviny, dvě nemocnice

Kdo všechno nocuje v indické nemocnici a kdy začnou potkani šmejdit kolem lůžek? Jaký prohřešek stačí k tomu, aby z české nemocnice vyvedla návštěvu ochranka, a v kolik hodin sestry spustí alarm?

Dnes už nemám ledvinové kameny a doufám, že se nehorázná bolest provázející ledvinovou koliku dlouho nevrátí. Poprvé se ozvala loni v létě v Himálaji, podruhé před Vánocemi v centru Prahy. Prázdninové plány v indickém státě Džammú a Kašmír překazila levá ledvina, z redakční porady jsem s úpěním vyběhl kvůli pravé.
   
„Jak vás tam léčili? Vonnými tyčinkami?“ ušklíbl se lékař z Urologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (VFN) na adresu indických doktorů. Také oni však mají jakési povědomí o evropských lékařích – rovněž založené na předsudcích: „Víte, proč to u nás jde tak rychle? Protože na rozdíl od Západu přemýšlíme hlavou,“ pochválil se internista nemocnice v indickém Lehu.
   
Ohrnování nosu není namístě ani v jednom případě. Zjednodušeně se dá říci, že indickému i českému systému něco chybí. Nejlepší by bylo, kdyby se čeští lékaři jezdili učit do Indie, jak v medicíně pořídit hodně muziky za málo peněz. Indové by si pak mohli přijet pro peníze a navrch absolvovat kursy udržování hygienických podmínek, v nichž se pacient nemusí děsit každého zákroku.
   
Srovnání indického a českého přístupu k autorově levé a pravé ledvině nabízí příležitost vykreslit zdravotnictví o něco barvitěji než statistiky ministerstva zdravotnictví. Snad se kvůli novinářské zkratce žádný z dotčených neurazí: následující je vhodné brát jako svérázné poděkování lékařům a sestrám z obou zemí.  

Nervy v kýblu

Pokud vážná příhoda skolí Inda v Praze, musí si v prvních momentech připadat jako ve snu: sanitka je na místě do deseti minut. Kéž by něco podobného fungovalo v podhorském buddhistickém městečku Alči! U pomačkaného zelenobílého autobusu státní Jammu & Kashmir Road Transport Company trvá trýznivých deset minut, než si pasažéři přivážou batohy na střechu a vozidlo se odlepí od zastávky. Pak už se bolest stupňuje. Po prvním kilometru a mnoha výmolech zvažuji, jestli má cenu hrát si na hrdinu. Ne, dále to nepůjde. S přáteli vystupujeme po necelé půlhodině. Zatímco hledají lékaře, já skučím. Ve vesnici zrovna žádný doktor není, nicméně místní pobočka správy silnic tady provozuje ordinaci. Než přijde člověk, který od ní má klíče, v křečích se válím v písku a zvracím. Přivolaný „zdravotník“ stejně jako já netuší, co mě trápí. Pak se snaží urazit vršek ampulky s tišícím prostředkem o hranu špinavého kýblu. Umřu už dnes?

Celý text najdete v aktuálním vydání časopisu Týden.

Foto: Tomáš Menschik

Čtěte dále

další zprávy