Co prozradí zločince

Dříve musel policii při pátrání po zločincích stačit – kromě dobrého postřehu a logického úsudku – sádrový odlitek stopy a otisky prstů. Dnes věda nabízí kriminalistům forenzní biomechaniku – disciplínu, ve které čeští policisté patří ke světové špičce.

Sebevražda, nebo vražda? Pozůstalí i média mohou rok po smrti hudebníka Karla Svobody o jeho tragickém konci spekulovat donekonečna, ale znalecký posudek z oboru forenzní neboli soudní biomechaniky mluví jasně: Svoboda zemřel vlastní rukou. Nová metoda, kterou soudy i policie stále častěji využívají při usvědčování zločinců, zkoumá pohyby a jejich silové účinky, zákonitostí úderů a pádů. „Známe kaskádu pohybů, jak tělo padá při sebevraždě. Víme, jak se chová tělo střeleného člověka. Ve Svobodově případě šlo zcela jednoznačně o sebevraždu,“ říká soudní znalec Jiří Straus, prorektor pro vědu a výzkum Policejní akademie, který vypracoval příslušný posudek.

Nešťastná náhoda?

Je neděle dopoledne, žena mění v okně šňůru u sušáku na prádlo. Klečí na stolku, který je těsně přiražen k parapetu. Přichází manžel, zlehka do ní strká, oběť se už ani nestačí ničeho zachytit. Padá ze sedmého patra, je na místě mrtvá. Při vyšetřování muž tvrdil, jak jeho milovaná ztratila rovnováhu. Vše prý se odehrálo tak rychle, že jí, chuděře, ani nestačil pomoci. Ještě v devadesátých letech by se kriminalisté nejspíše neměli čeho chytit. Na oběti nebylo patrné žádné násilí, v bytě se nenašly sebemenší stopy po zápasu. Svědci žádní. Mohlo se snadno stát, že by kauza byla odložena jako „nešťastná náhoda“.
   
Součástí forenzní biomechaniky je studium pádů z výšky a jejich zákonitosti. Podle toho, kam oběť dopadne, jaká má zranění, kam má orientovanou hlavu a tělo, dokážou dnes kriminalisté přesně určit, zda člověk skočil dobrovolně, vypadl omylem, nebo mu někdo „pomohl“. Výše zmíněný manžel byl nakonec odsouzen za vraždu: usvědčilo ho, že tělo zabité ženy leželo příliš daleko od domu. „Trajektorie pádu je přesně dána okamžikem ztráty kontaktu s pevným bodem – parapetem, mostním zábradlím a podobně. Pak už je let vzduchem určen fyzikálními zákony,“ říká Straus, největší tuzemský expert na forenzní biomechaniku. Společně se studenty a policisty Straus několik let zkoumal, jak pád z výšky probíhá. Figuranti nejprve skákali do hasičské plachty, ale ta se neosvědčila: dopad byl často příliš tvrdý a bolestivý. Nejlépe nakonec posloužil bazén: „ochotníci“ se na různě vysokých můstcích strkali, prali a skákali a natáčela je rychloběžná kamera. Straus analyzoval stovky hodin záznamů: „Zjistili jsme poměrně přesně, jak vypadá typický spontánní pád, typické uklouznutí, typické shození, typický pád ze sedu.“ Jako srovnávací materiál kriminalistům slouží stovky dobře zdokumentovaných případů: vražd, sebevražd i nešťastných náhod.

Jak změřit facku

Forenzní biomechanika studuje i toleranci organismu na vnější zatížení. Policisté zkoumají, kdy je úder do hlavy, hrudníku či jater smrtelný a kdy je člověk schopen jednorázovou zátěž naopak přežít. Soudní lékaři sice dokážou popsat, jak rozsáhlá a vážná jsou zranění, ale rozlišit, který ze dvou úderů už oběť nepřežila, je obtížné. Nové vědomosti se tudíž dobře hodí třeba při řešení rvaček s tragickým koncem. Je možné spolehlivě označit, zda pro oběť byla fatální rána pěstí, nebo až následný pád a úder do hlavy o topení. Policejní badatelé vycházejí z expertiz leteckých společností, údaje získávají i z kosmického průmyslu, od velkých automobilek, firem vyrábějících cyklistické potřeby – tam všude je důležité chránit hlavu i celé tělo.

Celý text najdete v aktuálním vydání časopisu Týden.

Foto: TV NOVA

Čtěte dále

další zprávy